21 Cdo 3241/2024 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3241/2024-364 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce T. B., zastoupeného Mgr. Jakubem Oniskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské č. 34/7, proti žalované eD system a. s. se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Novoveská č. 1262/95, IČO 47974516, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 2102/61a, o 428 515,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 194/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2024, č. j. 16 Co 48/2024-333, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 487,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 2102/61a. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2024, č. j. 16 Co 48/2024-333, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené otázce (za jakých podmínek může zaměstnavatel před skončením pracovního poměru zaměstnance platně odstoupit od konkurenční doložky bez udání důvodu) v souladu se závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19, uveřejněném pod č. 103/2021 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „cit. nález“), vydaném přímo v projednávané věci, jakož i s navazujícím rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2955/2023, uveřejněným pod č. 82/2024 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 82/2024“). 3. Ústavní soud v cit. nálezu dospěl k závěru (vyjádřenému v tzv. právní větě nálezu), že konkurenční doložka je obecně přípustným prostředkem smluvního omezení základních práv zaměstnance, jenž – ač má synallagmatickou povahu – slouží primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele. Naopak v zájmu zaměstnance zásadně je, aby konkurenční doložkou vázán nebyl, neboť se jedná o institut smluvního práva, který jej po skončení pracovního poměru nezanedbatelným způsobem omezuje a zasahuje do jeho práva na svobodnou volbu povolání a podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) nebo práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Plošný zákaz smluvních ujednání výslovně umožňujících zaměstnavateli odstoupit od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance bez uvedení důvodu, jenž je stanoven toliko judikaturou obecných soudů, nikoli zákonem, je ústavně nepřípustným soudcovským dotvářením práva a porušuje princip dělby moci (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), princip autonomie vůle a smluvní svobody jednotlivců (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a základní práva zaměstnavatele podle čl. 2 odst. 3 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky i bez uvedení důvodu, byla-li tato možnost smluvními stranami výslovně sjednána, ovšem neznamená, že zaměstnanci coby typově slabší smluvní straně v pracovněprávních vztazích nemá být poskytnuta žádná ochrana před potenciální svévolí nebo zneužitím tohoto práva ze strany zaměstnavatele. Svévole nebo zneužití práva zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu nicméně musejí být v rámci soudního řízení zjišťovány a prokazovány s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu, nikoli automaticky předpokládány. 4. Uvedené závěry Nejvyšší soud aproboval v R 82/2024, v němž formuloval závěr, že zaměstnavatel může odstoupit od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance i na základě smluvního ujednání, podle kterého je zaměstnavatel v uvedené době oprávněn od konkurenční doložky odstoupit bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, popřípadě i na základě jinak obdobně sjednané možnosti odstoupení. V řízení, v němž se zaměstnanec po zaměstnavateli domáhá zaplacení peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky, je však soud povinen poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance, prokáže-li se, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky. 5. Podle cit. nálezu svévole nebo zneužití práva zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky i bez udání důvodu (příp. „z kteréhokoliv důvodu“), byla-li tato možnost sjednána, musejí být v rámci soudního řízení zjišťovány a prokazovány s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu, nikoli automaticky a bez dalšího předpokládány. Obecné soudy jsou při rozhodování povinny vzít do úvahy všechny relevantní okolnosti případu, kupříkladu a) dobu, kdy k odstoupení zaměstnavatele došlo, b) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky těsně před skončením pracovního poměru zaměstnance, pak zvážit důvod, proč tak nemohl učinit dřív (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem), c) odstoupil-li zaměstnavatel od konkurenční doložky bez uvedení důvodu, důvod, proč vázanost stran konkurenční doložkou považoval za nežádoucí, nepřiměřenou, neudržitelnou nebo nespravedlivou (zaměstnavatel by jej měl být schopen objasnit alespoň v řízení před soudem), d) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou (např. si již našel povolání, které požadavkům plynoucím z konkurenční doložky vyhovuje, nebo naopak odmítl nabídku povolání, které těmto požadavkům nevyhovovalo), nebo e) skutečnosti nasvědčující tomu, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil svého práva odstoupit od konkurenční doložky (např. se chtěl zprostit povinnosti poskytovat zaměstnanci peněžité vyrovnání v době, kdy věděl nebo mohl a měl vědět, že zaměstnanec si své budoucí zaměstnání nebo jiné kariérní uplatnění vybral právě s ohledem na svou vázanost konkurenční doložkou) [srov. bod 58 cit. nálezu]. 6. Nejvyšší soud potom v R 82/2024 zdůraznil, že výsledné posouzení přitom nemůže být jen jakýmsi aritmetickým průměrem zvažovaných okolností, neboť některým okolnostem musí být s ohledem na konkrétní zvláštnosti projednávané věci připisován větší význam než ostatním. 7. V projednávané věci odvolací soud z uvedených závěrů důsledně vycházel, pokud uzavřel, že „odstoupení od konkurenční doložky doručené žalobci dne 26. 4. 2016 nelze považovat za svévoli žalované nebo zneužití sjednaného práva odstoupit od konkurenční doložky z její strany“ a že se jedná „o platné právní jednání, které bylo způsobilé přivodit zamýšlené právní účinky spočívající ve zrušení závazku z konkurenční doložky od jeho počátku“. K odstoupení sice žalovaná přistoupila krátce (necelých pět dnů) před skončením pracovního poměru žalobce, odvolací soud však správně zohlednil, že tak učinila proto (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaná se poté, co žalobce dal výpověď z pracovního poměru, soustředila na to, aby žalobce jako zaměstnance „udržela“ a „jednala s ním o dalších podmínkách a teprve až bylo zcela zřejmé, že odejde, se po zvážení situace rozhodla ukončit konkurenční doložku jako zbytečnou odstoupením“, že „ze strany žalované tedy nešlo o žádné účelové vyčkávání či nějaký ‚naschvál‘ vůči žalobci“, a že „samotná časová souvislost, že k odstoupení od konkurenční doložky došlo několik málo dnů před skončením pracovního poměru poté, co žalobce definitivně odmítl odvolat svou výpověď z pracovního poměru, neprokazuje bez dalšího, že šlo o pomstu žalované“; uvedené okolnosti sice neodůvodňují závěr, že žalovaná k odstoupení nemohla přistoupit dříve, avšak vysvětlují, proč ke zvážení potřeby chránit své zájmy konkurenční doložkou přistoupila krátce před uplynutím výpovědní doby a že tak nečinila v úmyslu žalobce poškodit. Dospěla-li žalovaná k závěru, že žalobce v průběhu pracovního poměru nepřišel do kontaktu s takovými informacemi a poznatky, které by bylo nezbytné chránit konkurenční doložkou, nelze za nepřiměřenou považovat ani úvahu odvolacího soudu, že je „na volné