21 Cdo 3122/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3122/2024-207 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburku, Náměstí Přemyslovců č. 15/10, proti žalované Škoda Auto a. s. se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa č. 869, IČO 00177041, zastoupené JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2, o zaplacení 2 439 502 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 190/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. června 2024, č. j. 23 Co 2/2022-176, takto: Dovolání žalované se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi dne 21. 6. 2021 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2 439 502 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 7. 3. 2020 do zaplacení z titulu náhrady majetkové a nemajetkové újmy. Uvedl, že byl od 1. 2. 2007 zaměstnancem žalované, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl způsobilost konat dosavadní práci a jeho pracovní poměr zanikl výpovědí ke dni 31. 12. 2019. Příčinou ztráty pracovní způsobilosti byla skutečnost, že se stal na pracovišti obětí šikany, tzv. bossingu (spočívajícího v dlouhodobém ponižování, verbálních útocích, urážlivém a vulgárním chování) ze strany vedoucího zaměstnance. Žalovaná částka představuje ušlý výdělek (vyčíslený za období leden 2020 až květen 2021 včetně bonusů za roky 2018-2019), náhradu (odškodnění) za nemateriální újmu (v rozsahu 1 500 000 Kč) a ušlý zisk, představovaný příspěvkem zaměstnavatele na penzijní připojištění (od ledna 2020 do května 2021 ve výši 20 400 Kč). Dále požaduje zákonný úrok z prodlení k požadovaným částkám ode dne 7. 3. 2020. Žalobce žalovanou vyzval k zaplacení vzniklé újmy dopisem ze dne 17. 12. 2019, žalovaná ale odmítla požadovanou částku zaplatit. 2. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem pro uznání ze dne 19. 10. 2021, č. j. 20 C 190/2021-46, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 2 439 502 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 7. 3. 2020 do zaplacení (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 71 527 Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrok II) a že je žalovaná povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi soudní poplatek ve výši 19 516 Kč (výrok III). Dovodil, že žalovaná se ve věci písemně nevyjádřila, ačkoliv usnesením ze dne 24. 8. 2021, č. j. 20 C 190/2021-42, které jí bylo doručeno dne 25. 8. 2021, byla vyzvána ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aby se k žalobě písemně vyjádřila do 30 dnů od doručení usnesení a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a že jsou splněny i ostatní předpoklady pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. 3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2022, č. j. 23 Co 2/2022-69, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Odvolací soud dospěl k závěru, že i když je žaloba určitá a projednatelná alespoň v rozsahu, v jakém se žalobce domáhá náhrady újmy, nesmí být žalobní nárok v rozporu s hmotným právem. Žalobce se ale domáhá zákonného úroku z prodlení z žalované částky, a to od 7. 3. 2020, když počátek prodlení spatřuje v okamžiku, kdy žalovaná dne 6. 3. 2020 definitivně odmítla požadavky žalobce. Součástí souhrnné částky nároku žalobce jsou však dílčí nároky na ušlém zisku v podobě ztráty na výdělku a měsíčního příspěvku na penzijním připojištění, které jsou požadovány za kalendářní měsíce od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021. Ve vztahu k částem těchto nároků za období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2021 se žalovaná nemohla dostat do prodlení s úhradou těchto nároků, neboť ke dni 6. 3. 2020 nebyly nároky splatné. Dospěl k závěru, že není přípustné, aby byla žalovaná vyzvána k vyjádření podle § 114b o. s. ř., pokud je žaloba v této části zjevně bezdůvodná, neboť to neodůvodňují povaha ani okolnosti případu, o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. 4. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 21 Cdo 1878/2022-143, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že uplatnil-li žalobce v žalobě více práv (nároků) se samostatným skutkovým základem a soud je projednává ve společném řízení, nastává fikce uznání ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vůči každému z těchto práv (nároků) samostatně a také samostatně vůči nim soud posuzuje i předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Právo na úroky z prodlení, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, nemusí být uplatněno (u soudu) současně s jistinou, procesně samostatně uplatnitelnými jsou i jen části jistiny pohledávky nebo i jen části takového příslušenství pohledávky. Účinky fikce uznání (§ 153a o. s. ř.) nenastanou jen k úrokům z prodlení, které byly uplatněny v rozporu s hmotným právem, nic však nebrání tomu, aby tyto účinky nastaly ve vztahu k jednotlivým (relativně samostatným) právům (nárokům), byly-li ve vztahu k nim splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro fikci uznání. Uvedl, že žalovaná zůstala v řízení před soudem prvního stupně zcela pasivní, když žádným způsobem na výzvu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nereagovala a nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by jí v tom bránily jakékoliv důvody. 5. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2024, č. j. 23 Co 2/2022-176, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., pokud jde o úrok z prodlení ve výši 10 % ročně částky 763 270 Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení, změnil tak, že v tomto rozsahu se rozsudek pro uznání nevydává; jinak se ve výroku I. potvrzuje. Dovodil, že žalobce se po žalované domáhá zaplacení částky 2 439 502 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 7. 3. 2020 do zaplacení, že požadovaná částka se skládá z nároku na ušlý příjem jako ztráty zaručeného bonusu za kalendářní rok 2018 (ve výši 7 123 Kč a 31 613 Kč) a za kalendářní rok 2019 (ve výši 67 000 Kč), ze ztráty na výdělku spočívající v rozdílu mezi mzdou dosahovanou u žalované a příjmy dosahovanými po skončení pracovního poměru za dobu od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021 v celkové výši 813 366 Kč, z částky 20 400 Kč představující ušlý zisk v podobě příspěvku 1 200 Kč měsíčně na penzijní připojištění zaměstnancům žalované za dobu od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021 a dále z nároku na odškodnění nemajetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč. Dospěl k závěru, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání ve vztahu ke všem dílčím nárokům žalobce, že žaloba je určitá a projednatelná, že předpokladem pro postup podle § 114b o. s. ř. je však skutečnost, aby žalobní nárok nebyl v rozporu s hmotným právem. Součástí souhrnné částky nároku žalobce jsou však dílčí nároky na ušlém zisku, a to v podobě ztráty na výdělku a měsíčního příspěvku na penzijní připojištění v celkové výši 763 270 Kč, které jsou požadovány za období od 1. 1. 2020 do 31. 5. 2021. Ve vztahu k částem těchto nároků za období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2021 se žalovaná nemohla dostat do prodlení s úhradou těchto nároků, neboť ke dni 6. 3. 2020 nebyly tyto nároky žalobce splatné. Žaloba je tedy v této části zjevně nedůvodná. O takové části žaloby nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „kvalifikovaná výzva k vyjádření k žalobě byla vydána ve vztahu k celé podané žalobě (i jejím zjevně vadným částem) a je z tohoto důvodu tato výzva vadná jako celek, nemůže tedy vést ke vzniku fikce uznání na straně žalované ani ve vztahu k té části žalobního nároku, který by jinak byl bezvadný“, a že „rozsudek pro uznání vydaný soudem prvního stupně lze změnit tak, že se rozsudek pro uznání v určité části nevydává pouze v případě, kdy jsou splněny podmínky pro vydání částečného rozsudku pro uznání a je zde návrh žalobce vydání takového částečného rozsudku“. Byla-li v projednávané věci vydána kvalifikovaná výzva k vyjádření žalované k celé podané žalobě, i k jejím vadným částem (části požadovaného příslušenství), je tato výzva vadná jako celek a nemůže vést ke vzniku fikce uznání ani u částí uplatněného nároku, které vadné nejsou. Odvolací soud měl změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, že se rozsudek pro uznání nevydává v celém rozsahu. Dále žalovaná namítá, že žaloba je nedostatečně skutkově vymezena, žalobce neuvádí, jakými jednáními a jakými zaměstnanci žalované mělo docházet k jeho šikaně a v jakém období, neobsahuje skutkový popis jednání žalované, jde tak o zásadní vadu žaloby, pro kterou nebylo možné pokračovat v řízení. Rozsudek soudu prvního stupně je nepřezko