21 Cdo 3307/2013 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3307/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 5. 2015 Spisová značka:21 Cdo 3307/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.3307.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost právního úkonu Výpověď z pracovního poměru Převedení na jinou práci Přípustnost dovolání Pracovní poměr Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 předpisu č. 564/2006Sb. § 2 předpisu č. 222/2010Sb. § 120 odst. 11,12 předpisu č. 108/2006Sb. § 110 odst. 4 předpisu č. 108/2006Sb. § 52 písm. f) předpisu č. 262/2006Sb. § 2 odst. 4 předpisu č. 312/2002Sb. § 4 odst. 1 předpisu č. 312/2002Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:1. 7. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3307/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem se sídlem v Písku, Budovcova č. 2530, proti žalovanému Městu Milevsko, se sídlem městského úřadu v Milevsku, náměstí E. Beneše č. 420, IČO 002 49 831, zastoupenému Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Křížkem č. 428/4, o neplatnost výpovědi a o neplatnost převedení na jinou práci, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 56/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. března 2013 č.j. 19 Co 293/2013-152, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 2.1.2012 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce. Jako důvod tohoto opatření uvedl, že žalobkyně nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce podle ustanovení § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., neboť nemá vysokoškolské vzdělání požadované ustanovením § 2 nařízení vlády č. 222/2010 Sb. pro zařazení do 10. platové třídy, přičemž platnost výjimky z požadovaného vzdělání podle ustanovení § 3 odst. 3 a 4 nařízení vlády č. 564/2006 Sb. skončila dne 31.12.2011. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 2.1.2012 je neplatná a že její „přeřazení na druh práce referent odboru vnitřních věcí provedené žalovaným vůči žalobkyni s účinností od 2.1.2012“, jsou neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 27.12.1990 ve znění pracovní náplně ze dne 1.1.2000 pracovala jako samostatný specialista – samostatný výkon specializovaných agend v péči o rodinu a děti, staré, zdravotně postižené a společensky nepřizpůsobivé občany. Předpoklady pro výkon této práce stanoví zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Vzhledem ke skutečnosti, že ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona dosáhla věku 50 let, považuje se podle ustanovení § 120 odst. 11, 12 zákona č. 108/2006 Sb. kvalifikační předpoklad uvedený v ustanovení § 110 odst. 4 tohoto zákona za splněný. Výpovědní důvod spočívající v nesplnění kvalifikačních předpokladů tedy není dán, navíc žalovaný směšuje otázku předpokladů k výkonu práce s předpoklady pro přiznání příslušné platové třídy. Ohledně převedení na jinou práci žalobkyně uvedla, že v tomto směru mezi účastníky k uzavření dohody nedošlo, a, byla-li „bez dalšího převedena na jinou práci“ referenta odboru vnitřních věcí, je toto převedení neplatné. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 25.9.2012 č.j. 9 C 56/2012-94 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 23.080,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokáta JUDr. Milana Frišmana. Dospěl k závěru, že zákon č. 108/2006 Sb. sice stanoví jako předpoklad pro výkon práce sociálního pracovníka vysokoškolské nebo vyšší odborné vzdělání, že však na žalobkyni se z důvodu dosaženého věku vztahuje výjimka uvedená v ustanovení § 120 odst. 11 a 12 zákona č. 108/2006 Sb. Vládní nařízení č. 564/2006 Sb., nestanoví předpoklady pro výkon práce sociálního pracovníka, ale pouze kvalifikační předpoklady vzdělání pro výkon prací zařazených do jednotlivých platových tříd. Kvalifikační předpoklady vzdělání pro výkon prací v jednotlivých platových třídách podle názoru soudu prvního stupně proto nejsou zároveň stanovenými předpoklady pro výkon práce určitého druhu ve smyslu ustanovení § 52 písm. f) zák. práce. Protože pak mezi účastníky nedošlo k dohodě o převedení na práci referenta odboru vnitřních věcí, ani k jednostrannému převedení na tuto práci, a bylo-li rozhodnuto o neplatnosti výpovědi, je i převedení na jinou práci neplatné. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12.3.2013 č.j. 19 Co 293/2013-152 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, výrok o nákladech řízení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 29.289,- Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Frišmana a rozhodl, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že nařízení vlády č. 564/2006 Sb. stanoví kvalifikační předpoklady vzdělání pro výkon prací zařazených do jednotlivých platových tříd a kvalifikačním předpokladem pro zařazení do 10. platové třídy je vysokoškolské vzdělání v bakalářském studijním programu nebo vyšší odborné vzdělání. Zdůraznil, že „důvodem pro vyjímečné zařazení zaměstnance do platové třídy je v případě žalobkyně vykonávající práci sociální pracovnice dosažení 50 let věku, neboť podle ustanovení § 120 odst. 12 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, dosažením věku 50 let se považoval kvalifikační předpoklad uvedený v zákoně o sociálních službách za splněný“. Odvolací soud uzavřel, že „v takovém případě nelze učinit závěr o tom, že žalobkyně nemá kvalifikační předpoklad pro zařazení do 10. platové třídy“. Zdůraznil, že, je-li neplatná výpověď z důvodu uvedeného v ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, je neplatné i převedení na jinou práci; „k převedení nedošlo ani se souhlasem žalobkyně, která následně podepsala pracovní náplň a platový výměr a práci začala fakticky vykonávat“, neboť nadále žádala žalovaného, aby byla zaměstnávána podle pracovní smlouvy a ta změněna nebyla „ani formou dodatku“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítal, že odvolací soud „nesprávně vyložil a aplikoval – resp. vůbec neaplikoval“ pojem dalších předpokladů pro výkon správních činností stanovených zvláštním právním předpisem podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, v kontextu projednávané věci. Jde o situaci, kdy žalobkyně jako úřednice a zaměstnankyně územního samosprávného celku nesplňuje všechny požadavky vzdělání kladené právními předpisy na jí vykonávanou práci, tedy nejen předpoklady stanovené zákonem č. 108/2006 Sb., ale i nařízením vlády č. 564/2006 Sb., nařízením vlády č. 222/2010 Sb., jak jí ukládá zákon č. 312/2002 Sb., a ani je splnit nehodlá. V posuzovaném případě měl odvolatel po uplynutí výjimky ze vzdělání v souladu s ustanovením § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 564/2006 Sb. možnost obsadit pracovní místo žalobkyně jiným zaměstnancem, který potřebného vzdělání dosáhl, a tudíž se rozhodl další výjimku ze vzdělání žalobkyni neudělit. Názor, že jen dosažením určitého věku úředníka podle jednoho právního předpisu je tento úředník „osvobozen“ od plnění povinností i podle jiných právních předpisů rozhodně není v souladu se záměrem zákonodárce, který přijal zákon č. 312/2002 Sb. ve snaze stanovit specifické podmínky právě pro úředníky územních samosprávných celků s cílem veřejnou správu zprofesionalizovat. Odvolací soud navíc nesprávně vyložil a aplikoval otázku, zda nařízení vlády č. 564/2006 Sb. obsahuje kvalifikační předpoklady pro výkon práce úřednice vykonávající správní činnosti, anebo zda stanoví pouze hlediska rozhodná pro určení výše platu v rámci určité platové třídy. Podle názoru odvolatele je toto nařízení vlády právním předpisem, který stanoví předpoklady pro výkon práce zaměstnancem; nesplňuje-li zaměstnanec tyto předpoklady, je to důvodem k rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé tak, že se žaloba zamítá, v odstavci druhém výroku tak, že žalobkyně je povinna zaplatit dovolateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského