21 Cdo 3814/2022 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3814/2022-312 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v exekuční věci oprávněné Raiffeisenbank Seefeld-Hadres eGen se sídlem Hauptplatz 103, 2061 Hadres, Rakouská republika, Reg. č. FN 57122d, zastoupené JUDr. Richardem Tomankem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky č. 57/142a, proti povinným 1) J. P., a 2) A. P., pro 39 312,11 EUR s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 15 EXE 1869/2018, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 8. srpna 2022, č. j. 72 Co 33/2021-254, takto: Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 1. 2016, č. j. 11 C 6/2014-82, byl [k návrhu zástavního věřitele Raiffeisenbank Seefeld-Hadres eGen (oprávněné) podanému proti zástavním dlužníkům Jaroslavu Pevnému a Anně Pevné (povinným)] nařízen soudní prodej zástavy, a to bytové jednotky č. XY nacházející se v budově č. p. XY,XY, stojící na pozemku p. č. XY a podílu na společných částech domu a pozemku XY na budově č. p. XY, XY, byt. dům, LV č. XY a na pozemku p. č. XY, LV XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 435 m2, se všemi součástmi a příslušenstvím tak, jak jsou tyto nemovitosti zapsány na LV č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY, pro obec a katastrální území XY, k uspokojení peněžité pohledávky ve výši 40 476,58 EUR s úrokem ve výši 4 % ročně z částky ve výši 40 476,48 EUR ode dne 2. 7. 2014 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. 2. Okresní soud v Třebíči pověřením ze dne 13. 9. 2018, č. j. 15 EXE 1869/2018-21, k exekučnímu návrhu ze dne 29. 8. 2018 a k žádosti o pověření a nařízení exekuce ze dne 10. 9. 2018, a to prodejem v odstavci 1 specifikované zástavy, k uspokojení peněžité pohledávky ve výši 39 312,11 EUR s úrokem ve výši 4 % p. a. počítaným z částky ve výši 39 247,60 EUR ode dne 1. 9. 2018 do zaplacení, nákladů oprávněné účelně vynaložených k vymáhání nároku a nákladů exekuce soudního exekutora, vedením exekuce k vymáhání pohledávky podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 1. 2016, č. j. 11 C 6/2014-82, pověřil soudního exekutora Mgr. Zdeňka Ráčka, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou. 3. Podáním ze dne 25. 3. 2020 povinní navrhli odklad a zastavení exekuce. Návrh odůvodnili tím, že svůj úvěr spláceli a splácí. Uznávají, že placení neprobíhalo řádně v dohodnutém rozsahu. Na druhou stranu oprávněná či osoby, se kterými spolupracovala, si z těchto strhávali nemalé sumy, jež se zřejmě nezapočítávaly na splátky. Povinní jako spotřebitelé nebyli při sjednávání úvěrové smlouvy dostatečně seznámeni s jejími podmínkami, což se týká zejm. poplatků, provizí, pojištění, sankce apod., o nichž se smlouva zmiňuje pouze obecně. Tyto navíc oprávněná téměř jistě v průběhu trvání úvěrového vztahu uplatňovala (započítávala), čímž reálně docházelo k ponížení splátek na úvěr. Povinní proto „namítají a dovolávají se nepřiměřenosti a neurčitosti, tudíž neplatnosti a neexistence minimálně některých dílčích nároků oprávněné uplatňovaných z úvěrové smlouvy (již započítaných ze splátek či zahrnutých v pohledávce vyčíslené k exekuci), což se týká poplatků, provizí, pojištění, sankce apod., o nichž se smlouva zmiňuje pouze obecně a které nejsou součástí vlastní smlouvy“. Pochybnosti podle nich vyvolává „způsob zápočtu splátek na různé úroky“, „zajištění cestou vystavených bianko směnek a další nepřiměřená ujednání vůči spotřebiteli“. S ohledem na rozsah těchto nepřiměřených ujednání by celá spotřebitelská úvěrová smlouva „měla být označena za neplatnou, a to včetně na ní závislé zástavní smlouvy“. 4. Okresní soud v Třebíči (poté, co usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. 15 EXE 1869/2018-61, rozhodl o odkladu exekuce „do pravomocného rozhodnutí soudu o návrhu povinných na zastavení předmětné exekuce ze dne 25. 3. 2020“) usnesením ze dne 25. 11. 2020, č. j. 15 EXE 1869/2018-133, rozhodl, že „návrh povinných ze dne 25. 3. 2020 na zastavení exekuce nařízené pověřením Okresního soudu v Třebíči ze dne 13. 9. 2018, č. j. 15 EXE 1869/2018-21, se zamítá“. Soud prvního stupně vyšel, mimo jiné, ze zjištění, že povinní s oprávněnou uzavřeli dne 2. 2. 2009 smlouvu o jednorázovém úvěru č. 10.003.283, že úvěrová smlouva byla uzavřena v německém jazyce (v německém jazyce byly též obchodní podmínky a přehled poplatků), který povinní neovládají, že k zajištění pohledávky oprávněné ze smlouvy o úvěru byla dne 2. 2. 2009 uzavřena zástavní smlouva, kterou s oprávněnou uzavřela I. P. jako tehdejší vlastník „předmětného bytu“ (zástavní smlouva byla uzavřena v německém i českém jazyce). Uvedl, že neznalost německého jazyka nemůže jít „k tíži oprávněné, která povinným úvěr poskytla na jejich žádost“. I bez znalosti německého jazyka je možné z úvěrové smlouvy dovodit, že „přinejmenším je povinným poskytován úvěr ve výši 35 000 EUR, tento bude splácen pravidelnými osmdesáti splátkami po částce 797 EUR“ a že „úvěr bude úročen sazbami 4 % a 6 %, přičemž částka 64 753 EUR by mohla i laika varovat, že se jedná pravděpodobně o celkovou cenu poskytnutého úvěru“. Pokud povinní nepřizvali k přetlumočení obsahu smlouvy tlumočníka (postačila jim přítomnost paní B.), nechovali se „dostatečně obezřetně, neprojevili očekávanou opatrnost, avšak tyto skutečnosti nemohou činit smlouvu neplatnou“. Jestliže povinní úvěr řádně nespláceli ani po uzavření dohody o splátkách ze dne 8. 2. 2016 (místo dohodnuté splátky 385 EUR platili jen 252 EUR měsíčně), k zesplatnění úvěru došlo řádně. Soud prvního stupně proto uzavřel, že povinní „věděli, že uzavírají smlouvu o úvěru, smlouva o úvěru neobsahuje žádné ustanovení, které by ji činilo zjevně nevýhodnou či neplatnou“, že „pokud spoléhali na to, že jim obsah smlouvy byl dostatečně přetlumočen ústně, a přesto se zavázali k takovému závazku, je to výsledkem pouze a jen jejich neopatrnosti, přičemž povinní neprokázali soudu, že by smlouva či k ní navázané dokumenty obsahovaly nějaká neplatná ujednání“. 5. K odvolání povinných Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 8. 8. 2022, č. j. 72 Co 33/2021-254, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že „exekuce vedená podle pověření Okresního soudu v Třebíči ze dne 13. 9. 2018, č. j. 15 EXE 1869/2018-21, se k návrhu povinných ze dne 25. 3. 2020 zastavuje“ (výrok I), a dále rozhodl, že se povinným náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává (výrok II) a že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 65 202,06 Kč (výrok III) a náhradu nákladů řízení státu na účet Krajského soudu v Brně, a to „vyplacené svědečné“ ve výši 254 Kč (výrok IV). Odvolací soud – poté, co k projednání a rozhodnutí věci dovodil příslušnost českých soudů – se zabýval tím, podle jakého hmotného práva se v projednávané věci posuzují otázky zástavního práva. Postupoval přitom podle ke dni 2. 2. 2009 (kdy byla účastníky uzavřena podkladová smlouva o úvěru) účinné Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, uveřejněné sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 64/2006 Sb. m. s. (dále také jen „Římská úmluva“). Vyslovil nesouhlas s názorem oprávněné o „vyloučení prolomení“ volby rakouského práva, kterou účastníci podle čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy ve smlouvě o úvěru provedli, neboť k tomu nebyly splněny podmínky podle čl. 5 odst. 4 písm. b) Římské úmluvy spočívající v tom, že se jednalo o službu, která má být spotřebiteli poskytnuta výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého bydliště. Odvolací soud zde vzal v úvahu, že oprávněná sice sídlí v Rakouské republice, na její pobočce v Hardenu byl také pro povinné veden účet, nicméně nebylo prokázáno, že by úvěrová smlouva byla oběma stranami v Rakousku podepsána. Bylo naopak „zcela zjevné“, že povinní jednali o možnostech uzavření smlouvy, jejích podmínkách, které je nutno před uzavřením splnit a doložit, o způsobu zajištění dluhu zástavou se zprostředkující osobou F. L. v České republice, kde byla nesporně uzavřena zástavní smlouva, a to za přítomnosti pracovníků (ředitelů) oprávněné a L. B., která průběh jednání tlumočila. L. B., jako zplnomocněnou zástupkyní oprávněné v České republice, byli také povinní „kontaktováni při nesplácení a zesplatnění úvěru a za účelem jednání o uznání dluhu“. L. B. a F. L. „v několika případech zajistili převod, resp. úhradu splátky úvěru pro oprávněnou“. V České republice povinní uzavřeli i F. L. zprostředkovanou smlouvu o „investičním spoření“, jejímž účelem bylo „umořování dluhů ze smlouvy o úvěru“. „Souhrn těchto okolností“ potom podle odvolacího soudu vede k závěru, že „se pravidlo dle čl. 5 odst. 4 písm. b) Římské úmluvy o výlučném poskytnutí služby mimo stát bydliště povinných neuplatní, a naopak je nutno uzavřít ve smyslu prvního odseku čl