21 Cdo 3014/2005 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3014/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny ve věci žalobce Č. o. b., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované L. P., zastoupené advokátem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 9 C 19/2000, o neúčinnost odmítnutí dědictví, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. května 2002, č.j. 21 Co 90/2002-82, opraveného usnesením ze dne 6. ledna 2005, č. j. 21 Cdo 90/2002-118, takto : I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 28.1.2000 se žalobce domáhal rozhodnutí, že „prohlášení o odmítnutí dědictví po zůstaviteli J. P., učiněné J. P., dle § 463 obč. zák. ve prospěch žalované nezl. L. P., zastoupené J. a J. P., je vůči žalobci, spolu s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 25.9.1998, č. D 245/97-75, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, právně neúčinné“. Žalobu zdůvodnil tím, že „odmítnutím dědictví po svém otci J. P. zkrátil J. P., tj. dlužník, možnost uspokojení vymahatelné pohledávky žalobcem“; že „žalobci tak bylo znemožněno podat úspěšně návrh na výkon rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu nemovitosti, i když by došlo pravděpodobně jen částečně k uspokojení jeho pohledávky“; že „J. P. v této věci vystupuje nejen jako dlužník ve vztahu k žalobci a je tedy tím, kdo učinil nesporně právní úkon odmítnutí dědického podílu v úmyslu zkrátit věřitele, ale, vzhledem k tomu, že jeho dcera je nezletilá a je jejím zákonným zástupcem, je také současně i tím, kdo v dědickém řízení dceru zastupoval a činil za ni právní úkony, to znamená, že i druhé straně, jak vyžaduje ustanovení § 42a obč. zák. musel být úmysl zkrátit věřitele dlužníka znám“. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 26.3.2001, č.j. 9 C 19/2000-47, doplněný rozsudkem ze dne 17.10.2001, č.j. 9 C 19/2000-66, určil, že „právní úkon odmítnutí dědictví po zůstaviteli J. P., učiněný J. P., ve prospěch žalované nezletilé L. P., je vůči žalobci právně neúčinný; zamítl „návrh žalobce, aby bylo určeno, že toto odmítnutí dědictví je vůči žalobci právně neúčinné spolu s usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 25.9.1998, č.j. D 245/97-75, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví“; rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „v daném případě bylo po provedeném dokazování prokázáno, že právní úkon otce žalované a zároveň dlužníka žalobce, kterým v rozhodném období odmítl dědictví po svém zemřelém otci, je právním úkonem, kterým byl jeho věřitel – v tomto řízení žalobce, zkrácen“; že „k tomuto úkonu došlo v posledních třech letech před podáním žaloby a byl učiněn ve prospěch dcery dlužníka, tedy osoby jemu blízké“; že to bylo v době, kdy dlužník – otec žalované věděl, že má vůči žalobci pohledávku, navíc pohledávku v takové výši, že není v jeho silách ji žalobci ve lhůtě určené pro zaplacení zaplatit“; že „pokud rodiče žalované před soudem uváděli, že tím, že otec žalované odmítl dědictví ve prospěch žalované pouze z toho důvodu, že chtěl vyplnit poslední vůli zůstavitele a nikoliv zkrátit svého věřitele, soud v tomto směru těmto tvrzením neuvěřil, neboť má za to, že pokud by platná závěť řádně v dědickém řízení byla předložena a uplatněna, byl by průběh dědického řízení jiný než jak rodiče žalované uváděli, tak by samozřejmě nebylo ani možné učinit úkon odmítnutí dědictví, neboť by k dědění ze závěti byla povolána přímo nezletilá žalovaná“; že „pokud jde o spornou skutečnost, a to předložení závěti při jednání před notářkou soudní komisařkou, soud uvěřil údajům uvedeným svědkyní Mgr. M. M. a JUDr. D. K., když obě svědkyně nezávisle na sobě uvedly, že k ničemu takovému při jednání nedošlo a toto navíc koresponduje i s obsahem zápisu - protokolu uvedeného jednání“; že „pokud svědkové M. P. - matka otce žalované a E. P. - bratr otce žalované vypovídali stejně jako rodiče nezletilé žalované, tj. že poslední vůle při jednání byla předložena, nelze nevzít v úvahu, že jsou oba v blízkém příbuzenském poměru s žalovanou i jejími rodiči, při jednání vypovídali téměř shodně o těchto událostech staršího data, a to velmi konkrétně a přesně, když pokud jde o jiné skutečnosti přibližně stejné doby, na tyto si již přesně nepamatovali, navíc jak několikrát v průběhu řízení zaznělo, svědek E. P. byl v době projednávání předmětného dědictví ve velmi špatném zdravotním stavu, dědického řízení se zúčastnil jen s velkými obtížemi, jeho zdravotní stav popsal dokonce i otec žalované ve své účastnické výpovědi takovým způsobem, že jeho bratr E. při jednání o dědictví v podstatě nebyl až tak schopný jakéhokoliv úsudku“; že „i kdyby snad soud přece jen vzal v úvahu, že k předložení nějaké listiny před notářkou mohlo dojít, pak ovšem bylo na účastnících dědického řízení samých, aby se případné platnosti závěti dovolali, k čemuž nikdy nedošlo“; že je „nadbytečné“, aby „bylo zároveň určeno, že také rozhodnutí, kterým byl neúčinný právní úkon za nezletilou schválen, je neúčinné“. K odvolání žalované Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29.května 2002, č.j. 21 Co 90/2002-82, opraveným usnesením ze dne 6. ledna 2005, č. j. 21 Co 90/2002-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že „okresní soud provedl všechny nezbytné důkazy a správně dovodil, že otec nezletilé žalované J. P. dne 10.9.1997 v dědickém řízení po svém otci J. P. odmítl dědictví v úmyslu zkrátit žalobcův nárok na zaplacení vymahatelné pohledávky ve výši 2.444.599,90 Kč s příslušenstvím“; že „dědictví tím nabyla nezletilá žalovaná L. P., jejímž byl (a je ) J. P. zákonným zástupcem“; že „tvrzení rodičů i osob blízkých žalované o tom, že při jednání u notářky – soudní komisařky Mgr. M. M. dne 10.9.1997 byla předložena zůstavitelem vlastnoručně pořízená závěť ze dne 12.4.1994, považuje za účelové a nevěrohodné“; že „v protokolu o tomto jednání, který je veřejnou listinou, není o závěti zmínka a jeho úplnost a pravdivost potvrdily notářka Mgr. M. M. i jednání přítomná advokátka JUDr. D. K.“; že „věrohodnost tvrzení odvolatelky navíc vyvrací obsah žaloby údajně podané K. P. osvojenkyní J. P.“; že „existence této dědičky byla při onom jednání dne 10.9.1997 přítomnými dědici J. P. zamlčena“; že „je nesporné, že žaloba v této projednávané věci byla podána do tří let od data, kdy otec žalované J. P. odmítl dědictví po svém otci“; že „všechny podmínky stanovené § 42a odst. 1 až 3 občanského zákoníku rozhodné pro neúčinnost odmítnutí dědictví otcem žalované J. P. vůči žalobci byly prokázány“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „oba soudy nevzaly v úvahu, že v dané věci existuje závěť“; že „odvolací soud jednal i v době, kdy byla podána žaloba na vydání dědictví, neboť se objevila závěť po zemřelém J. P.“; že „v případě úspěchu podané žaloby se pak změní okruh dědiců a jejich spoluvlastnické podíly“. V podání podaném u soudu prvního stupně dne 15.12.2004 (datovaném dne 13.12.2004) doplňujícím dovolání žalovaná dále namítá, že „přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“; že „zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že tento rozsudek řeší v rozporu s hmotným právem otázku, za jakých podmínek lze úspěšně odporovat právnímu úkonu, kterým byl zkrácen věřitel a který byl dlužníkem v rozhodném období učiněn ve prospěch osoby blízké“; že „podle § 42 odst. 2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům zkracujícím věřitele, k nimž došlo v posledních třech letech a jež dlužník učinil ve prospěch osoby blízké, avšak s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat“; že „v dané věci není z hlediska právního rozhodná pohnutka, která vedla dlužníka k tomu, aby právní úkon učinil tzn. to, zda tento právní úkon učinil v úmyslu zkrátit věřitele, neboť tuto podmínku je nutné zkoumat u právních úkonů, které nebyly učiněny mezi osobami blízkými“; že „soud prvního stupně zcela opomenul, že hmotné právo neumožňuje odporovat právním úkonům učiněným v rozhodné době ve prospěch osoby blízké, byť jimi byl věřitel zkrácen, pokud druhá strana, v daném případě žalobkyně, tehdy dlužníkům úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat“; že „odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a proto vycházel nepochybně ze stejného nesprávného právního názoru, jako soud prvního stupně“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce k dovolání uvádí, že „pokud jde o námitku žalované, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud nevzaly v úvahu, že v dané věci existuje závěť, neodpovídá toto tvrzení