21 Cdo 3055/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3055/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2020 Spisová značka:21 Cdo 3055/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.3055.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba Diskriminace Dotčené předpisy:§ 79 o. s. ř. § 43 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 2. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 544/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3055/2020-53 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. D., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem v Písku, třída Přátelství č. 1960, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, IČO 00007064, o 10,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 256/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2020 č.j. 23 Co 134/2020-38, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou ze dne 18.10.2019 (po jejím doplnění na výzvu soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 10,000.000,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od 7.6.1999 byl příslušníkem Policie České republiky, „ustanovený na služebním místě vrchní asistent, PČR Ochranná služba, odbor ochrany objektů zvláštního významu, 2. oddělení, 1. skupina“, a že dne 31.10.2016 byl na vlastní žádost ze služebního poměru propuštěn. Důvodem podání žádosti o skončení služebního poměru bylo „diskriminační, šikanózní či jinak nestandardní způsoby jednání ze strany jeho nadřízených a žalované jako celku“, které žalobce spatřoval zejména v jednání služebního funkcionáře a vedoucích příslušníků vůči jeho osobě, podrobně popsaném v žalobě pod body 1. až 12., které „bylo činěno tak, aby způsobilo žalobci škodu a těžké příkoří, znepříjemnilo mu službu a osobní život“, a donutilo ho, „aby opustil i bezpečnostní sbor, a tím ho připravilo o odchodné, výsluhový příspěvek a další služební příjem“. Zdůraznil přitom, že vytčené jednání „není v přímé souvislosti s formálním rozhodnutím služebního funkcionáře“, ale je „faktickým postupem služebního funkcionáře a vedoucích příslušníků“, a proto požadoval po žalované „přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 77 odst. 9 zákona o služebním poměru“. Výši přiměřeného zadostiučinění žalobce „určil s ohledem na těžké příkoří, zaplacené náklady právního zastoupení, zkrácení na odchodném a výsluhovém příspěvku a na služebním příjmu“, které podle jeho názoru „stanovují závažnost újmy“. Jako žalovanou žalobce v žalobě označil „Českou republiku – Policii České republiky, Ochrannou službu Policie České republiky, se sídlem v Praze 7, Strojnická č. 27“. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 8.1.2020 č.j. 12 C 256/2019-21 žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce ani přes výzvu soudu neodstranil vytčené vady žaloby. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce v žalobě „zcela nevhodně, v rámci vylíčení rozhodných skutečností spojil řadu nároků, přičemž ne u každého z nich je dána pravomoc soudu“. Žalobce uvádí, že žalobou označené diskriminační jednání nesouvisí s konkrétním rozhodnutím služebního funkcionáře, „a to navzdory tomu, že dílčí, v žalobě popsaná jednání s konkrétním rozhodnutím služebního funkcionáře spojena z podstaty věci být musí“. Nedostatečné zůstává také vylíčení rozhodných skutečností (a označení důkazů) ohledně následků tvrzeného diskriminačního jednání a výše požadovaného zadostiučinění, neboť „nepostačuje uvést, že žalobce pociťoval těžké příkoří“. Neodstraněn dále zůstal i rozpor mezi vylíčenými okolnostmi a žalobním petitem, „když není zřejmé, zda se žalobce domáhá také nákladů, které vynaložil v rámci řízení popsaných v žalobě“. Z uvedených důvodů soudu prvního stupně „nezbylo než postupovat podle § 43 odst. 2 o.s.ř. a žalobu odmítnout“. Na straně žalované soud prvního stupně jednal s „Českou republikou – Ministerstvem vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 936/3, IČO 00007064“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2020 č.j. 23 Co 134/2020-38 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „ze žaloby se nepodává jednoznačně, zda se žalobce domáhal újmy nemajetkové či majetkové, když skutková zjištění směřují k tvrzené diskriminaci (byť žádný relevantní diskriminační důvod tvrzen není), šikaně a nerovnému zacházení, přičemž v souvislosti s popsaným vícečetným jednáním žalobci měla vzniknout majetková i nemajetková újma“. Žalobce tedy „navenek zřetelně neprojevil, čeho se podanou žalobou domáhá, a obsah žaloby vyvolal i otázku, zda je dána pravomoc soudu ohledně uplatněných nároků“. K odstranění těchto vad žaloby soud prvního stupně žalobce „srozumitelně i dostatečně“ vyzval a zároveň jej poučil o následcích nesplnění výzvy. Podle názoru odvolacího soudu však žalobce podáním ze dne 7.1.2020 toliko „odstranil pochybnosti v tom, jaké újmy se domáhá, když jednoznačně určil, že jde o újmu nemajetkovou, a rovněž vysvětlil, jakým způsobem (součtem újem majetkových) dospěl k její výši“. V ostatním však vada žaloby spočívající v neurčitosti žalobních tvrzení odstraněna nebyla. Žalobcem vylíčená nemajetková újma se vztahuje ke všem v žalobě popsaným jednáním (situacím), které žalobce považuje za diskriminační. Vzhledem k tomu, že „z popsaných jednání nelze vysledovat věcnou a časovou souvislost (spojuje je jen to, že se vztahují ke služebnímu poměru žalobce), lze mít za to, že žalobce v řízení neuplatnil jen jeden nárok na přiměřené zadostiučinění, ale více dílčích samostatných nároků, kdy každý z nich je založen na samostatném skutkovém základě (objektivní kumulace nároků)“. Proto – jak odvolací soud dále zdůraznil – „bylo třeba, aby žalobce u každého z nich uvedl nejen skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), ale uvedl i výši zadostiučinění, kterého se u každého takto vymezeného nároku domáhá“. V rámci vylíčení každého skutkového děje musí žaloba obsahovat skutečnosti, ze kterých alespoň v základních obrysech vyplývá konkrétní diskriminační jednání ze strany služebního orgánu ve vztahu k žalobci, či v souvislosti s jakým vydaným správním rozhodnutím k němu došlo, jaká újma mu tím byla způsobena a jak se projevila (v čem spočívá). Tomuto požadavku však žalobce podle mínění odvolacího soudu nedostál a vytčenou vadu žaloby neodstranil ani v odvolacím řízení, ačkoli – jak vyplývá z jeho odvolání – „je si vědom toho, že jím požadovaná výše nemajetkové újmy se vztahuje k různým jednáním; setrval však na tom, že i tak se nejedná o dílčí nároky“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že v daném případě „nebyl pro odmítnutí žaloby žádný důvod“. Zdůraznil, že několikrát písemně uvedl, že uplatňuje jeden nárok, a to na přiměřené zadostiučinění (a nikoliv nemajetkovou újmu) ve smyslu ustanovení § 77 odst. 9 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle kterého výši přiměřeného zadostiučinění „určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo“. Příslušným je zde tedy jednoznačně soud, tedy je zde dána pravomoc soudu a nikoliv služebního funkcionáře, tak jako je tomu u náhrady škody. Proto žalobci „není známo, proč a které nároky údajně neměly patřit do pravomoci soudu“, a stejně tak neví, „na základě jakých skutečností a právního ustanovení soudy hodnotí, že v tomto konkrétním případě žalobce uplatňuje více nároků“. Žalobce má za to, že je „tzv. pánem sporu“, tedy vymezuje předmět řízení, a „soud nemá žádné oprávnění k tomu, aby jeho nároky měnil, či přiměřené zadostiučinění štěpil na dílčí nároky“, anebo aby „libovolně měnil osobu žalované, resp. její organizační složky“. Žalobce se rovněž domnívá, že „nemajetková újma a přiměřené zadostiučinění jsou obsahově odlišné a nelze je zaměňovat“, proto výzva soudu prvního stupně neodpovídala uplatněnému nároku, neboť „soud zde zjevně zaměnil nároky vyplývající z náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím“. Výzva soudu prvního stupně tak byla nesrozumitelná a zmatečná, což žalobce soudu písemně sdělil s tím, že byl připraven případně reagovat na další výzvu. Soudy obou stupňů však bez bližšího odůvodnění a vysvětlení setrvaly na svém ná