21 Cdo 2647/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2647/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2017 Spisová značka:21 Cdo 2647/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.2647.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náklady řízení Dotčené předpisy:§ 150 o. s. ř. § 151 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2647/2017-668 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Komerční banky a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČO 45317054, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15, proti žalovaným 1) Z. H., zastoupenému JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, 2) K. N., zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova č. 515/12, 3) P. P., zastoupené JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 1, 4) H. S., zastoupené JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Wenzigova č. 5, a 5) E. Ž., zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 17, o 71,316.588,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 122/2001 a 23 C 2/2012, o dovolání žalovaných 1) Z. H., 2) K. N., 4) H. S. a 5) E. Ž. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2016 č. j. 62 Co 251/2016-503, takto: I. Dovolání žalovaných 1), 2), 4) a 5) se zamítají. II. Žalovaní 1), 2), 4) a 5) jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení, každý 666,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Polanského, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 763/15. Odůvodnění: Žalobkyně se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 26. 7. 2001 a následně změněnou se souhlasem soudu) mimo jiné domáhala, aby jí žalovaní (spolu s J. K., která v průběhu řízení dne 23. 2. 2014 zemřela a řízení bylo ve vztahu k ní zastaveno, a I. N., ve vztahu k níž bylo rozhodnuto samostatným rozsudkem) zaplatili na náhradě škody celkem 71,316.588,- Kč, z toho podle míry zavinění na celkové škodě a s přihlédnutím k omezení vyplývajícímu z ustanovení § 179 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2006), žalovaný 1) 234.390,- Kč, žalovaná 2) 178.244,- Kč, žalovaná 3) 118.239,- Kč, žalovaná 4) 208.354,- Kč a žalovaná 5) 175.458,- Kč, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaní, kteří se spolupodíleli na přípravě a následném odsouhlasení financování obchodního případu společnosti SATRAPA a.s., způsobili žalobkyni škodu, která spočívá v nevymahatelné pohledávce za touto společností. Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co řízení o shora popsaném nároku, doposud vedené pod sp. zn. 27 C 122/2001, vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále bude vedeno pod sp. zn. 23 C 2/2012) usnesením ze dne 21. 9. 2015 č.j. 23 C 2/2012-445 řízení ve vztahu k žalovaným 1), 2, 4) a 5) zastavil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) 191.046,90 Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Ptáčkové, žalované 2) 98.578,70,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Maška, žalované 3) 74.899,- Kč k rukám advokáta JUDr. Přemysla Hochmana, žalované 4) 148.491,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Ireny Slavíkové, a žalované 5) 174.336,80 Kč k rukám advokáta JUDr. Gabriela Brenky. K zastavení řízení soud prvního stupně přistoupil z důvodu zpětvzetí žaloby žalobkyní ve vztahu k žalovaným 1), 2), 4) a 5), a protože žalobkyně zavinila, že řízení bylo vůči uvedeným účastníkům zastaveno, mají tito vůči žalobkyni podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně aplikoval vyhlášku č. 177/1996 Sb. a vycházeje z hodnoty sporu ke dni každého jednotlivého úkonu právní služby zjistil sazbu za ten který úkon podle ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a u každého úkonu vzal v úvahu též režijní paušál. Svůj postup včetně výsledné odměny v případě každého žalovaného přehledně odůvodnil. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2016 č. j. 62 Co 251/2016-503 usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že „náklady řízení žalovaného 1) Z. H. činí 55.524,- Kč, žalované 2) K. N. činí 41.648,- Kč, žalované 3) P. P. činí 22.361,- Kč, žalované 4) H. S. činí 51.401,- Kč a žalované 5) E. Ž. činí 49.852,- Kč“, jinak rozsudek v tomto výroku potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při úvaze o výši náhrady nákladů řízení odvolací soud zdůraznil, že vzhledem k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 soud prvního stupně nepochybil, jestliže postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Jestliže však „řízení bylo zahájeno za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. a jeho podstatná část probíhala po dobu platnosti této vyhlášky“, odvolací soud „považuje za spravedlivé, aby výše nákladů vypočtená podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. byla ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. moderována tak, aby se ve svém součtu přiblížila postupu podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., když takto stanovené náklady lze považovat za přiměřené a účelně vynaložené“. Oproti soudu prvního stupně navíc určil jiný počet úkonů právní služby pro každého z žalovaných, když vycházel pouze z těch úkonů, které byly učiněny po vyloučení věci k samostatnému projednání usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 1. 2001, s tím, že náklady řízení vzniklé do tohoto data budou zohledněny v jiném řízení o náhradu škody podle původně podané žaloby ze dne 26. 7. 2014. Náklady řízení žalovaného 1) vypočtené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. odvolací soud moderoval na 80%, náklady žalované 4) na 50%, náklady žalované 3) vypočtené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. naopak přiměřeně navýšil a náklady žalovaných 2) a 5) vypočtené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. přiznal v plné výši. Protože žalobkyně, pokud jde o nákladové výroky ve vztahu k žalovaným 1,2,4,5 a 6 uspěla pouze částečně a rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, odvolací soud „považuje za spravedlivé, aby si každý z těchto účastníků nesl náklady odvolacího řízení ze svého“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (do výroku o nákladech řízení) podali dovolání žalovaní 1) Z. H., 2) K. N., 4) H. S. a 5) E. Ž. Žalovaný 1) Z. H. namítal, že hlavní zásadou ovládající rozhodování o nákladech řízení je zásada úspěchu ve věci, avšak touto zásadou se odvolací soud neřídil. Jeho rozhodnutí „trpí nedostatkem racionálního a obsahově koherentního odůvodnění krácení náhrad“. Správně měl odvolací soud dovolateli přiznat (bez jakékoli moderace) všechny účelně vynaložené náklady a při jejich výpočtu měl vycházet výhradně z advokátního tarifu, neboť rozhodujícím okamžikem pro určení, podle kterého právního předpisu bude výše odměny advokáta stanovena, je datum pravomocného rozhodnutí soudu, jímž tento o náhradě nákladů řízení rozhodl. Z hlediska věcné náročnosti sporu, počtu provedených úkonů ve věci, časové náročnosti, účelnosti vymáhání práva a způsobu skončení věci, nelze dospět k závěru, že by provedené úkony právní služby byly neúčelné nebo že by zastoupení advokátem v předmětné věci bylo zneužitím práva. Jestliže se žalobkyně rozhodla podat žalobu, měla si uvědomit i otázku nákladů řízení; v době podání žaloby platila jak vyhláška č. 484/2000 Sb., tak vyhláška č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). V dané věci je rovněž důležitý aspekt právní jistoty a konzistentnosti v aplikaci právního řádu, přičemž napadené rozhodnutí nerespektuje požadavek vyloučení překvapivých rozhodnutí. Odvolací soud pochybil také v tom, že nepřiznal dovolateli náhradu nákladů za úkony právní služby učiněné v období přede dnem 4. 1. 2012, kdy byla věc vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo změněno a rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k němu potvrzen, a byla mu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. Žalovaná 2) K. N. vytkla odvolacímu soudu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a „porušil povinnost určit výši advokátní odměny podle § 151 odst. 2 o. s. ř., který soudy v současnosti odkazuje na advokátní tarif“. Zdůraznila, že moderace (snížení) náhrady nákladů řízení připadá v úvahu jen výjimečně a „je vyloučena z jiných důvodů než těch, které spadají pod dikci § 150 o. s. ř.“. Podle jejího mínění nebyl v daném případě důvod, pro který by odvolací