21 Cdo 3025/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3025/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2023 Spisová značka:21 Cdo 3025/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:21.CDO.3025.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 3. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 687/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3025/2023-694 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce F. W., zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova č. 1680/13, proti žalované E. C. a. s., zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská č. 2269/36, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 121/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. května 2023, č. j. 15 Co 30/2022-659, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2023, č. j. 15 Co 30/2022-659, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Závěr odvolacího soudu, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru k obchodní korporaci činnost, kterou po svém zvolení (jmenování) má vykonávat jako statutární orgán společnosti, zaniká jeho pracovní poměr konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Dosavadní judikaturní vývoj byl dovršen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017, jenž se přihlásil k právnímu názoru, že vykonává-li zaměstnanec v pracovním poměru ke kapitálové obchodní společnosti činnost, kterou po svém zvolení má (musí) vykonávat jako statutární orgán (nebo jeho člen) společnosti, zaniká jeho pracovní poměr (neujednají-li si strany něco jiného) konkludentní dohodou o rozvázání pracovního poměru (odkazuje přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3910/2012, ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2310/2015, či ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3839/2015, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4479/2017). Z jeho závěrů (jež mimo jiné porovnávají režim podle § 66d obchodního zákoníku s předchozí a následnou právní úpravou) se dále podává, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 již neumožňuje, aby se strany dohodly, že statutární orgán (nebo jeho člen) bude vykonávat obchodní vedení v pracovním poměru, nebo aby uzavřely dohodu, podle níž zůstane dosavadní pracovní vztah nově zvoleného statutárního orgánu (nebo jeho člena) zachován. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že stranám nic nebrání, aby se dohodly, že původní pracovní poměr zaměstnance, který zanikl jmenováním zaměstnance do funkce statutárního orgánu (nebo jeho člena), se „obnoví“ po zániku této funkce. Odkazuje-li dovolatel na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 62 Co 22/2021, pak přehlíží, že uvedený soud v něm (vázán právním názorem výše zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4344/2017) aplikoval právě „dříve platný § 66d odst. 1 obchodního zákoníku“; jeho závěry o pokračování pracovní smlouvy i v době, kdy „žalobce působil jako člen statutárního orgánu žalovaného“, tak nemají pro nyní posuzovanou věc relevanci. Dovolací soud neshledává ani rozpor závěru odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2022, sp. zn. 10 Ads 262/2020. V něm se totiž Nejvyšší správní soud zabýval jinou právní otázkou – zda tzv. souběh funkcí, jak jej definuje judikatura Nejvyššího soudu, může sám o sobě sloužit k vyloučení žadatele o uspokojení mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti. V otázce výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti se však stále uplatňují závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, uveřejněného pod č. 35/2019 Sb. rozh. obč., že člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace si mohou pro svůj vztah ujednat režim zákoníku práce, takové ujednání však (jde-li o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) nečiní jejich vztah pracovněprávním. Půjde nadále o vztah obchodněprávní, řídící se těmi ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující (především) postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací (aktuálně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1583/2022). Na další žalobcem formulované otázce, totiž zda „může být za projev vůle považováno zvolení zaměstnance členem představenstva obchodní korporace, ačkoliv jeho zvolení nepředpokládá jeho aktivní zapojení“, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Odvolací soud totiž vyšel ze skutkového závěru, že „žalobce souhlasil s tím, že k 8. 3. 2017 převezme povinnosti člena (jediného) představenstva žalované“ (viz bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). Vlastní verzi skutkového stavu formuluje žalobce také tam, kde své dovolací důvody staví na předpokladu, že „ze zjištěného skutkového stavu zjevně vyplývá vůle stran řídit se uzavřenou pracovní smlouvou a ponechat pracovní smlouvu v platnosti“ (viz bod 90 dovolání) a že „došlo k (opětovnému a konkludentnímu) vzniku pracovní smlouvy mezi obchodní korporací a členem voleného orgánu, pakliže z projevené vůle stran vyplývá, že strany se vznikem pracovního poměru vyslovily (konkludentní) souhlas“ (viz bod 105 dovolání). Tyto skutkové předpoklady žalobce odporují skutkovým závěrům, k nimž dospěl odvolací soud (viz zejména body 26 a 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); na jejich základě formulované právní otázky proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak nezaloží ani námitky dovolatele, že odvolací soud „kladl k tíži neunesení důkazního břemene žalobci“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skute