21 Cdo 2550/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2550/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 8. 2018 Spisová značka:21 Cdo 2550/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.2550.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Diskriminace Policie Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 o. s. ř. § 77 předpisu č. 361/2003Sb. § 2 odst. 3 předpisu č. 198/2009Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:25. 10. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 3.12.2018III.ÚS 3915/18prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.odmítnuto27.12.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2550/2018-320 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova č. 372/2, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, IČO 00007064, o určení, že došlo k diskriminaci, a o 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 239/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 20 Co 343/2017-279, takto: I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 5. 2017 č. j. 10 C 239/2013-241 se zrušují a řízení se zastavuje. II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena policejnímu prezidentu Policie České republiky k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení. IV. České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 7 se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává. Odůvodnění: Žalobce se (žalobou podanou dne 10.9.2013) domáhal, aby bylo určeno, že „vydáním posudku Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra č. 316402 ze dne 16.12.2010, obsahujícího závěr o zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu služby, a následným propuštěním žalobce ze služebního poměru došlo k nepřípustné diskriminaci žalobce, jíž žalovaná porušila platné právní předpisy“, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 500.000,- Kč s úrokem z prodlení, který v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako příslušník Policie ČR vykonával službu na služebním místě vrchní asistent 1. oddělení, 3. skupiny Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR, Odbor ochrany zastupitelských úřadů a určených objektů. Rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR ve věcech služebního poměru č. 191/2011 ze dne 4.1.2011 byl žalobce propuštěn ze služebního poměru. Toto rozhodnutí vychází z lékařského posudku č. ze dne 16.12.2010, vydaného Zdravotnickým zařízením Ministerstva vnitra (který nabyl právní moci dne 3.1.2011), podle něhož měl žalobce pozbýt dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu služby (stupeň D) vzhledem ke zjištění, že žalobce je nakažen virem HIV. Podle názoru žalobce je závěr posudku nesprávný zejména proto, že žalobce „je pouze infikován virem HIV, dosud u něj nevypuklo onemocnění AIDS a jeho zdravotní stav je dobrý“. V případě laboratorního průkazu viru HIV bez klinických příznaků onemocnění AIDS přitom platný právní předpis dával posuzovateli možnost hodnocení „zdravotně způsobilý s podmínkou“ (stupeň C) nebo „zdravotně nezpůsobilý“ (stupeň D). Posuzovatel však přistoupil k hodnocení stupněm D, aniž žalobce podrobil důkladné zdravotní prohlídce. Veřejný ochránce práv, na něhož se žalobce obrátil, dospěl k závěru, že se žalobce stal obětí diskriminace, neboť právní předpisy, na jejichž základě došlo k vydání posudku a rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, jsou v rozporu s ústavním pořádkem a potenciálně i s evropským právem. Žalobce považuje za „nezpochybnitelné, že propuštěním žalobce došlo k jeho znevýhodnění ve srovnání s jinými srovnatelnými příslušníky Policie ČR, které bylo motivováno přítomností diskriminačního důvodu u žalobce“. Požadoval proto „morální satisfakci v podobě deklaratorního rozsudku stvrzujícího, že se žalobce stal obětí diskriminace“, a přiznání náhrady utrpěné nemajetkové újmy v penězích. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 11.12.2013 č.j. 10 C 239/2013-10 řízení zastavil, věc postoupil řediteli Útvaru pro ochranu Ústavních činitelů ochranné služby Policie České republiky a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že služební poměr policisty není soukromoprávním, ale veřejnoprávním vztahem, kde „užití zákoníku práce je v převážné části vyloučeno“, a proto „nemůže být dána pravomoc soudu pro projednání a rozhodnutí věci, který souvisí s existencí služebního poměru ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř“. K odvolání účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2014 č. j. 20 Co 122/2014-28 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že ustanovení § 77 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zakotvuje zákaz diskriminace „v užším rozsahu, neboť nezahrnuje zákaz diskriminace z důvodů zdravotního postižení“. Zákon č. 361/2003 Sb. je sice speciálním v poměru k zákonu č. 189/2009 Sb. (antidiskriminační zákon), protože však diskriminaci z důvodů zdravotního postižení ve služebním poměru neupravuje, „je třeba na poměry příslušníků bezpečnostních sborů v tomto směru vztáhnout úpravu obecnou“ (včetně možnosti procesní obrany u soudu). Opačný závěr by podle názoru odvolacího soudu „u těchto osob vyloučil v rozporu se zásadou rovnosti zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny možnost obrany proti diskriminaci z důvodu zdravotního postižení“. Proto nelze dovodit nedostatek pravomoci soudu k rozhodnutí o předmětném nároku. Obvodní soud pro Prahu 7 poté rozsudkem ze dne 16.5.2017 č.j. 10 C 239/2013-241 žalobu zamítl a rozhodl, že „Českému státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči žalobci“ a že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.100,- Kč. Soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že se žalobce proti posudku lékařské komise o zdravotní způsobilosti ze dne 16.12.2010 ani proti následnému rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru neodvolal, a že rovněž ze znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc. vyplývá, že „žalobce nebyl k datu 16.12.2010 ze zdravotního hlediska schopen (způsobilý) k výkonu služby“. Žalobce „měl své limity“ a podle názoru soudu prvního stupně „je legitimní od příslušníků policie pracujících v terénu vyžadovat, aby byli s ohledem na důležitost a náročnost jejich pracovních úkolů ve vynikající psychické a fyzické kondici, což žalobce nebyl“. Nelze proto dospět k závěru, že vydáním zmíněného posudku lékařské komise a následným rozhodnutím o propuštění došlo k nepřípustné diskriminaci žalobce, neboť „kterýkoli příslušník policie, který by nebyl zdravotně způsobilý k výkonu služby, by byl propuštěn za služebního poměru“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. 20 Co 343/2017-279 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení účastníků, ve výroku o nákladech řízení státu změnil tento rozsudek tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 7 na náhradě nákladů řízení 6.836,50 Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600,- Kč. Odvolací soud v první řadě dovodil, že nevyléčitelné onemocnění žalobce lze podřadit pod definici „zdravotního postižení“ (jako zákonného diskriminačního důvodu) uvedenou v ustanovení § 5 odst. 6 antidiskiminačního zákona a uplatněný nárok žalobce lze tak posoudit podle ustanovení § 10 odst. 1 a 2 antidiskriminačního zákona. S poukazem na příslušná ustanovení vyhlášky č. 393/2006 Sb., o zdravotní způsobilosti, ve znění účinném do 28.11.2011, shledal postup Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra při posouzení zdravotní způsobilosti žalobce k výkonu služby při zjištění z lékařské zprávy ze dne 2.12.2010 (že onemocnění žalobce v rozhodné době mělo klinické projevy), kterou měla lékařská komise k dispozici, za souladný s pozitivní právní úpravou, přičemž „na základě negativního lékařského posudku musel služební funkcionář podle § 42 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2003 Sb. rozhodnout o propuštění ze služebního poměru“. Podle názoru odvolacího soudu žalobce „nemohl důvodně očekávat, že jeho onemocnění bude posuzováno individuálně mimo rámec právní úpravy dopadající na všech