21 Cdo 3231/2006 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3231/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 3. 2007 Spisová značka:21 Cdo 3231/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:21.CDO.3231.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3231/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování), proti žalovanému J. P., o 2.228,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 203/2005, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2006, č.j. 16 Co 23/2006-11, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.                                          O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 11.10.2004, aby jí žalovaný zaplatil 2.228,- Kč s 3% úrokem ode dne 16.9.2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný převzal proti podpisu soupravu výstrojního materiálu a že při kontrole bylo zjištěno, že část svěřeného výstrojního materiálu žalovanému schází; tím žalobkyni vznikla škoda na materiálu ve výši 2.228,- Kč. Mezi účastníky došlo k uzavření písemné Dohody o náhradě škody a její úhradě dne 20.12.1999, v níž žalovaný uznal částku 2.228,- Kč za svůj dluh co do důvodu i výše vůči žalobkyni a zavázal se jej uhradit formou pravidelných splátek; přes výzvu dosud nic nezaplatil. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 21.9.2005, č.j. 26 C 203/2005-4 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že po právní moci usnesení bude věc postoupena \"Ministerstvu obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že \"§ 71 odst. 4 zákona č. 220/1999 Sb. ve spojení s § 144 a násl. zákona č. 221/1999 Sb. stanoví pro právní vztahy náhrady škody způsobené na majetku Armády ČR vojákem základní služby vzniklé od 1.12.1999 pravomoc k projednání a rozhodnutí věci služebním orgánům\" a že vzhledem k tomu \"nejsou soudy dle § 7 odst. 1 o.s.ř. pravomocné tuto věc projednat a rozhodnout\". K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24.1.2006, č.j. 16 Co 23/2006-11 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaný dne 20.12.1999 podepsal Dohodu o náhradě škody a o její úhradě za ztrátu vojenské výstroje na částku 2.228,- Kč. V této dohodě se zavázal zaplatit uvedenou částku žalobkyni jako škodu, za kterou je odpovědný podle ustanovení § 51 zákona č. 220/1999 Sb., dosud však nic nezaplatil. Protože žalovaný způsobil žalobkyni nevrácením výstroje škodu, a to \"za účinnosti zákona č. 220/1999 Sb.\", odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, jestliže řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil a \"rozhodl o postoupení věci pravomocnému služebnímu orgánu\". Na správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně podle názoru odvolacího soudu \"nic nemění ani ustanovení § 56 odst. 1 zákona č. 220/1999 Sb.\", neboť z tohoto ustanovení \"vyplývá pravomoc služebních orgánů rozhodnout o náhradě škody ve všech případech, v nichž je dána odpovědnost vojáka za škodu způsobenou státu podle části páté tohoto zákona, a to bez ohledu na to, zda k dohodě o náhradě škody došlo či nikoli\". Smyslem ustanovení § 56 odst. 1 věty první zákona č. 220/1999 Sb. není rozštěpení pravomoci rozhodování o náhradě škody mezi služební orgány a soud podle toho, zda došlo nebo nedošlo k dohodě o náhradě škody. Z citovaného zákonného ustanovení se podává podle názoru odvolacího soudu pouze zdůraznění pravomoci služebních orgánů rozhodnout o náhradě škody, pokud k dohodě o náhradě škody nedojde. Uvedenému je třeba rozumět tak, že \"pokud k dohodě o náhradě škody dojde, není třeba, aby služební orgán rozhodoval, a nelze dovozovat, že v případě, že dohoda o náhradě škody uzavřena byla a posléze z ní nebylo plněno, že je bez dalšího dána pravomoc soudů podle § 7 odst. 1 o.s.ř.\". Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud \"nerozlišuje dva rozdílné procesy, a to zvláštní řízení ve věci služebního poměru a rozhodování ve věcech občanskoprávních\". Již \"při tvorbě zákona č. 220/1999 Sb. a konstrukci ustanovení § 56 odst. 1 vycházel zákonodárce z možnosti ve věci náhrady škody rozhodnout nebo se s tím, kdo škodu způsobil, dohodnout na její náhradě\". Podle názoru dovolatelky tedy služební orgány rozhodují o náhradě škody za té podmínky, nedojde-li k dohodě o náhradě škody. \"Z dikce tohoto zákonného ustanovení lze dovodit, že pravomoc služebního orgánu je dána pouze v těch případech, pokud nedošlo k dohodě o náhradě škody\", a v ostatních případech je dána pravomoc soudu. Podle názoru dovolatelky \"jde totiž z každého pohledu o majetkovou (občanskoprávní) věc, byť i jde o vztah, který je jinak upraven jiným právní předpisem než občanským zákoníkem\". Žalobkyně jako věřitelka se svého práva na plnění z uzavřené dohody a řádné zaplacení dluhu dlužníkem nemůže domáhat jinde než u soudu. Opačný názor by znamenal, že kdyby měl rozhodovat služební orgán, musel by zřejmě - jak dovolatelka zdůrazňuje - nejdříve dohodu o náhradě škody, kterou je předmětný závazek stále zajištěn, jednostranně vypovědět, přičemž by tato možnost nebyla v dohodě sjednána. Kdyby mělo přesto dojít k jednostrannému odstoupení od dohody, \"nastal by problém s promlčením nároku, neboť škoda byla způsobena již v prosinci 1999 a jednostranným odstoupením by došlo k anulaci písemného uznání dluhů a současně by došlo ke zrušení prolongace desetileté promlčecí lhůty\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. V posuzované věci žalobkyně uplatnila žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 11.10.2004 nárok na náhradu škody za ztrátu svěřeného výstrojního materiálu, který žalovaný \"převzal proti podpisu na výstrojním osvědčení, a tím za něj převzal odpovědnost podle ustanovení § 51 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby\". Protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobkyně nepodává žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení § 7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Právní vztah, z něhož žalobkyně odvozuje svůj nárok, vyplývá ze služební povinnosti žalovaného včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu (včetně základní služby). Vzniká dnem nabytí právní moci odvodního rozhodnutí o schopnosti k vojenské činné službě [srov. § 16 odst. 1 zákona č. 218/1999 Sb., o rozsahu branné povinnosti a o vojenských správních úřadech (branný zákon)]. Povolání k výkonu služební povinnosti se provádí mocenským aktem - povolávacím rozkazem, a osoby, které byly povolány k vojenské činné službě (včetně základní vojenské služby), jsou povinny povolání uposlechnout (srov. § 23 odst. 3 a 4 zákona č. 218/1999 Sb.). Služební povinnost je tedy svojí povahou pr