21 Cdo 3183/2018 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3183/2018-119 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ostravské univerzity se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Dvořákova č. 138/7, IČO 61988987, proti žalovanému D. B., zastoupenému JUDr. Vladimírem Bartlem, CSc., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída č. 871/6, o určení, že byly splněny podmínky pro uzavření pracovního poměru na dobu určitou, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 185/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. dubna 2018 č. j. 16 Co 39/2018-89, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 26. 5. 2017 domáhala, aby bylo určeno, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro sjednání pracovního poměru ze dne 14. 1. 2015 na dobu určitou. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u ní žalovaný působil jako akademický pracovník, že jeho pracovní poměr vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2003 se sjednaným druhem práce „odborný asistent“ a se sjednanou dobou trvání pracovního poměru do 31. 3. 2005, že pracovní poměr na dobu určitou byl sjednán v souladu s ustanovením § 30 zákona č. 65/1965 Sb. v tehdy platném a účinném znění, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 1 ze dne 21. 3. 2005 byl pracovní poměr s účinností od 1. 4. 2005 prodloužen do 31. 3. 2006 a dohodou o změně pracovní smlouvy č. 2 ze dne 1. 3. 2006 byl s účinností od 1. 4. 2006 prodloužen do 31. 3. 2007, v obou případech v souladu s § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., který byl zvláštním právním předpisem ve smyslu § 30 odst. 3 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 3 ze dne 1. 3. 2007 byl pracovní poměr s účinností od 1. 4. 2007 prodloužen do 31. 3. 2012 v souladu s § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., který byl zvláštním právním předpisem ve smyslu § 39 odst. 3 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 4 ze dne 31. 12. 2007 se pracovní poměr s účinností od 1. 1. 2008 změnil ze sjednaného druhu práce „odborný asistent“ na „odborný asistent s vědeckou hodností se zaměřením na aplikovanou matematiku“, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5 ze dne 30. 1. 2012 byl pracovní poměr s účinností od 1. 4. 2012 prodloužen do 31. 3. 2015, že vzhledem k tomu, že doba trvání předchozího pracovního poměru na dobu určitou přesahovala do roku 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., jenž novelizoval zákon č. 262/2006 Sb., je nutné tento předchozí pracovní poměr počítat jako první pracovní poměr na dobu určitou, který je možné prodloužit (opakovat) nejvýše dvakrát, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 5 byl tedy pracovní poměr na dobu určitou žalovanému prodloužen poprvé, a to na dobu tří let, že dohodami o změně pracovní smlouvy č. 6 a 7 ze dne 30. 6. 2014 a 28. 11. 2014 byl sjednaný druh práce změněn na „docent se zaměřením na aplikovanou matematiku“ a „docent se zaměřením na operační výzkum“, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 byl pracovní poměr s účinností od 1. 4. 2015 prodloužen do 31. 3. 2017 v souladu s ustanovením § 39 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., neboť se jednalo o druhé prodloužení, a to v délce dvou let, a že žalovaný žalobkyni dne 20. 2. 2017 a 20. 3. 2017 písemně oznámil, že nebyly dodrženy předpoklady uvedené v ustanovení § 39 odst. 2 až 4 zákona č. 262/2006 Sb., a trval na tom, aby jej žalobkyně dále zaměstnávala. Žalobkyně uvedla, že restriktivní opatření legislativy ve vztahu k řetězení pracovních poměrů na dobu určitou nelze vykládat retroaktivně, a že se proto omezení dvojnásobným opakováním či prodlužováním pracovního poměru nemůže vztahovat na dobu před 1. 1. 2012. Žalovaný zejména namítal, že žalobkyně s ním uzavřela pracovní poměr na dobu určitou protiprávně, neboť pracovní poměr na dobu určitou nebylo možné sjednat mimo jiné s absolventy vysokých škol vstupujícími do pracovního poměru na práci odpovídající jejich kvalifikaci, že pracovní poměry akademických pracovníků na dobu určitou podle § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb., ve znění účinném od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2009, se ode dne 1. 1. 2012 nadále řídí výlučně zákoníkem práce a že žalobkyně prodloužila žalovanému pracovní poměr dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 1. 2012 již počtvrté, a to na úhrnnou dobu dvanácti let, což je v rozporu s ustanovením § 39 odst. 2 zákoníku práce. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 12. 2017 č. j. 26 C 185/2017-50 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16 800 Kč k rukám advokáta JUDr. Vladimíra Bartla, CSc. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalovaný nastoupil k žalobkyni do pracovního poměru jako odborný asistent dne 1. 4. 2003, že tento pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31. 3. 2005 a byl prodloužen na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 1 do 31. 3. 2006, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 2 do 31. 3. 2007, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 3 do 31. 3. 2012, na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 5 do 31. 3. 2015 a na základě dohody o změně pracovní smlouvy č. 8 do 31. 3. 2017. Dovodil, že při uzavírání pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2003 došlo k porušení ustanovení § 30 zákona č. 65/1965 Sb., neboť žalovaný byl absolventem vysoké školy, jehož celková doba zaměstnání v pracovním nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia dvou let, a zároveň písemně nepožádal žalobkyni o sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Vzhledem k tomu, že pracovní smlouva ze dne 1. 4. 2003 nebyla platně sjednána, ale strany se dohodly na podstatných náležitostech pracovního poměru a žalovaný pro žalobkyni začal s jejím souhlasem pracovat, dospěl soud prvního stupně k závěru, že vznikl tzv. faktický pracovní poměr, pro který neplatí zvláštní ustanovení zákoníku práce týkající se možnosti uzavření pracovního poměru na dobu určitou. Uvedl, že dohody o změně pracovní smlouvy nemohly dobu trvání pracovního poměru prodlužovat na další časově vymezená období, neboť s ohledem na jeho fakticitu je nutné na něj nahlížet jako na pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 4. 2018 č. j. 16 Co 39/2018-89 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že byly splněny zákonem stanovené podmínky pro prodloužení pracovního poměru mezi žalobkyní a žalovaným dohodou o změně pracovní smlouvy č. 8 ze dne 14. 1. 2015 na dobu určitou do 31. 3. 2017, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 600 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 1. 4. 2003 není neplatná jako celek, ale že neplatné je jen ujednání o době trvání pracovního poměru, a pracovní poměr byl proto sjednán na dobu neurčitou. Dále dovodil, že dohodou o změně pracovní smlouvy č. 1 došlo ke změně pracovního poměru z pracovního poměru na dobu neurčitou na pracovní poměr na dobu určitou do 31. 3. 2006 s tím, že byla-li tato dohoda uzavřena žalovaným v omylu, který byl žalobkyni znám, nejedná se o neplatný právní úkon, ale o důvod pro odstoupení od smlouvy, který žalovaný nevyužil, že dohodami o změně pracovní smlouvy č. 2 a 3 byl pracovní poměr prodloužen do 31. 3. 2007 a následně do 31. 3. 2012 v souladu s ustanovením § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009, jenž je zvláštním právním předpisem týkajícím se pracovněprávních vztahů akademických pracovníků vysokých škol, že ustanovení § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2012 zrušeno a že z přechodných ustanovení vyplývá, že pracovní poměr mezi vysokou školou a akademickým pracovníkem na dobu určitou, který vznikl, byl opakovaně sjednán nebo byl prodlužován v době do 31. 12. 2009, resp. do 31. 12. 2011, se i v době po 1. 1. 2012 řídil dosavadními právními předpisy, avšak došlo-li k uzavření, opakovanému sjednání nebo prodloužení pracovního poměru mezi vysokou školou a akademickým pracovníkem na dobu určitou počínaje dnem 1. 1. 2012, řídil se tento pracovněprávní vztah „novými předpisy“, tj. ustanovením § 39 zákoníku práce. Dospěl proto k závěru, že byl-li v projednávané věci po 1. 1. 2012 prodloužen pracovní poměr mezi účastníky na dobu určitou uzavřený a následně prodlužovaný podle dosavadních předpisů (účinných do 31. 12. 2009), které možnost „řetězení“ a dobu trvání pracovního poměru na dobu určitou v podstatě nijak neomezovaly, bylo možné tento pracovní poměr mezi účastníky podle ustanovení § 39 odst. 2 zákoníku práce ještě dvakrát prodloužit (vždy maximálně na dobu tří let), a to bez ohledu na to, kolikrát byl v minulosti prodlužován a jaká byla celková doba jeho trvání; dohodou o změně