21 Cdo 2665/2021 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2665/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 1. 2022 Spisová značka:21 Cdo 2665/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.2665.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nemoc z povolání Náhrada za ztrátu na výdělku Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 271b odst. 3 předpisu č. 262/2006 Sb. § 271u odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 237 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 3. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 891/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2665/2021-126 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce V. N., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Republiky č. 946, proti žalované ŠKODA AUTO a.s. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupené JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o 202.253,-Kč s příslušenstvím a 31.087,-Kč měsíčně, za účasti Generali České pojišťovny a.s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Spálená č. 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 199/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2021, č. j. 23 Co 32/2021-99, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Škubala, advokáta se sídlem v Praze, Jáchymova č. 26/2; vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, č. j. 23 Co 32/2021-99, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce je bývalým zaměstnancem žalované, kterému byly diagnostikovány tři nemoci z povolání, za které žalovaná odpovídá. Žalobce byl nejprve (v lednu 2016) uznán invalidním ve třetím stupni invalidity při zjištění poklesu pracovní způsobilosti o více než 70 %, od února 2019 pak došlo ke snížení invalidity na první stupeň při zjištění poklesu pracovní způsobilosti o 35 %. Žalovaná vyplácela žalobci až do února 2019 náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak, že od průměrného výdělku žalobce před vznikem nemoci z povolání byla odečtena výše poskytovaného invalidního důchodu, s účinností od února 2019 byla žalobci vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tak, že od průměrného výdělku žalobce před vznikem nemoci z povolání byla odečtena výše invalidního důchodu a dále částka odpovídající minimální mzdě. Pracovní poměr žalobce u žalované skončil ke dni 15. 3. 2016. Ode dne 26. 2. 2019 je žalobce evidován jako uchazeč o zaměstnání. Žalobce vyzval žalovanou k doplatku náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odpovídajícího odečtené minimální mzdě. Požaduje s odkazem na ustanovení § 271b odst. 3 zákoníku práce, aby mu náhrada za ztrátu na výdělku byla vyplácena ve stejné výši jako doposud, tj. bez odečtu minimální mzdy. Za takto zjištěného skutkového stavu je závěr odvolacího soudu, že žalovaná „postupuje v souladu se zákoníkem práce i soudní judikaturou“, pokud „žalobci i nadále vyplácí náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do výše průměrného valorizovaného výdělku před vznikem škody po odečtení přiznaného invalidního důchodu I. stupně a po odečtení aktuální minimální mzdy“, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Soudní judikatura dospěla k závěru, že změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení § 202 odst. 1 zákoníku práce (nyní ustanovení § 271u odst. 1 zákoníku práce) význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného, spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. O podstatnou změnu v poměrech poškozeného jde vždy, jestliže poškozenému zaměstnanci byl pro následky nemoci z povolání (obdobně pracovního úrazu) namísto dosud pobíraného plného invalidního důchodu (od 1. 1. 2010 invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně) přiznán pouze částečný invalidní důchod (od 1. 1. 2010 invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo druhého stupně), změna v poměrech poškozeného v tomto případě spočívá v tom, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku se od průměrného výdělku zaměstnance před vznikem škody odečte místo plného invalidního důchodu (invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně) nově přiznaný částečný invalidní důchod (invalidní důchod pro invaliditu prvního nebo druhého stupně) a výdělek, který poškozený dosahuje, popř. který je poškozený – nepracuje-li pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí – způsobilý vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dosahovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2382/2008, který byl uveřejněn pod č. 22/2011 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 347/2002, uveřejněný pod č. 213/2002 v časopise Soudní judikatura), a není důvod, aby se dovolací soud od publikovaných závěrů odchyloval. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vyjadřuje skutečnost, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání) snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem (nemocí z povolání) dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví – jak vyplývá z ustanovení § 271b zákoníku práce – zásadně ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody na straně jedné, a výdělkem zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu na straně druhé. Zde je třeba připomenout, že – jak vyplývá z ustanovení § 271b odst. 3 zákoníku práce – náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, a že za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se v tomto případě považuje výdělek ve výši minimální mzdy (§ 111). Výdělek ve výši minimální mzdy se nepovažuje za výdělek poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání proto, že by šlo (mohlo jít) o následek nemoci z povolání. Skutečný důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po zjištění nemoci z povolání, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádný výdělek (a to nikoliv z důvodu následků nemoci z povolání, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí), a že žádný zaměstnanec, který by byl – kdyby to umožňoval stav trhu práce – zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Právní úprava uvedená v ustanovení § 271b odst. 3 větě první zákoníku práce, tímto způsobem vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci u