21 Cdo 2598/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2598/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2024 Spisová značka:21 Cdo 2598/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2598.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pracovní poměr Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 65 odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb. § 132 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2598/2023-212 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Petrem Skálou, advokátem se sídlem v Hvožďanech č. 168, proti žalované OTK printing & packaging a. s. se sídlem v Kolíně IV, Plynárenská č. 233, IČO 17100950, zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, náměstí Jiřího z Poděbrad č. 1382/2, o trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 130/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022, č. j. 23 Co 176/2022-164, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Vacíře, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, náměstí Jiřího z Poděbrad č. 1382/2. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 23 Co 176/2022-164, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu je (v závěru, že nedošlo k přeměně pracovního poměru uzavřeného mezi žalobcem a žalovanou na dobu určitou do 31. 1. 2021 na pracovní poměr na dobu neurčitou pokračováním v konání prací žalobcem s vědomím žalované po uplynutí sjednané doby pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce se vztahuje na situaci, kdy zaměstnanec pokračuje po uplynutí sjednané doby v práci, aniž by se o tom se zaměstnavatelem výslovně dohodl. Aby mohlo za této situace dojít ke změně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou, musí být současně splněny dvě podmínky. První podmínkou je pokračování zaměstnance v konání prací i po uplynutí sjednané doby a druhou podmínkou je vědomí zaměstnavatele o této skutečnosti. S vědomím zaměstnavatele koná zaměstnanec práci vždy, jestliže zaměstnavatel (nadřízený vedoucí zaměstnanec) o pokračování v práci zaměstnancem ví (byl o něm informován), aniž by mu v tom zabránil. Jsou-li obě podmínky splněny, nastává fikce (nastává změna v obsahu pracovního poměru), že se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4683/2017). Přeměna (transformace) pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou je vyloučena tam, kde by ustanovením § 65 odst. 2 zák. práce stanovená fikce změny obsahu pracovního poměru byla v rozporu s projevenou vůlí účastníků pracovního poměru, kteří své vzájemné poměry vztahující se k činnostem vykonávaným zaměstnancem pro zaměstnavatele po uplynutí sjednané doby pracovního poměru chtěli upravit jinak (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018 a v něm uvedená další rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahující se k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce). Na těchto závěrech, k nimž se přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1850/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1288/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1212/23), dovolací soud i nadále trvá a neshledává důvod k tomu, aby se od nich odchýlil. Konstantní rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 4. 1990 ve věci Kruslin proti Francii, stížnost č. 11801/85). Proto by měl být již jednou učiněný výklad, nejsou-li následně shledány dostatečné relevantní důvody podložené racionálními a přesvědčivějšími argumenty, ve svém souhrnu konformnější s právním řádem jako významovým celkem a svědčící tak pro změnu judikatury, východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu postulátů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti) – srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3123/2006, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 613/2006. Výše formulované důvody svědčící pro změnu dosavadní judikatury týkající se ustanovení § 65 odst. 2 zák. práce Nejvyšší soud neshledal. Argumentuje-li dovolatel domáhající se změny závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2866/2018, judikaturou Ústavního soudu k „institutu dotváření práva soudem“, pak přehlíží, že závěry uvedené v tomto rozsudku nebyly Ústavním soudem shledány ústavně nekonformními (viz již zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1212/23, v jehož odůvodnění Ústavní soud na dovolatelem zpochybňovaný rozsudek odkazuje). Bylo-li v projednávané věci zjištěno, že vůle žalobce a žalované nesměřovala k pokračování jejich pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou do 31. 1. 2021, nýbrž k externí spolupráci (od 1. 2. 2021) na základě příkazní smlouvy (viz body 7 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a tam uvedená skutková zjištění o tom, že žalobce byl v listopadu 2020 informován, že pracovní poměr s ním nebude prodloužen, že jím vykonávaná pozice byla zrušena, že žalobci byl dán pokyn k předání agendy a k vrácení služebního automobilu, že ukončení pracovního poměru bylo oznámeno „správě sociálního pojištění“ a zdravotní pojišťovně, že žalobce byl převeden v interní evidenci mezi externisty, že mezi žalobcem a žalovanou proběhla vzájemná komunikace týkající se obsahu příkazní smlouvy, že žalobce od 1. 2. 2021 „do sídla žalované nepravidelně podle potřeby docházel, nebyly mu však nikým zadávány pracovní úkoly, ani po něm nikdo ze strany žalované nežádal žádná plnění“, že „žalovaná byla srozuměna s tím, že žalobce bude počátkem února 2021 pokračovat v činnosti směřující k předání funkce P. S. a do vyřešení formy spolupráce účastníků bude do výrobního závodu, na své původní pracoviště, nepravidelně docházet jako externista a pracovat na návrhu příkazní smlouvy“, a že i žalobce byl srozuměn s tím, že nadále bude pro žalovanou vykonávat práci „jako OSVČ“, jelikož sám pracoval na návrzích příkazní smlouvy, vrátil automobil, činil kroky k předání agendy technického ředitele P. S. a zabýval se činnostmi, o nichž předpokládal, že budou předmětem příkazní smlouvy), je závěr odvolacího soudu, že k přeměně (transformaci) pracovního poměru uzavřeného mezi účastníky na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou nedošlo, zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu. Na vyřešení právní otázky (podle žalobce dovolacím soudem dosud neřešené), „po jaké době pokračování ve výkonu práce zaměstnancem dochází k přeměně pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou, resp. zda je délka této doby pro transformaci pracovního poměru vůbec rozhodná“, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť vzhledem k výše uvedeným skutkovým závěrům odvolacího soudu nešlo v projednávané věci po uplynutí sjednané doby pracovního poměru o pokračování ve výkonu práce žalobcem. Pro úplnost lze dodat, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že pro změnu pracovního poměru sjednaného na