21 Cdo 3435/2009 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3435/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. 101/5, proti žalovaným 1) Mgr. P. M., a 2) M. M., o 360.292,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 246/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. dubna 2009 č.j. 29 Co 78/2009-137, takto: Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se žaloba vůči žalovanému 1) co do částky 215.165,- Kč s úroky z prodlení zamítá, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci soudní poplatek 5.810,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení v části, v níž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovaným částku 1.441,- Kč, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní zaplatili 360.292,- Kč s 8,5% úroky z prodlení od 19.10.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný 1) po úspěšném absolvování Diplomatické akademie MZV byl od 15.8.2001 dlouhodobě přeložen k výkonu práce v zahraničí na zastupitelský úřad v Helsinkách, přičemž předpokladem jeho přeložení bylo, že na témže zastupitelském úřadě bude zaměstnána (jako odborný referent) i jeho manželka – žalovaná 2), která se zaměstnáním souhlasila a v tomto smyslu také dne 10.8.2001 uzavřela se žalobkyní pracovní smlouvu. Dne 1.9.2001 žalovaná 2) přicestovala do Helsinek, ale do práce bez udání důvodu nenastoupila, a žalovaný 1) následně nato dne 7.9.2001 oznámil svému vedoucímu, že práci na zastupitelském úřadě nemůže vykonávat a že se hodlá vrátit domů do České republiky. Protože své stanovisko přes veškerou snahu žalobkyně nezměnil, žalobkyni „nezbyla v této bezvýchodné situaci jiná možnost“, než že žalovaného 1) ke dni 19.10.2001 z funkce na zastupitelském úřadě v Helsinkách odvolala a ukončila jeho přeložení. Z důvodu předčasného ukončení výkonu práce v zahraničí požadovala po obou žalovaných, kteří „jednali ve vzájemné shodě“, aby jí zaplatili „zbytečně vynaložené náklady“ v celkové výši 360.292,- Kč, které zahrnují vybavovací příplatek ve výši 35.670,- Kč, náklady za lékařské prohlídky ve výši 2.172,- Kč, paušální náhradu automobilu spolu se stravným a kapesným ve výši 12.870,- Kč, náklady na leteckou přepravu žalovaného 1) a jeho rodinných příslušníků do místa přeložení a nazpět spolu se stravným rodiny ve výši 52.145,- Kč, náklady na přepravu svršků do místa přeložení a nazpět ve výši 42.270,- Kč, nesplacenou zálohu náhrady zvýšených životních nákladů ve výši 90.911,- Kč a náhradu školného pro syna žalovaných ve výši 124.254,- Kč. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 10.9.2008 č.j. 16 C 246/2002-115 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaní jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci 14.410,- Kč. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že v souvislosti s přeložením žalobce do místa výkonu práce v zahraničí k zastupitelskému úřadu ČR v Helsinkách byla mezi žalobkyní a žalovaným 1) uzavřena dohoda o dlouhodobém přeložení do jiného místa výkonu práce, v níž bylo mimo jiné ujednáno, že tam žalovaného 1) bude doprovázet i jeho manželka – žalovaná 2) a jejich dvě nezletilé děti, s tím, že pro případ, že by se některý z nich vrátil z místa výkonu práce na vlastní žádost bez zavinění žalobkyně v době před uplynutím 36 měsíců, se žalovaný 1) zavázal vrátit žalobkyni vynaložené finanční prostředky související s jeho cestou a pracovním zařazením na zastupitelském úřadu v Helsinkách. Protože v daném případě taková situace nastala (žalovaní ani přes snahu žalobkyně nezměnili své rozhodnutí o neprodleném ukončení výkonu práce a pobytu v zahraničí), soud prvního stupně dovodil, že za této situace jsou žalovaní povinni ve smyslu jak zmíněné dohody, tak i zákona č. 119/1992 Sb., nařízení vlády č. 62/1994 Sb. a směrnice žalobkyně ze dne 18.4.1997 č.j. 51.216/97-PAM, zaplatit žalobkyní vynaložené náklady související cestou a s pracovním zařazením žalovaného 1) v zahraničí, které žalobkyně uplatnila v žalobě a které „řádně prokázala a doložila“; proto soud žalobě „jako důvodně podané“ vyhověl, když „neshledal důvody nezákonného jednání žalobkyně anebo důvody výkonu práv žalobkyně v rozporu s dobrými mravy“. K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 2.4.2009 č.j. 29 Co 78/2009-137 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) zamítl, ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) tento rozsudek potvrdil „v části žalobě vyhovující“ ohledně částky 145.127,- Kč s úroky z prodlení a ohledně „dalších“ 215.165,- Kč s úroky z prodlení tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovaným náklady odvolacího řízení ve výši 2.880,- Kč a že žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Liberci soudní poplatek ve výši 5.810,- Kč. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 2) není v daném sporu pasivně věcně legitimována, neboť na zastupitelský úřad v Helsinkách - byť zde měla na základě pracovní smlouvy uzavřené se žalobkyní vykonávat funkci odborného referenta - odcestovala pouze jako rodinný příslušník žalovaného 1), který „měl se žalobkyní uzavřenou dohodou z července 2001 o tom, zda a za jakých podmínek bude muset žalobkyni vrátit v této dohodě specifikované náklady“, zatímco „žalovaná 2) účastníkem této smlouvy nebyla“; proto v souladu s principem „autonomie vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv“ žalovanému 1) nelze „vnutit jako zákonný důsledek vzniku smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů jako další smluvní stranu i manžela smluvní strany“. Zabývaje se dále opodstatněností uplatněných nároků ve vztahu k žalovanému 1) odvolací soud zdůraznil, že nesplacená záloha náhrady zvýšených životních nákladů ve výši 90.911,- Kč a náklady školného pro syna žalovaných ve výši 124.254,- Kč, jejichž vrácení se žalobkyně domáhá nad rámec výše zmíněné dohody, žalobkyně poskytla žalovanému 1) „na základě ust. § 3 nař. vlády č. 62/1994 Sb.“. Protože se žalovaný 1) „nezavázal v dohodě uzavřené se žalobkyní v červenci 2001 tyto náklady vracet“, a protože „vrácení těchto nákladů není stanoveno právním předpisem“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že tyto částky, včetně požadovaného příslušenství, nelze žalobkyni z uvedených důvodů přiznat. Oproti tomu právním důvodem pro vrácení vybavovacích výdajů poskytnutých žalovanému 1) ve formě vybavovacího příspěvku „je kromě uzavřené dohody účastníků z července 2001 i sám právní předpis (směrnice žalobkyně), s níž byl žalovaný 1) seznámen“, podle kterého „je zcela nerozhodné, z jakého důvodu zaměstnanec předčasně ukončil pracovní poměr na zastupitelském úřadu“, a proto je podle názoru odvolacího soudu „opodstatněná žaloba na zaplacení jistiny ve výši 35.670,- Kč“. Ohledně zbývajících nákladů vynaložených žalobkyní v souvislosti s pracovním zařazením žalovaného 1) v zahraničí v celkové výši 109.457,- Kč (zahrnujících náklady na lékařské prohlídky, paušál na auto, stravné a kapesné, letenky a stravné rodiny, náklady na přepravu svršků) odvolací soud dospěl k závěru, že k jejich vrácení za sjednaných podmínek se žalovaný 1) zavázal v dohodě uzavřené v červenci 2001, a protože „jejich výše byla v řízení žalobkyní řádně doložena“, je uplatněný nárok žalobkyně za situace, kdy se žalovaný 1) za daných okolností „vrátil do České republiky nikoliv na základě jednostranného projevu vůle žalobkyně, ale na základě dohody účastníků o ukončení přeložení, k níž dal prvotní podnět“, v tomto směru rovněž opodstatněný. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu [do jeho měnícího výroku o věci samé ve vztahu k žalovanému 1)] podala žalobkyně dovolání. Namítala, že se „zásadně neztotožňuje“ s názorem odvolacího soudu o tom, že vrácení nesplacené zálohy náhrady zvýšených životních nákladů ve výši 90.911,- Kč a nákladů na školné syna žalovaných ve výši 124.254,- Kč není stanoveno žádným právním předpisem. Dovolatelka „trvá na tom“, že, i když se jedná o náklady vynaložené žalobkyní podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. a v tomto předpise není žádným způsobem upraveno vracení nevyúčtovaných či nespotřebovaných záloh na cestovních náhradách, „bylo toto upraveno v ust. § 21 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách“. Kromě toho podle jejího názoru měl odvolací soud při svém rozhodování o vrácení uvedených částek přihlédnout také k ustanovení § 243 zák. práce