21 Cdo 2664/2004 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2664/2004 citace  Právní věta:Občan se změněnou pracovní schopností není zabezpečen důchodem ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce, jestliže mu nárok na tuto dávku důchodového pojištění buď vůbec nevznikl, anebo jestliže pobírá částečný invalidní důchod, který je nižší, než společensky uznaná minimální hranice příjmů občana, pod níž nastává stav jeho hmotné nouze. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 8. 2005 Spisová značka:21 Cdo 2664/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2664.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Skončení pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 47 odst. 2 předpisu č. 65/1965Sb. § 21 odst. 1 předpisu č. 1/1991Sb. § 21 odst. 2 předpisu č. 1/1991Sb. § 1 odst. 2 předpisu č. 463/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:11 / 2007 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2664/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. a.s., zastoupené advokátem, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 120/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. července 2004 č.j. 16 Co 171/2004-60, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2004 č.j. 61 C 120/2003-42 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 25.9.2003), aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované nadále trvá. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 6.8.1966 pracoval u žalované naposledy jako strojní zámečník a že dne 2.12.2002 mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru v důvodu nadbytečnosti podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Dovozoval, že výpovědní doba (která v důsledku jeho pracovní neschopnosti trvající od 10.12.2002 do 30.4.2003 počala plynout teprve 1.5.2003) mu dosud neskončila, neboť rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v O. ze dne 20.2.2002 byl uznán občanem se změněnou pracovní schopností podle ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. (a od 29.6.2002 mu byl přiznán částečný invalidní důchod) a „dle ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce je zaměstnavatel povinen zajistit mu nové zaměstnání a výpovědní doba skončí teprve až tuto povinnost splní“. Ačkoli žalovaná v daném případě svoji povinnost nesplnila, ukončila se žalobcem - přes jeho výhrady - pracovní poměr ke dni 31.7.2003. Nyní je žalobce veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a „vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a k míře nezaměstnanosti v regionu (cca 20%) nelze očekávat, že by se mu podařilo v dohledné době nalézt nové vhodné zaměstnání“. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15.4.2004 č.j. 61 C 120/2003-42 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.742,40 Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně (poté, co dovodil naléhavý právní zájem na žalobcem požadovaném určení) dospěl k závěru, že „důchodem způsobilým zabezpečit zaměstnance je jen důchod, který svou povahou zcela nahrazuje zaměstnanci příjem ze soustavné výdělečné činnosti, přičemž takovými důchody jsou toliko důchod starobní a plný invalidní“. Protože žalobce jako občan se změněnou pracovní schopností není zabezpečen důchodem (§ 47 odst. 2 zák. práce), a žalovaná mu po dání výpovědi podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce nezajistila (nenabídla) nové vhodné zaměstnání, „neuplynula dosud výpovědní doba a pracovní poměr žalobce u žalované dosud trvá“. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20.7.2004 č.j. 16 Co 171/2004-60 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud zdůraznil, že při výkladu pojmu „zaměstnance zabezpečeného důchodem“ je třeba podle jeho názoru „vycházet z logiky a smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce“, které poskytuje ochranu zaměstnancům se změněnou pracovní schopností zřejmě proto, že „u těchto zaměstnanců je problematičtější umístění na trhu práce než u ostatních občanů“, „mívají zvýšené náklady na upokojování základních životních potřeb“ a „jejich zapojení do pracovního procesu je tedy pro ně důležitější jak po stránce finanční, tak terapeutické“ a že „u poživatelů částečných invalidních důchodů se předpokládá, že budou své životní potřeby vedle částečného invalidního důchodu uspokojovat příjmem z výdělečné činnosti, neboť jejich pracovní schopnost není ztracena, ale toliko omezena“. Na základě uvedených východisek dospěl odvolací soud k závěru, že „pojem zaměstnanec se změněnou pracovní schopností, který není zabezpečen důchodem ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce, je třeba interpretovat pouze v intencích zákoníku práce a nepřihlížet k zákonu č. 463/1991 Sb. o životním minimu“ a dovodil, že zaměstnanec se změněnou pracovní schopností, který - tak jako žalobce - pobírá částečný invalidní důchod podle ustanovení § 43 a násl. zákona č. 155/1995 Sb. (který eventuelně přesahuje hranici životního minima ve smyslu zákona č. 463/1991 Sb.), „není zabezpečen důchodem a vztahuje se na něj ustanovení § 47 odst. 2 zák. práce“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala v tom, že „bude vyjasněn výklad ust. § 47 odst. 2 zák. práce“, které „hovoří o zaměstnanci se změněnou pracovní schopností, který není zabezpečen důchodem“, aniž by v tomto či jiném ustanovení bylo stanoveno, o jaký důchod se má v takovém případě jednat. Podle názoru dovolatelky „měl zákonodárce v tomto případě na mysli jen takové zaměstnance se změněnou pracovní schopností, kteří nejsou zabezpečeni žádným důchodem, a nikoliv zaměstnance, kteří pobírají důchod, byť i částečně invalidní, docilující však částek zákonem stanoveného životního minima“. Z rozhodnutí Úřadu práce v O. ze dne 15.7.2002, kterým uvedený úřad udělil žalované ve smyslu ustanovení § 50 zák. práce předchozí souhlas k rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce se žalobcem, je navíc zřejmé, že tentýž názor jako dovolatelka zastávají i úřady práce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby „věc vrátil k dalšímu řízení“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího s