21 Cdo 264/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 264/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2025 Spisová značka:21 Cdo 264/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.264.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zástavní právo (o. z.) Postoupení pohledávky Veřejný seznam (o. z.) Dobrá víra Princip materiální publicity Vklad do katastru nemovitostí Dotčené předpisy:§ 984 odst. 1 o. z. § 980 odst. 2 o. z. § 7 o. z. § 1879 o. z. § 1880 odst. 1 o. z. § 1312 odst. 1 o. z. § 1316 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 264/2025-171 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce A. K., zastoupeného Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále č. 2640/10, proti žalované LEXICO, a. s. se sídlem v Olomouci – Nové ulici, Legionářská č. 1319/10, IČO 25856235, zastoupené Mgr. Lucií Dufkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Wittgensteinova č. 1217/2b, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 13 C 297/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2024, č. j. 13 Co 230/2023-133, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá. II. Rozsudek krajského soudu s výjimkou výroku IV a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. srpna 2023, č. j. 13 C 297/2022-90, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou ze dne 25. 11. 2022 domáhal určení, že zástavní právo, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva č. XY ze dne 27. 10. 2015 (dále jen „zástavní smlouva“), kterou uzavřel M. K. a V. M. jako zástavci a společnost Wüstenrot hypoteční banka a. s. (dále jen „banka“) jako zástavní věřitel, ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. ½ k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, v k. ú. XY, zapsanému na LV č. XY (dále jen „nemovitost“), neexistuje. Žalobu odůvodnil tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 13 C 82/2017 bylo určeno, že žalobce je vlastníkem podílu o velikosti id. ½ na nemovitosti, neboť smlouva o převodu nemovitosti uzavřená mezi K. a žalobcem je absolutně neplatná, resp. nicotná, neboť žalobce nebyl způsobilý smlouvu uzavřít a jednání K. neslo znaky trestného činu podvodu. Zástavní právo k nemovitosti nebylo zřízeno platně, neboť žalobce jako vlastník zástavy (podílu o velikosti id. ½ na nemovitosti) nedal souhlas dle § 1343 odst. 1 občanského zákoníku. Zástavní smlouva je tak absolutně neplatná. Dále uvedl, že nejméně od 10. 8. 2017, kdy byla v katastru nemovitostí zapsána poznámka spornosti zápisu vlastnického práva, nemohla být banka, která následně postoupila pohledávku za K. žalované, v dobré víře; v dobré víře nebyla ani žalovaná, neboť při obvyklé míře opatrnosti mohla pojmout podezření, že zástavní právo nevzniklo. 2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, neboť právní předchůdkyně žalované byla při uzavření zástavní smlouvy v dobré víře v zápis ve veřejném seznamu, dle § 1760 občanského zákoníku skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává a nelze dovodit, že by se zřízení zástavního práva zjevně příčilo dobrým mravům, bylo v rozporu se zákonem nebo zjevně narušovalo veřejný pořádek. Právní předchůdkyně žalované zachovala veškerou míru opatrnosti; dobrá víra žalované je odvozena od dobré víry její právní předchůdkyně. Dále uvedla, že žalovaná byla v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí a že v době podpisu smlouvy o postoupení pohledávky nebyl důvod se domnívat, že zástavní právo nebylo platně zřízeno. 3. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 13 C 297/2022-90, výrokem I určil, že zástavní právo neexistuje, výrokem II zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že zástavní smlouva je absolutně neplatná, neboť se jedná o právní jednání, které se příčí dobrým mravům a odporuje zákonu a skutečný vlastník (žalobce) spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ na nemovitosti nedal souhlas s jejím zatížením zástavním právem. Uvedl, že za této situace se otázkou dobré víry žalované nemusí zabývat. Původní zástavní věřitel (banka) totiž nemohl na žalovanou platně postoupit právo, které neexistuje. 4. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 13 Co 230/2023-133, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku II co do nákladů řízení (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III) a povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek (výrok IV). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zástavní smlouva je neplatná, neboť ji K. uzavřel s vědomím, že není skutečným vlastníkem nemovitosti a od skutečného vlastníka souhlas nezískal, jeho úmyslem bylo získat hypoteční úvěr podvodným jednáním. K námitce žalované o nesprávné aplikaci § 984 odst. 1 občanského zákoníku uvedl s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, že zákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva převodce, nevztahuje se však na jiné vady právního jednání způsobující jeho neplatnost; ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání zdánlivá nebo neplatná. Protože podkladem pro zápis zástavního práva bylo jednání absolutně neplatné, je vyloučeno nabytí zástavního práva v režimu § 984 odst. 1 občanského zákoníku. Potvrdil závěr soudu prvního stupně, že není třeba posuzovat dobrou víru nabyvatele zástavního práva, protože § 984 odst. 1 občanského zákoníku se v nyní projednávané věci neaplikuje. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky týkající se aplikace ustanovení § 984 občanského zákoníku a podmínek nabývání od neoprávněného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky týkající se ochrany dobrověrného nabyvatele zástavního práva v případě, kdy byla poznámka spornosti do veřejného seznamu zapsána po uplynutí lhůty vymezené v § 986 občanského zákoníku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu doposud komplexně vyřešena. Namítá, že byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro to, aby došlo k nabytí zástavního práva od neoprávněného ve smyslu § 984 odst. 1 občanského zákoníku, odvolací soud se jimi však nesprávně nezabýval. Dále namítá, že zástavní právo vzniklo a trvá a že právní předchůdkyně dovolatelky toto zástavní právo nabyla, neboť i ve vztahu k právní předchůdkyni žalované byly splněny všechny podmínky pro aplikaci ustanovení § 984 odst. 1 občanského zákoníku. 6. Žalobce ve vyjádření k dovolání dovolacímu soudu navrhl, aby dovolání žalované zamítl jako nedůvodné, neboť žalované, resp. její právní předchůdkyni, nemohla být poskytnuta ochrana dobré víry, když je zástavní smlouva absolutně neplatná. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadla též ve výrocích II a III, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle