21 Cdo 2671/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2671/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2024 Spisová značka:21 Cdo 2671/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2671.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Okamžité zrušení pracovního poměru Pracovněprávní vztahy Povinnosti zaměstnanců Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 12. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2671/2024-202 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. Z., zastoupeného JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Okružní č. 433/1, proti žalované STAVIZOLEX s. r. o. se sídlem v Uherském Brodě, Močidla č. 2457, IČO 26218950, zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem č. 4828, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 12/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2024, č. j. 15 Co 154/2023-162, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivy Repa Kremplové, advokátky se sídlem v Brně, Okružní č. 433/1. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2024, č. j. 15 Co 154/2023-162 (kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2023, č. j. 13 C 12/2022-130), není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu [o tom, že u žalobce se nejednalo o porušení povinnosti zvlášť hrubým způsobem, které by žalovanou opravňovalo k okamžitému zrušení pracovního poměru, když přímým důsledkem neomluvené absence žalobce ve dnech 28. 2. a 1. 3. 2022 nedošlo na straně žalované k majetkové škodě, že práce žalobce nebyla výjimečná a nezastupitelná, žalobce svoji práci vykonával dobře, ke kvalitě práce nebyly nikdy žádné připomínky, žalobce sice občas přidělenou práci nebo postupy žalované nevhodně komentoval, tyto projevy však žalovaná nikdy během trvání pracovního poměru neřešila, např. písemnou výtkou, že žalobce s pobytem v lázních dlouhodobě počítal, snažil se s žalovanou dohodnout na čerpání dovolené, poté na neplaceném volnu, a že žalovaná při nařízení čerpání dovolené žalobci v lednu 2022 porušila ustanovení § 217 odst. 1 zákoníku práce] je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 2. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. Nejvyšší soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč. 3. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zákoníku zák. práce: „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy …“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015). 4. V posuzovaném případě odvolací soud z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro posouzení intenzity vytčeného porušení pracovních povinností žalobcem náležitě přihlédl. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil) přihlédl nejen k délce neomluveného zameškání práce žalobce v délce dvou dnů, ale též k dalším okolnostem, že práce žalobce nebyla výjimečná a nezastupitelná, že svoji práci vykonával dobře, ke kvalitě jeho práce nebyly nikdy žádné připomínky, i když žalobce sice občas přidělenou práci nebo postupy žalované nevhodně komentoval, tyto projevy žalovaná nikdy během trvání pracovního poměru neřešila, např. písemnou výtkou, že z důvodu neomluvené absence žalobce ve dnech 28. 2. a 1. 3. 2022 nedošlo na straně žalované k majetkové škodě, že žalobce s pobytem v lázních dlouhodobě počítal, snažil se s žalovanou dohodnout na čerpání dovolené, poté, co mu to nebylo umožněno, i na čerpání neplaceného volna, a že žalovaná při nařízení čerpání dovolené žalobci v lednu 2022 porušila ustanovení § 217 odst. 1 zákoníku práce, když neoznámila žalobci určenou dobu čerpání dovolené předem. Odvolací soud správně (v souladu s judikaturou) dovodil, že okolnosti případu neodůvodňují závěr, že neomluvené zameškání práce žalobce je důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby. 5. Odvolací soud se tedy svým rozhodnutím neodchýlil od žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, v jehož odůvodnění dovolací soud kromě jiného vyslovil názor, že neomluvené zameškání práce v trvání pěti dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení pracovní kázně (nyní porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci) zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, když v souladu s dalšími závěry uvedenými v tomto rozhodnutí (že nelze posuzovat jednání zaměstnance bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu a které vyšly za řízení najevo) se zabýval i dalšími hledisky významnými pro posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykon