21 Cdo 3797/2007 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3797/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 8. 2008 Spisová značka:21 Cdo 3797/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3797.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 191 odst. 1 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. § 191 odst. 2 písm. a) předpisu č. 65/1965Sb. § 6 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1989Sb. § 7 odst. 2 písm. a) předpisu č. 13/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3797/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. E. L., zastoupené advokátem, proti žalované V. s. V. – M., a.s., zastoupené advokátem, za účasti K. p., a.s., V. I. G., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 68/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2007 č.j. 23 Co 164/2007-541, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.670,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila na náhradě za bolest 51.525,- Kč, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 199.500,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 78.424,- Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku při uznání invalidity 158.116,70 Kč, na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením 15.363,60 Kč a na náhradě „dalších nákladů vzniklých v důsledku pracovního úrazu“ 2.000,- Kč, vše s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že dne 27.4.2000 při pracovní cestě, kterou absolvovala jako spolujezdkyně ve vozidle řízeném ředitelem žalované Ing. K., utrpěla pracovní úraz, když narazila hlavou do předního skla automobilu při „nečekaně prudkém“ zastavení tohoto automobilu jmenovaným řidičem, které podle jejího názoru bylo „hlavní příčinou nehody“. Před nehodou, k níž došlo v areálu závodu žalované na neveřejně přístupné komunikaci, se řidič podle mínění žalobkyně pohyboval „značně vyšší rychlostí“, než tehdy povoloval jím vydaný příkaz. Náraz byl „tak prudký“, že žalobkyně při nárazu rozbila hlavou přední sklo automobilu, přičemž „bezprostředně před nárazem si odepínala bezpečnostní pásy, neboť byli v areálu závodu a očekávala zastavení vozidla“. V důsledku tohoto úrazu, za jehož odškodnění nese podle jejího názoru odpovědnost žalovaná, se zdravotní stav žalobkyně „závažně zhoršil“ a rozhodnutím Č. s. s. z. ze dne 26.2.2002 byla uznána plně invalidní. Žalobkyni se úrazem „změnil celý život“, trpí neustálým hučením v hlavě, rodina se o ni musí celý den starat, nemůže zpívat ve sboru, čehož se dříve „velmi aktivně účastnila“, není schopna se postarat, ani finančně zabezpečit studujícího syna, „což velmi těžce psychicky nese“, a „trpí i tím“, že žalovaná „namísto morální a finanční podpory“ s ní okamžitě zrušila pracovní poměr. Protože jí žalovaná (kromě 10.500,- Kč zaplacených pojišťovnou) odmítá poskytnout požadované odškodnění, je žalobkyně „odkázána na soud“. Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 16.3.2004 č.j. 7 C 68/2002-312 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 40.814,- Kč a „ČR do pokladny Okresního soudu Kutná Hora kompenzaci znalečného“ ve výši 17.421,20 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že úraz žalobkyně, ke kterému došlo dne 27.4.2000 při pracovní cestě a který spočíval v poranění hlavy žalobkyně nárazem o přední sklo automobilu při jeho náhlém zastavení, je třeba hodnotit jako pracovní, za jehož odškodnění odpovídá žalovaná „dle § 190 odst. 1 zák. práce“. Z výsledků provedeného dokazování ovšem vyplynulo, že žalobkyně, která seděla na sedadle spolujezdce, v době zabrždění vozidla „nebyla v rozporu s ustanovením § 6 odst. 2 vyhlášky č. 99/1989 Sb.“ (ohledně níž se žalobkyně zúčastnila školení pořádaného žalovanou) připoutána bezpečnostním pásem, kterým bylo sedadlo spolujezdce vybaveno“. S přihlédnutím k závěru vyplývajícím ze znaleckého posudku Ing. V. K., podle kterého, „kdyby žalobkyně byla připoutána, tak by dokonce ani při rychlosti 50 km/hod. nedošlo ke kontaktu hlavy s předním sklem“, soud prvního stupně dovodil, že „skutečnost, že žalobkyně nepoužila bezpečnostní pás, byla v daném případě jedinou příčinou vzniku škody“. Jelikož ke zranění žalobkyně došlo ve vozidle jedoucím po účelové komunikaci, „na kterou platila povinnost spolujezdce sedícího na sedadle povinně vybaveném bezpečnostním pásem být za jízdy pásem řádně připoután“, soud prvního stupně uzavřel, že se žalované „podařilo prokázat“, že jedinou příčinou škody bylo zaviněné porušení právní povinnosti ze strany žalobkyně, a „dle § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce“ se tak zcela zprostila své odpovědnosti za pracovní úraz žalobkyně. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26.10.2004 č.j. 23 Co 402/2004-349 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že danou věc „je namístě“ posoudit podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák práce, neboť podle jeho názoru porušení dopravních předpisů ze strany žalobkyně (s nimiž zaměstnavatel není povinen zaměstnance seznamovat a kontrolovat jejich dodržování, protože „k tomu jsou povolány orgány Policie ČR“) bylo „pouze jednou z příčin vzniku škody, neboť další příčinou škody byla skutečnost, že řidič vozidla náhle prudce zabrzdil, a toto náhlé zastavení vozidla bylo další příčinou, proč žalobkyně byla vymrštěna ze sedadla a narazila hlavou do čelního skla“. Odvolací soud má tedy za to, že pracovní úraz žalobkyně „měl dvě příčiny, a již z toho důvodu nelze dospět k závěru o úplném zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz“. Zároveň podle jeho názoru „je však třeba zdůraznit“, že „je zcela nepochybné, že pokud by žalobkyně dodržela bezpečností předpisy a po celou dobu jízdy byla připoutána tak, jak to dopravní předpisy ukládají, k jejímu úrazu by nedošlo, a to ani při jí tvrzené rychlosti 30 km/hod“. Při „zvažování podílu příčin vzniku úrazu“ dospěl odvolací soud k závěru, že „lze tyto příčiny z poněkud větší části než z poloviny spatřovat v tom, že si žalobkyně předčasně odepnula bezpečnostní pásy, a poněkud menší příčinou je to, že došlo k prudkému zastavení vozidla“, kdy „procentuálně lze tento poměr vyjádřit 55% a 45%“. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval již jen výší uplatněné škody a „prokázanou zjištěnou škodu odškodnil do výše 45%“. Okresní soud v Kutné Hoře (poté, co připustil změnu - rozšíření žaloby o dalších 138.977,30 Kč za ztrátu na výdělku při uznání invalidity a 7.061,- Kč za účelně vynaložené náklady spojené s léčením, obojí spolu s úroky z prodlení) rozsudkem ze dne 7.9.2006 č.j. 7 C 68/2002-497 žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 169.118,41 Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, „ve zbytku“ (tj. co do částky 482.149,89 Kč s úroky z prodlení) žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 60.045,50 Kč a že žalobkyně a žalovaná jsou povinny zaplatit „České republice do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře na zálohovaném znalečném částku, která bude stanovena v samostatném usnesení v poměru ¾ žalobkyně a ¼ žalovaná“. Soud prvního stupně vycházeje ze závěrů ústavního znaleckého posudku a doplňujícího výslechu znalkyně MUDr. L. P., z nichž vyplývá, že potíže, které žalobkyně udává (hučení v uších - tinitus), „nebyly u žalobkyně nikdy objektivně zjištěny“, že „jsou subjektivní a osobnost žalobkyně má rysy ke zveličování a simulaci“, dospěl k závěru, že „není namístě nějaké navýšení bodového ohodnocení“, jak požaduje žalobkyně desetinásobek v případě bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. Náhrada za bolest (ohodnocená 23,75 body á 30,- Kč) tak činí 712,50 Kč, přičemž v souladu s právním názorem odvolacího soudu náleží žalobkyni pouze 45%, což je 320,63 Kč. Náhrada za ztížení společenského uplatnění (ohodnocená 700 body á 30,- Kč) pak činí 21.000,- Kč, z toho 45% je 9.450,- Kč. Protože však žalovaná již poskytla žalobkyni 787,- Kč na bolestném a 10.500,- Kč za ztížení společenského uplatnění, jsou nároky žalobkyně uplatněné z těchto titulů v celém rozsahu neopodstatněné. Nedůvodným „v plné výši“ soud prvního stupně shledal rovněž nárok žalobkyně na náhrad