21 Cdo 3028/2000 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3028/2000 citace  Právní věta:Z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. může zůstavitel platně vydědit svého potomka jen listinou, která byla sepsána počínaje dnem 1. 1. 1992. Důvod k tomuto vydědění přitom může spočívat také v chování potomka vůči zůstaviteli, k němž došlo v době před 1. 1. 1992, trvalo-li i po tomto datu. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 7. 2001 Spisová značka:21 Cdo 3028/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.3028.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vydědění Dotčené předpisy:§ 469a odst. 1 písm. b) předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:36 / 2002 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "důvody vydědění žalobce Z. H. jako potomka otce F. H. a osob dle § 473 odst. 2 obč. zák. uvedené v závěti zůstavitele F. H., nar. 24. 6. 1921, zemřelého dne 5. 2. 1997, ze dne 23. 3. 1992 sepsané formou notářského zápisu Státním notářstvím P. nejsou dány" a že "závěť zůstavitele F. H., nar. 24. 6. 1921, zemřelého dne 5. 2. 1997 ze dne 23. 3. 1992 sepsaná formou notářského zápisu Státním notářstvím P. je v části, ve které zůstavitel opomíjí neopomenutelného dědice, syna Z. H., nar. 17. 5. 1948 a jeho potomky, neplatná". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že nejsou pravdivé údaje uvedené v závěti ze dne 23. 3. 1992, že by o zůstavitele neprojevoval opravdový zájem, který by jako jeho syn měl projevovat. Žalobce se vždy snažil, aby o zůstavitele "bylo postaráno", a byl s ním neustále v kontaktu. V roce 1983 byl zůstavitel za svědka na svatbě a i v posledních čtyřech letech před sepsáním závěti s ním byl v kontaktu, i když to bylo, s ohledem na žalobcovo zaměstnání, nepravidelně. Podání této žaloby bylo žalobci uloženo usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 1. 1998, neboť v průběhu dědického řízení po F. H. došlo mezi jeho účastníky ke sporu, zda jsou dány důvody pro vydědění zůstavitelových potomků. O k r e s n í s o u d Plzeň - město rozsudkem ze dne 28. 9. 1999 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 38 625 Kč k rukám jejího "právního zástupce". Na základě provedených důkazů dovodil, že žalobce se minimálně od roku 1988 se zůstavitelem nestýkal, nezajímal se o něj a žádným způsobem mu nepomáhal, i když oba bydleli ve stejném městě a žalobci v tom nebránilo ani jeho pracovní zaneprázdnění, přičemž zůstavitel svým chováním "nezavdal žalobci žádnou příčinu k tomu, aby se o něj nezajímal a nepomáhal mu". Protože uvedený stav trval až do zůstavitelovy smrti, jsou zde důvody pro vydědění žalobce a jeho potomků podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Plzni rozsudkem ze dne 5. 9. 2000 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 25 650 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 1575 Kč, vše "na účet" advokáta Mgr. R. N. Odvolací soud dovodil, že ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. zohledňuje pocit předka, že potomek k němu má přirozený citový vztah a zajímá se o jeho život, zdraví a potřeby a že není opuštěný a osamocený; důvodem k vydědění potomka je proto podle tohoto ustanovení jen chování trvalého charakteru a nikoliv jen přechodný nebo krátkodobý nezájem, který by mohl být i důvodný nebo alespoň omluvitelný. Zůstavitel listinou ze dne 23. 3. 1992 vydědil žalobce podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. s odůvodněním, že žalobcův "nezájem o jeho osobu" trvá 4 roky, tj. od roku 1988 do roku 1992. Vzhledem k tomu, že důvod vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. byl do právního řádu zaveden novelou občanského zákoníku, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností od 1. 1. 1992 a že v "ústavním státě" je nepřípustná retroaktivita právní normy na období před její účinností, bylo by podle názoru odvolacího soudu nepřípustnou pravou zpětnou účinností právní normy postihující sankcí vydědění určité delší dobu trvající chování potomka, kdyby "tato doba představovala období před účinností právní normy, když v této předchozí době platná právní norma takové chování za důvod vydědění nepovažovala". Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce může nést z pohledu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. "odpovědnost za své jednání", k němuž došlo v období od 1. 1. do 23. 3. 1992; jde však o tak krátkou dobu, že "nemůže naplňovat podmínky trvalosti jako pojmového znaku" důvodu vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. Vydědění žalobce obsažené v zůstavitelově závěti ze dne 23. 3. 1992 je proto neplatným právním úkonem. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Žalovaná v první řadě poukazuje na ustanovení § 873 obč. zák., které je přechodným ustanovením "k zákonu č. 509/1991 Sb.", a dovozuje, že právo platné v den smrti zůstavitele je třeba použít "na veškeré právní vztahy a skutečnosti, související s konkrétním dědickým řízením", jakož i na "jednání, ke kterému došlo před účinností předmětné novely". Takovýto postup představuje podle názoru dovolatelky tzv. nepravou (nepřímou) retroaktivitu, která je v našem právním řádu přípustná. Žalovaná rovněž poukazuje na to, že možnost vydědit potomka podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. nastala podle právní úpravy, účinné od 1. 1. 1992. Kdyby z tohoto důvodu nebylo možné vydědit zůstavitelova potomka i pro jednání, k němuž došlo před 1. 1. 1992, znamenalo by to, že z tohoto důvodu by nebylo možné zůstavitelova potomka vydědit již od účinnosti zákona, ale až po uplynutí určité (poměrně dlouhé) doby, což neodpovídá záměru zákonodárce. Podle žalované měl odvolací soud přihlédnout též k tomu, že jednání potomka, který neprojevuje opravdový zájem o svého předka, je "závadné, amorální" a odporující dobrým mravům a je "bezpochyby obecně spravedlivé, aby byl postižen sankcí", i když je "tato sankce umístěna do právního řádu až dodatečně v průběhu jeho jednání". Žalovaná dále dovozuje, že trvale neprojevovat opravdový zájem znamená ve smyslu ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. chovat se tímto způsobem "nepřerušovaně, nepřetržitě, tedy kontinuálně", že "kontinuální charakter" je třeba posuzovat podle délky jednání a podle subjektivního postoje jednajícího a že trvalý charakter neprojevování zájmu může být dán i při kratším trvání jednání, jestliže úmysl jednajícího zahrnuje nepřetržitost počínání; proto i jednání žalobce, posuzované v době od 1. 1. 1992 (resp. od 5. 11. 1991, kdy byl schválen zákon č. 509/1991 Sb.) do 23. 3. 1992, představuje trvalé neprojevování zájmu žalobce o zůstavitele. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neposuzoval otázku, zda délka jednání žalobce, posuzovaná pouze od 1. 1. 1992 (resp. od 5. 11. 1991), je dostatečná k závěru o neprojevování opravdového zájmu žalobce o zůstavitele, rozhodl o této otázce odvolací soud v rozporu se zásadou dvouinstančnosti "soudního rozhodování" v prvním stupni. Žalovaná též namítá, že rozsudek odvolacího soudu může vycházet ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť z napadeného rozsudku není patrné, zda se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprojevoval v období uvedeném v závěti o zůstavitele opravdový zájem; napadený rozsudek je proto v tomto směru "fakticky nepřezkoumatelný". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocném rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z o d ů v o d n ě n í : Podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč