21 Cdo 3070/2005 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3070/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 9. 2006 Spisová značka:21 Cdo 3070/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.3070.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 7 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb. § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 2 odst. 2 předpisu č. 221/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3070/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování), proti žalovaným 1) Ing. A. J., zastoupenému advokátem, a 2) S., a.s. zastoupenému Mgr. M. M., o 786.151,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 148/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2005, č.j. 16 Co 27/2005-82, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní „společně a nerozdílně“ zaplatili 786.151,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že jí žalovaní svým jednáním způsobili škodu ve výši 786.151,- Kč, představující částku uhrazenou žalobkyní za likvidaci černé skládky starého, průmyslově již nevyužitelného papíru o rozměrech 102x52 m v místě jezírek ve zpřístupněné části vojenského újezdu L., o jejímž umístění rozhodl žalovaný 1) jako velitel vojenského výcvikového prostoru L. (ačkoli skládku odpadů bylo možné zřídit a provozovat pouze na základě stavebního povolení vydaného příslušným vojenským stavebním úřadem a souhlasu referátu životního prostředí Okresního úřadu O.) a kterou poté na základě povolení žalovaného 1) vytvořili na uvedeném místě v průběhu měsíců října a listopadu 1998 zaměstnanci žalovaného 2). Okresní soud v Olomouci (částečným) rozsudkem ze dne 21.9.2004, č.j. 13 C 148/2003-60 zamítl žalobu vůči žalovanému 1), uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému 1) na nákladech řízení 43.600,- Kč, a rozhodl, že žalovaný 1) a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení a že „o další části předmětu řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaný 1) „není ve sporu pasivně legitimován“, protože za prostor, ve kterém byla založena černá skládka, „nebyl zodpovědný“ (tento prostor patřil pod správu Ú. úřadu vojenského újezdu L., za jehož správu odpovídal Ing. V.) a „nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) učinil jakékoliv rozhodnutí, kterým by skládku povolil“; žalobkyně tedy „neprokázala odpovědnost žalovaného 1) za vzniklou škodu“. Podle názoru soudu prvního stupně „pasivní legitimaci ve sporu nese pouze žalovaný 2), kterému rozhodnutím Okresního úřadu Olomouc, referátu životního prostředí byla uložena peněžitá pokuta za porušení zákona o odpadech tím, že zneškodnil odpad na místě, které k tomu není určeno“. K odvolání žalobkyně a žalovaného 2) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26.5.2005 č.j. 16 Co 27/2005-82 odmítl odvolání žalovaného 2), rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení vůči žalovanému 1) zastavil a vyslovil, že „po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Ministerstvu obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout“; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na nákladech řízení před soudem prvního stupně 10.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. S. a že žalobkyně a žalovaný 1) nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud [poté, co odvolaní žalovaného 2) podané proti částečnému rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé pouze ve vztahu k žalovanému 1), odmítl jako odvolání podané neoprávněnou osobou] se zabýval otázkou, zda je vůbec dána pravomoc soudů rozhodovat o náhradě škody vůči žalovanému 1). V této souvislosti vyjádřil nesouhlas s tvrzením žalobkyně, že jednání žalovaného 1) bylo tzv. excesem z plnění služebních úkolů (a že se tedy jedná o obecnou odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku), neboť – jak zdůraznil – „rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah činnosti, jíž byla způsobena škoda ke služebním úkolům; v podstatě jde o to, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, sledoval voják z objektivního i subjektivního hlediska plnění služebních úkolů, či zda sledoval své soukromé, popřípadě jiné zájmy nesouvisející s plněním služebních úkolů“. Jestliže tedy v daném případě – jak tvrdila sama žalobkyně - žalovaný 1) dal žalovanému 2) souhlas ke složení starého papíru do prostoru zpřístupněné části vojenského újezdu L. s tím, že papír využije při vojenském výcviku, přičemž při jednání se žalovanou 2) vystupoval jako velitel vojenského výcvikového prostoru L. (mající v popisu funkční náplně zajištění řízení, velení a komplexní zabezpečování uvedeného vojenského prostoru), mělo vytýkané jednání žalovaného 1) podle názoru odvolacího soudu „jednoznačnou přímou souvislost s plněním jeho služebních úkolů“ a „nejednalo se tedy o exces“; na tomto závěru nemůže nic změnit tvrzení žalobkyně, že žalovaný 1) tímto postupem překročil své kompetence stanovené služebními a dalšími právními přepisy, neboť – jak dále uvedl - tyto skutečnosti mohou mít význam pouze pro posouzení, zda byly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného 1) jako vojáka z povolání za škodu způsobenou státu podle ustanovení § 101 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.“ (škoda v daném případě žalobkyni vznikla uhrazením likvidace černé skládky na konci roku 2000, tj. až po účinnosti cit. zákona). Protože v případě odpovědnosti vojáka za škodu způsobenou státu rozhoduje o náhradě škody služební orgán (srov. § 111 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.), a to i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl, odvolací soud dovodil, že k projednání a rozhodnutí o dané věci není dána pravomoc soudů, a protože se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, napadený rozsudek zrušil, řízení vůči žalovanému 1) zastavil a věc postoupil služebnímu orgánu. V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda činnost žalovaného 1) vedoucí ke vzniku škody byla či nebyla plněním služebních povinností či v přímé souvislosti s ním. Vycházel sice z „judikátu“ (Stanovisko Cpj 87/80), který „přes jeho dlouhověkost soudy stále považují za správný a neshledávají důvodu se od jeho závěrů odchýlit“, uvedenou otázku však posoudil v rozporu s tímto rozhodnutím, neboť podle jejího názoru „se zaměřil chybně pouze na to“, jak žalovaný 1) vystupoval vůči žalovanému 2), nikoli na to, zda jeho činnost směřující k rozhodnutí o navezení a složení 600 tun papíru byla či nebyla plněním služebních povinností či činností přímo související s plněním služebních úkolů. S ohledem na vnitřní předpisy Ministerstva obrany, které stanoví okruh služebních povinností velitele vojenského výcvikového prostoru, je totiž zřejmé, že rozhodnutí o složení papíru „nesplňuje znaky, kterými služební jednání definuje konstantní judikatura“, a „není je možné podřadit“ pod žádnou z činností uvedených ve výše zmíněném „judikátu“, tj. - jak dovolatelka zdůraznila - ani pod výkon služebních povinností plynoucích ze služebního poměru, či jinou činnost vykonávanou na příkaz zaměstnavatele nebo činnost, která je předmětem služební cesty, popř. i činnost konanou pro zaměstnavatele na podnět společenské organizace nebo spolupracovníků anebo činnost konanou pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, jestliže k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele [této činnosti je jednání žalovaného 1) „nejblíže“, k založení skládky je však třeba zvláštního oprávnění]. Žalobkyně dále uvedla, že při zjišťování charakteru činnosti žalovaného 1), jíž byla způsobena škoda, je podle výše zmíněného „judikátu“ nutno zkoumat místní, časový i věcný vztah k plnění služebních úkolů, a tento věcný vztah zkoumat také z pohledu subjektivního a objektivního. Připustila, že z pohledu žalovaného 2) jednání žalovaného 1) „zcela jistě časově a místně velmi úzce souviselo s výkonem jeho služebních povinností“, neboť s ním jednal na svém pracovišti a v pracovní době. Podle jejího názoru však pro posouzení charakteru předmětné činnosti žalovaného 1) „není vůbec rozhodné“, jaký dojem žalovaný 1) vyvolal v zaměstnancích žalovaného 2), ale jaké činnosti skutečně spadaly mezi jeho služební povinnosti. Protože „není pochyb o tom“, že rozhodování o založe