21 Cdo 3521/2019 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3521/2019-293 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Dominikem Brůhou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova č. 1107/54, proti žalovanému L. se sídlem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Radimem Struminským, advokátem se sídlem v Havířově, Elišky Krásnohorské č. 1305/18, o 68 156 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 99/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2019 č. j. 16 Co 30/2019-268, takto: I. Dovolání žalobce se v části směřující proti výroku rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení odmítá; v dalším se dovolání žalobce zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 884 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Radima Struminského, advokáta se sídlem v Havířově, Elišky Krásnohorské č. 1305/18. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 31. 3. 2017 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 68 156 Kč s úroky z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež specifikoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy jako hasič-strojník v „nepřetržitém pracovním režimu“, že žalobci byla pracovní doba rozvrhována nerovnoměrně na 15 střídavě denních a nočních směn v kalendářním měsíci a že denní řád „zaměstnanců jednotky Hasičské záchranné služby“ žalovaného stanovil žalobci dvě přestávky v práci na jídlo a oddech, které „však nebyly a ani nemohly být žalobcem nikdy reálně čerpány“, neboť žalobce u žalovaného vykonával „práci, která nemohla být přerušena účelovou (nerušenou) dobou odpočinku“. Uvedl, že podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 247/2001 Sb. musí být výkon služby „hasičů z povolání“ organizován ve směně tak, „aby po dobu 24 hodin byla zajištěna akceschopnost jednotky podle § 18 uvedené vyhlášky“ a že podle § 11 odst. 2 uvedené vyhlášky „při vyhlášení poplachu vyjíždějí z místa své dislokace nejpozději do 2 minut jednotky složené výlučně z hasičů z povolání“. I když „žalobce nemohl čerpat přestávky v práci, ale pouze přiměřenou dobu na jídlo a oddech“, žalovaný v evidenci pracovní doby vykazoval čerpání dvou přestávek v práci po 30 minutách, čímž upravoval „zákonný počet hodin z 12 hodin na 11 hodin za každou odpracovanou směnu“. Žalobce proto po žalovaném požaduje „doplatek“ za jednu hodinu „neproplacené mzdy z každé dvanáctihodinové směny“ a příplatek ve výši 25 % průměrného výdělku za práci přesčas za tuto dobu, přičemž žalobce uplatňuje tyto nároky za období od 1. 2. 2014 do 31. 12. 2016. Žalovaný namítal, že „žalobci bylo fakticky umožněno čerpání dvou přestávek na jídlo a oddech“ v délce 30 minut za jednu směnu, že žalobce obě přestávky „prokazatelně během každé směny bez omezení čerpal“, neboť „za celé žalobcem uplatněné období se nestalo, že by byl žalobce během přestávky odvolán k faktickému výkonu práce“, a že počet hodin v docházkových listech nebyl nijak upravován, ale že odpovídal skutečnému stavu. Žalovaný dále uvedl, že žalobce bylo možné „nahradit a vystřídat jiným stejně kvalifikovaným zaměstnancem oprávněným převzít pracoviště i práci žalobce tak, aby žalobce mohl nerušeně čerpat přestávky v práci“. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 č. j. 13 C 99/2017-199 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 27 478,16 Kč k rukám advokáta Mgr. Radima Struminského. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že žalobce pracoval u žalovaného od 1. 4. 1997 do 31. 12. 2016, a to nejprve na pozici hasič, od 1. 2. 2007 na pozici hasič-strojník, že „přestávky“ byly u denní směny stanoveny od 7:30 do 8:00 a od 12:30 do 13:00, u noční směny od 19:30 do 22:00 (správně 20:00) a od 0:30 do 1:00, že „přestávka hasičů na oběd probíhala tak, že na papír napsali, co kdo chce, předali jídlonosiče jednomu z nich, který pro jídlo zajel“, že „pak se sešli v jídelně, kde si jídlo ohřáli a snědli“, že „během ranní přestávky a přestávek v noc si v jídelně upravili to, co si kdo donesl z domu“, že hasičům nebylo výslovně zakázáno „opustit během přestávky areál letiště“, že pokud by byli hasiči na směně v počtu vyšším než šest, „mohli se teoreticky v čerpání přestávek vystřídat“ a že „v případě nutnosti výjezdu“ musí být hasiči „schopni zasáhnout na jakémkoli místě letiště do tří minut“. Soud prvního stupně dovodil, že „povaha práce umožňovala žalobci, aby po určitou dobu žádnou činnost nevykonával a pouze odpočíval“, neboť „při ranní směně po sedmé hodině byla přestávka, kdy svačili“ a během přestávky na oběd si oběd „všichni v odpočinkové místnosti ohřáli a pak poobědvali“. Vymezený čas považoval soud první stupně „za plnohodnotnou přestávku, při níž dochází k dočasnému přerušení výkonu práce“, nikoli „pouze za přiměřenou dobu na oddech a jídlo“. Na tomto závěru podle něj nemůže změnit nic ani skutečnost, že „byl patrně rozdíl mezi nečinností během přestávky a činností při výkonu práce jen nepatrný“, ani možnost, že žalobce mohl být během přestávky v práci povolán k zásahu. Po dobu přestávky došlo k „suspenzaci pracovněprávního vztahu“, neboť „žalobce neměl od zaměstnavatele při výkonu práce zadané žádné konkrétní úkoly ve smyslu aktivní činnosti, které by mu v čerpání přestávky bránily“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 4. 2018 č. j. 16 Co 25/2018-230 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcem vykonávaná práce měla charakter práce, kterou „nelze v průběhu dané směny přerušit, neboť všichni členové jednotky museli být po celou směnu připraveni k bezodkladnému výjezdu, aby byli schopni zasáhnout při požáru či jiné obdobné havárii na jakémkoli místě letiště do 3 minut“, a i když jim to nikdo výslovně nezakázal, nemohli po celou směnu, tedy ani během přestávky v práci, opustit pracoviště a čerpat osobní volno, „protože nebylo možné zaručit, že bude moci být odpočinek či stravování dokončeno z důvodů zajištění neodkladných pracovních úkonů“. Taková omezení a povinnosti žalobce považoval odvolací soud za natolik podstatná, „že již jde o výkon práce a žalobci proto náleží mzda“. „Žalobce musel jíst, aniž mohl práci přerušit a nerušeně čerpat přestávku v práci, proto u něj šlo v této době o výkon práce a celá směna se mu započítává jako odpracovaná doba.“ Podle denních řádů měli všichni členové hasičské jednotky čerpat přestávky v práci vždy ve stejnou dobu a žalovaný organizačně nezajistil střídání žalobce jiným zaměstnancem „za účelem nerušeného čerpání přestávky“. Možnost, že by se hasiči mohli v čerpání přestávek střídat, nebo že by je mohl vystřídat velitel útvaru, považoval odvolací soud za „ryze teoretickou“. Odvolací soud uzavřel, že závěr soudu první stupně, „že žalobce čerpal přestávky na jídlo a oddech, které se nezapočítávají do pracovní doby“, je nesprávný. Okresní soud v Novém Jičíně poté mezitímním rozsudkem ze dne 15. 1. 2019 č. j. 13 C 99/2017-244 rozhodl, že uplatněný nárok „je co do právního základu zcela opodstatněn“ a že rozhodnutí o jeho výši a o nákladech řízení se zůstavuje rozsudku konečnému. Soud prvního stupně poukázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018 sp. zn. 21 Cdo 6013/2017, v němž Nejvyšší soud „ve skutkově shodné věci“ dospěl k závěru, že na rozdíl od nepřetržitě probíhajícího technologického procesu, který nelze přerušit a vyžaduje průběžnou kontrolu a aktivitu zaměstnance, charakter práce žalobce-hasiče umožňoval, aby „denní řád, vycházeje z ‚předpokládaného‘ průběhu směny, kromě jiného také stanovil přesný čas, kdy zaměstnanci mají čerpat první a druhou přestávku na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon služby“, a že „nepředpokládaný výkon práce“ v průběhu stanovených přestávek, který má povahu nahodilých skutečností, postrádá povahu soustavnosti prací, „které nemohou být přerušeny“. Aniž by soud prvního stupně prováděl další dokazování, „rozhodl mezitímním rozsudkem v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu, aby v případě odvolání žalované strany postavil na jisto, zda odvolací soud bude či nebude po rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 6013/2017 ze dne 12. 6. 2018 revokovat své závěry vyslovené v usnesení ze dne 10. 4. 2018 č. j. 16 Co 25/2018-230“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2019 č. j. 16 Co 30/2019-268 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 55 887 Kč k rukám advokáta Mgr. Radima Struminského. Odvolací soud se zabýval tím, zda práce vykonávaná žalobcem má charakter prací, které nemohou být přerušeny. S ohledem na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2