21 Cdo 2891/2025 — Nejvyšší soud

21 Cdo 2891/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 3. 2026 Spisová značka:21 Cdo 2891/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:21.CDO.2891.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příslušnost soudu mezinárodní Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 7 odst. 1, 2 předpisu č. 91/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 2891/2025-350 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce Diplomatického servisu se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 816/49, IČO 00000175, zastoupeného JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1079/3a, proti žalované Ruské federaci – Velvyslanectví Ruské federace v České republice se sídlem Praze 6, Ukrajinských hrdinů č. 19/6, zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady č. 433/10, o 57 346 417 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 C 884/2023, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2025, č. j. 2 Co 42/2024-214, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Usnesením ze dne 26. 5. 2025, č. j. 2 Co 42/2024-214, Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 92 C 884/2023-162, jímž tento soud zamítl námitku nedostatku pravomoci soudů České republiky k projednání věci. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, který s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, dovodil, že spor o zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí žalovanou bez právního důvodu je vzájemným vztahem občanskoprávním, vyplývajícím z mimosmluvní závazkové povinnosti, nikoli z uzavřených mezinárodních smluv a bilaterálních dohod uzavřených mezi dvěma suverénními státy, nepřisvědčil argumentaci žalované o nutnosti tzv. „převodníku“, neboť jeho existence není nutná v případech, kdy jinak osoby práva veřejného a nositelé mocenské pravomoci (státy, obce, územní samosprávné celky atp.) vstupují do občanskoprávních vztahů, v nichž vystupují jako subjekty nadané rovným postavením. Neexistuje tedy rozumný důvod, proč by spory ze smluv, v nichž účastníci, byť jinak osoby práva veřejného, vystupují jako nositelé majetkových práv, měly být vyňaty z pravomoci civilního soudu. Uvedl, že názor žalované tenduje k již překonané koncepci absolutní imunity státu pro soudní řízení na území jiného státu. S odkazem na § 1 písm. a) a c) a § 2 zákona o mezinárodním právu soukromém dovodil, že se na projednávanou věc použije zákon o mezinárodním právu soukromém; české soudy mají mezinárodní soudní pravomoc k projednání a rozhodnutí této věci podle § 6 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém, naplnění výjimky z pravomoci nad cizím státem podle § 7 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém neshledal, naopak odkázal na odstavec 2 tohoto ustanovení. Dále uvedl, že současný stav obyčejového mezinárodního práva vyjadřuje Úmluva Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku přijatá Valným shromážděním OSN dne 2. 12. 2004 v New Yorku (dále jen „Úmluva OSN“) a že na danou věc dopadá ustanovení čl. 13 písm. a) této úmluvy. Odvolací soud pouze doplnil, že v občanském soudním řízení ovládaném dispoziční zásadou žalobce určil nárok svou povahou jako soukromoprávní tím, že ho skutkově vymezil jako „bezdůvodné obohacení, které vzniklo užíváním cizího pozemku bez právního důvodu“; případná opodstatněnost námitek žalované by tak mohla vést pouze k zamítnutí žaloby. Žalovaná je sice cizím státem, který je podle § 7 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém obecně vyňat z pravomoci českých soudů a je mu přiznána jurisdikční imunita, pouze však pro řízení v něm uvedená s výslovnou výjimkou podle odstavce 2 téhož ustanovení. Odvolací soud proto závěr soudu prvního stupně, že soudy na území České republiky mají mezinárodní pravomoci věc projednat a rozhodnout, potvrdil jako správný. 2. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, případně mají být posouzeny jinak, a to, zda je dána pravomoc soudů České republiky projednat spor s odkazem na obyčejové právo, aniž by bylo specifikováno běžné uplatňování konkrétního obyčeje v mezinárodní praxi, zda má přednost obyčej, který se ustálil v předchozí době mezi oběma spornými stranami, nebo obyčej, „který se nově vytváří v ještě neplatné mezinárodní smlouvě“, zda se v dané věci jedná o spor vyplývající z poměrů soukromého práva a věc spadá do pravomoci civilních soudů, resp. zda je soud odkázán pouze na označení sporu žalobcem, a „zda neměly soudy již v této fázi vyřešit namítanou otázku vlastnictví pozemků“. K první otázce namítla, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, je nepřiléhavé, že odvolací soud chybně aplikoval Úmluvu OSN jako celek, přitom měl zkoumat, zda je konkrétní obyčej oběma stranami uznáván jako zvyk, soudy však „nepoukázaly na žádnou, mezi státy zažitou praxi, ze které by se dalo dovodit, že právě čl. 13 Úmluvy OSN dopadá na projednávaný případ jako uznávané obyčejové pravidlo“. K otázce druhé namítla, že se soud měl zabývat tím, zda mezi účastníky není zavedena jiná praxe, která by uplatnění obecného pravidla bránila, a uvedla, že mezi stranami je zavedeno řešení sporných otázek dohodou na diplomatické úrovni. Dále upozornila, že žalovaná Úmluvu OSN neratifikovala. K otázce třetí namítla, že splnění podmínek řízení zkoumá soud z úřední povinnosti, není vázán tvrzeními žalobce uvedenými v žalobě, dále že pravomoc civilního soudu věc projednat je tzv. neodstranitelná podmínka řízení, která vede k jeho zastavení, nikoliv k zamítnutí žaloby, že vydání napadeného usnesení nepředcházelo žádné zjištění skutečností, ze kterých by plynulo, zda skutečně jde o nárok projednatelný před civilními soudy, dále že rozhodující je povaha zásahu do vlastnického práva, nikoli právní povaha vlastnického práva jako takového, a že stěžejní je „posouzení prvotního právního důvodu (titulu), zda trvá či nikoli“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. 3. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl nebo jej jako nedůvodné zamítl. Má za to, že na první a druhé otázce žalované rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud konkrétní obyčej vymezil, naopak jakýmkoliv druhým obyčejem, jehož existenci žalovaná neprokázala, se soudy nižších instancí nikdy nezabývaly a neměly ani důvod se jím zabývat, neboť zavedená praxe stran, i kdyby existovala, sama o sobě obyčej nevyváří, a žalovaná tak polemizuje s něčím, co nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Dále uvedl, že otázka třetí již byla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu, ze které jednoznačně vyplývá závěr, že „v případě nároku z bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku bez právního titulu je dána pravomoc českých soudů ve vztahu k cizímu státu jako povinnému z tohoto nároku“. Odvolací soud kvalifikoval uplatněný nárok jako soukromoprávní a na takové jednání se jurisdikční imunita nevztahuje. 4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 7. Dovolání není přípustné, neboť řešení zásadní otázky (a dovolatelkou namítané), zda je dána mezinárodní pravomoc soudů České republiky k projednání věci, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího