21 Cdo 2420/2019 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2420/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 10. 2019 Spisová značka:21 Cdo 2420/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.2420.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dokazování Dotčené předpisy:§ 101 odst. 1 o. s. ř. § 120 o. s. ř. § 213 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 1. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2420/2019-453 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně U. T. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská č. 291/24, proti žalovanému P. Ch., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Vejmelkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská č. 753/27, o zaplacení 199.017 Kč a 107.442 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 142/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2019, č. j. 23 Co 342/2018-387, takto: Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 28. 7. 2016 domáhala, aby ji žalovaný z titulu bezdůvodného obohacení zaplatil částku 199 017 Kč s příslušenstvím za období ode dne 5. 1. 2016 do dne 4. 4. 2016 (u automobilu XY, registrační značky XY; 91 dnů x 2 187,- Kč/den) a 107 442 Kč s příslušenstvím za období ode dne 5. 1. 2016 do dne 7. 4. 2016 (u automobilu XY, registrační značky XY; 94 dnů x 1 143,- Kč/den). Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný byl do dne 31. 5. 2016 jejím zaměstnancem na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2007 na pozici vedoucí odborný asistent výkonného ředitele a v souvislosti s výkonem jeho pracovní funkce mu tyto automobily přidělila do užívání. Z důvodu snahy o snížení nákladů a přehodnocení pracovních úkolů žalovaného rozhodla o odnětí automobilů a dne 20. 12. 2015 žalovaného vyzvala k jejich vrácení do dne 23. 12. 2015. Žalovaný e-mailem ze dne 3. 1. 2016 odmítl automobily vrátit. Až dne 5. 4. 2016 žalovaný vrátil automobil XY, a dne 8. 4. 2016 žalovaný vrátil automobil XY. V době ode dne 5. 1. 2016 do dne 4. 4. 2016 a v době ode dne 5. 1. 2016 do dne 7. 4. 2016 žalovaný automobily užíval neoprávněně. Žalovaný ve vyjádření namítal, že oba automobily užíval nejen v souvislosti s pracovním poměrem založeným pracovní smlouvou ze dne 31. 10. 2007, ale i v souvislosti s postavením akcionáře (menšinový akcionář) na základě ústní dohody s XY (většinový akcionář), a to i k soukromým účelům (automobily mohl svěřit do užívání své manželce; obdobně automobily žalobkyně užíval XY a jeho rodinní příslušníci). Takto oba automobily užíval nerušeně po dobu několika let. Rozhodnutí o odnětí automobilů bylo důsledkem soukromých sporů mezi akcionáři, nikoliv snahou o snížení nákladů žalobkyně. Pracovní poměr u žalobkyně ukončil výpovědí ze dne 31. 3. 2016. Žalobkyně též nesprávně stanovila výši náhrady za užívání automobilů. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 16 C 142/2016-193, rozhodl tak, že „nárok žalobce co do základu není opodstatněný“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2017, č. j. 23 Co 335/2017-234, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně nesprávný postup při rozhodnutí tzv. mezitímním rozsudkem, kdy měl soud prvního stupně žalobu zamítnout, a dále nepřezkoumatelnost tohoto rozsudku. Následně Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. 11. 2017, č. j. 16 C 142/2016-265, rozhodl tak, že stanovil, že „nárok žalobce je co do základu opodstatněný“. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2018, č. j. 23 Co 37/2018-322, zrušil rozsudek soudu I. stupně s vrácením věci k novému projednání a s přikázáním projednání věci jinému senátu. Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že obrana žalovaného od počátku řízení spočívala na tvrzení, že automobily užíval za účelem výkonu práce nejen v souvislosti s pracovním poměrem u žalobkyně, ale i v souvislosti s jeho postavením akcionáře žalobkyně a že tedy soud I. stupně při zkoumání, z jakého důvodu žalovaný užíval automobily ve vlastnictví žalobkyně, musí vzít v úvahu i tu skutečnost, že akcionář vykonává svá práva prostřednictvím valné hromady a činnost akciové společnosti zajišťuje představenstvo. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 9. 2018, č. j. 16 C 142/2016-333, opětovně rozhodl tak, že stanovil, že „nárok žalobce je co do základu opodstatněný“. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný se žalobkyní dne 31. 10. 2007 uzavřel pracovní smlouvu na pozici odborný asistent výkonného ředitele (výkonným ředitelem žalobkyně byl P. Ch.) a pracovní poměr u žalobkyně ukončil výpovědí ze dne 31. 3. 2016, tj. ke dni 31. 5. 2016 při dvouměsíční výpovědní lhůtě. V době uzavření pracovní smlouvy a v pozdějším období byli žalovaný a P. Ch. akcionáři žalobkyně. V roce 2008 žalobkyně žalovanému dala do užívání automobil XY registrační značky XY (automobil žalobkyně zakoupila do svého vlastnictví kupní smlouvou z 2. 1. 2008), který žalovaný žalobkyni vrátil dne 5. 4. 2016 po výzvě k vrácení ze dne 20. 12. 2015 (jako den vrácení žalobkyně stanovila den 23. 12. 2015). V roce 2010 žalovaný dostal od žalobkyně do užívání automobil XY registrační značky XY, který fakticky užívala manželka žalovaného (aniž byla v pracovním vztahu či jiném vztahu k žalobkyni) a který žalovaný žalobkyni vrátil dne 7. 4. 2016 po výzvě k vrácení ze dne 20. 12. 2015 (jako den vrácení žalobkyně stanovila den 23. 12. 2015). Automobil XY žalobkyně zakoupila do svého vlastnictví poté, co ho sám ke koupi vyhledal žalovaný. V době koupě automobilu XY žalobkyně věděla, že ho bude užívat manželka žalovaného J. Ch. (o této skutečnosti jednoznačně vypovídaly e-maily ze dne 20. 8. 2015 a dne 25. 8. 2010). Oba automobily byl žalovaný oprávněn užívat nejen po dobu, co bude zaměstnancem žalobkyně, ale i po dobu co bude akcionářem žalobkyně (tomuto závěru nasvědčoval i e-mail ze dne 30. 11. 2015; šlo o ústní dohody mezi žalovaným jako akcionářem a mezi P. Ch. jako akcionářem; k době uzavření této dohody soud dospěl k závěru, že mezi žalovaným a P. Ch. panovaly přátelské vztahy, ke zhoršení jejich vztahů muselo dojít po dni 30. 11. 2015). O tom, že žalovaný bude oprávněn užívat oba automobily (tj. majetek žalobkyně) po dobu, co bude žalovaný akcionářem žalobkyně, však musela rozhodnout valná hromada žalobkyně (nestačila pouhá ústní dohoda mezi akcionáři, tj. mezi žalovaným a P. Ch. jako akcionáři, když mělo jít o užívání věcí v majetku žalobkyně jako akciové společnosti; jinak řečeno valná hromada měla rozhodnout o vztazích mezi akcionáři o užívání majetku žalobkyně akcionáři, když o této skutečnost nemohlo rozhodnout představenstvo žalobkyně; „§§ 187, 192 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., vždy ve znění účinném ke dni předání automobilů žalobkyní žalovanému do užívání“). Valná hromada žalobkyně k této otázce se však nekonala, v důsledku čehož ústní dohoda o užívání obou automobilů žalovaným jako akcionářem žalobkyně nemohla nabýt účinnosti. Žalovaný měl tedy oba automobily svěřeny do užívání pouze v souvislosti se svým pracovním poměrem u žalobkyně. Žalobkyně jako zaměstnavatel žalovaného byla oprávněna žalovaného bez uvedení důvodu vyzvat k vrácení automobilů, což žalobkyně učinila e-mailem ze dne 20. 12. 2015. Pokud žalobkyně žalovanému stanovila lhůtu k vrácení automobilů do dne 23. 12. 2015, byl žalovaný povinen automobily žalobkyni tohoto dne vrátit (proti výzvě k vrácení automobilů nemohl žalovaný jako zaměstnanec žalobkyně nic namítat). Pokud žalovaný dne 23. 12. 2015 automobily žalobkyni nevrátil a automobil XY žalovaný žalobkyni vrátil až dne 5. 4. 2016 a automobil XY žalovaný žalobkyni vrátil až dne 8. 4. 2016, v době ode dne 24. 12. 2015 do dne 4. 4. 2016 a v době ode dne 24. 12. 2015 do dne 7. 4. 2016 oba automobily užíval neoprávněně (bez právního důvodu). Po odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, č. j. 23 Co 342/2018- 387, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl tak, že „žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 267.458,40 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Josefa Vejmelky, advokáta.“. Rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že žalobkyně nesplnila výzvu danou odvolacím soudem a nedoplnila svá tvrzení ohledně svěření předmětných voz