21 Cdo 2534/2016 – Nejvyšší soud

21 Cdo 2534/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Auto Tesárek s.r.o. se sídlem v Šestajovicích, Palackého č. 344, IČO 28494491, zastoupené JUDr. Kateřinou Šálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, náměstí Jiřího z Poděbrad č. 1554/6, proti žalované A MÁŠ TO s.r.o. se sídlem v Radonicích, Prchalova č. 258, IČO 28867891, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Na poříčí č. 1041/12, o vydání věci, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 214/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2016 č.j. 31 Co 415/2014-126, takto: I. Dovolání žalované se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou (podanou u Okresního soudu Praha - východ dne 31.8.2012 a doplněnou podáním doručeným soudu dne 15.5.2013) domáhala, aby jí žalovaná vydala "veškeré zpracované účetní materiály související se zpracováním a vedením účetnictví žalobkyně žalovanou za rok 2010, dále čtyři čtvrtletní daňová přiznání k DPH za rok 2010, mzdovou evidenci za rok 2010, daňové přiznání k silniční dani za rok 2010 a daňové přiznání k dani z příjmu za rok 2010 včetně všech povinných účetních příloh, veškeré zpracované účetní materiály související se zpracováním a vedením účetnictví žalobkyně žalovanou za rok 2011, dále čtyři čtvrtletní daňová přiznání k DPH za rok 2011, mzdovou evidenci za rok 2011, daňové přiznání k silniční dani za rok 2011 a daňové přiznání k dani z příjmu za rok 2011 včetně všech povinných účetních příloh, veškeré zpracované účetní materiály související se zpracováním a vedením účetnictví žalobce žalovanou za I. čtvrtletí roku 2012, dále první čtvrtletní daňové přiznání k DPH za rok 2012, mzdovou evidenci za I. čtvrtletí roku 2012 a daňové přiznání k silniční dani za I. čtvrtletí roku 2012". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že se žalovanou uzavřela v roce 2010 "ústní dohodu o provedení práce", jejímž obsahem bylo "vedení účetnictví" pro žalobkyni, "konkrétně běžné účetnictví, čtvrtletní zúčtování DPH, mzdová evidence a zpracování daně silniční a daně z příjmů právnické osoby", že ke dni 31.3.2012 došlo k ukončení účetní činnosti a žalovaná byla vyzvána, aby předala žalobkyni "vyhotovené účetní sestavy, kompletní doklady tvořící podklady pro zpracování účetnictví a veškeré další materiály vztahující se k provádění účetních prací", a že přes několik výzev žalovaná vydání účetnictví odmítla. Žalovaná namítala, že jí žalobkyně neuhradila "faktury za zpracované služby", které si u žalované objednala, že žalobkyně má "nárok na vydání prvotních dokladů, avšak k dílu vytvořenému žalovanou vlastnické právo až do jeho řádného předání a zaplacení nemá", a že vzhledem k nezaplacení splatných pohledávek žalované uplatnila žalovaná k účetnictví žalobkyně zadržovací právo. Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 17.4.2014 č.j. 7 C 214/2012-64 zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vydání "čtyř čtvrtletních daňových přiznání k DPH za rok 2010, 2011 a I. čtvrtletí 2012, mzdové evidence za rok 2010, 2011 a I. čtvrtletí 2012, daňového přiznání k silniční dani za rok 2010, 2011 a za I. čtvrtletí 2012 a daňového přiznání k dani z příjmu za rok 2010 a 2011 včetně povinných účetních příloh", uložil žalované, aby vydala žalobkyni "firemní razítko a podklady převzaté pro zpracování účetnictví, tj. účetní doklady žalobkyně Auto Tesárek s.r.o. (faktury přijaté a vydané, paragony a bankovní výpisy za období roku 2010, 2011 a I. čtvrtletí 2012, když za období I. čtvrtletí 2012 jsou tyto podklady blíže specifikovány v účetním deníku ze dne 25.3.2014 a soupisu závazků a pohledávek ze dne 25.3.2014, které jsou přílohou rozsudku)", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na vyjádření žalobkyně při jednání dne 17.4.2014, v němž uvedla, že "vyžaduje vydání pouze podkladů pro účetnictví a nikoliv výstupy z účetnictví", posoudil soud toto vyjádření jako částečné zpětvzetí žaloby a řízení v tomto rozsahu se souhlasem žalované zastavil. Žalobu žalobkyně posoudil jako dostatečně určitou, když po opravách a upřesnění v průběhu řízení nebylo mezi účastníky pochybné, co má být ze strany žalované vydáno, přičemž po žalobkyni nelze požadovat, aby "specifikovala jednotlivé doklady, když je nemá k dispozici a žalovaná je neoprávněně zadržuje". S odkazem na ustálenou judikaturu soudů dovodil, že nebyly splněny podmínky pro vznik zadržovacího práva, neboť ani zadržované účetnictví, ani razítko žalobkyně nejsou způsobilými předměty zadržovacího práva, když nejsou zpeněžitelnou věcí "ve smyslu plnění uhrazovací funkce zadržovacího práva", žalovaná současně nemá žádný právní titul k držení věcí, které jsou předmětem sporu, neboť není jejich vlastníkem a věci jí byly svěřeny v rámci dohody o vedení účetnictví, která byla mezi stranami ukončena. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.1.2016 č.j. 31 Co 415/2014-126 změnil ve výroku o vyhovění žalobě tak, že zamítl žalobu "týkající se vydání razítka"; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vyhovění žalobě potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.178,- Kč k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Šálkové. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že označení listin v žalobě, které žalobkyně požaduje vydat, je dostatečně určité, že předmětné účetní doklady nejsou způsobilým předmětem zadržovacího práva, když (přestože jde o movitou věc) nemají vlastní užitnou hodnotu a nejsou zpeněžitelnými věcmi, neboť "zachycují a dokládají závazky a pohledávky žalobkyně, jejich výši a splatnost a dále výdaje a pohyb na účtu žalobkyně, a to zejména pro potřeby vedení účetnictví, a nejde o listiny, do kterých by byla práva žalobkyně vtělena". Vzhledem k tomu, že požadavek na vydání firemního razítka uplatnila žalobkyně až během jednání soudu prvního stupně dne 25.3.2014, ačkoliv "lhůta ke koncentraci uplynula dnem 27.2.2014", a vzhledem k tomu, že "vydání razítka nelze považovat za upřesnění dříve podané žaloby" a žalovaná "učinila nesporným jen držení účetních dokladů, nikoli firemního razítka", nemohla být žalobkyně v části žaloby "týkající se firemního razítka" úspěšná. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu - ve výroku, kterým (jak je zřejmé z důvodů dovolání) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen - podala žalovaná dovolání. Namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že zadržovací právo má především funkci zajišťovací, že funkce uhrazovací není obligatorní a že uspokojení z výtěžku zpeněžení zadržované věci je právem a nikoliv povinností věřitele (žalované); v posuzovaném případě je podstatná právě funkce zajišťovací, neboť zadržované věci jsou "vzhledem ke způsobu spolupráce žalobkyně s žalovanou jediným jejím důkazem". Vzhledem k tomu, že spor o zaplacení pohledávek žalované trvá a je veden u "soudu prvního stupně" pod sp. zn. 19 C 377/2014, trvá podle žalované i důvod zadržení věcí, navíc "v exekuci může dojít k jejich zpeněžení", neboť účetní doklady jsou movitými věcmi, které jsou zpeněžitelné, jejich užitná hodnota je dána například "při prodeji podniku jako součást ceny, při doložení pohledávek a závazků žalobkyně při jejich postoupení (či přikázání pohledávky)" nebo "po uplynutí doby stanovené ustanovením § 31 a § 32 zákona o účetnictví jsou zpeněžitelné minimálně za cenu sběru papíru". Žalovaná dále namítá, že žalobkyně nepopsala v žalobě dostatečně určitě předmět žaloby, neboť účetní doklady nejsou specifikovány. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud v dotčené části a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodov