21 Cdo 3903/2020 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3903/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2022 Spisová značka:21 Cdo 3903/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:21.CDO.3903.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Povinnost prevenční Povinnosti zaměstnanců Náhrada škody zaměstnancem Dokazování Znalecký posudek Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 249 odst. 1 předpisu č. 262/2006 Sb. § 301 písm. d) předpisu č. 262/2006 Sb. § 5 odst. 1 písm. b,c) předpisu č. 361/2000 Sb. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:11. 11. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3903/2020-509 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně AUTOKONEX, s. r. o. se sídlem v Plzni, Sousedská č. 856/9, IČO 26319331, proti žalovanému Z. K., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ing. Robertem Bochníčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Americká č. 489/33, o 71 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 194/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. července 2020, č. j. 61 Co 8/2020-447, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2020, č. j. 61 Co 8/2020-447, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V posuzovaném případě se z obsahu dovolání podává právní otázka, zda chybné zařazení rychlostního stupně při řízení motorového vozidla (jako „zjevný jednorázový omyl“) lze považovat za porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 zákoníku práce zaměstnancem. Dovolání již však neobsahuje údaje, ze kterých by ve shora uvedeném kontextu vyplývalo, který ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. dovolatel považuje za splněný; způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání není, má-li dovolatel za to, že „právní závěry napadeného rozsudku by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak“, neboť tento požadavek žádnému ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá. Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v otázce obecné prevenční povinnosti v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1924/2013, uveřejněném pod č. 98/2015 Sb. rozh. obč., byl formulován závěr, že mezi základní povinnosti zaměstnance náleží řádně hospodařit s prostředky svěřenými mu zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele [§ 301 písm. d) zákoníku práce]. Ve vztahu k náhradě škody pak (v tomto smyslu speciální) ustanovení § 249 odst. 1 zákoníku práce ukládá zaměstnanci povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance. Nedodržení zásad výše zmíněné obecné pracovněprávní prevence může znamenat porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá za splnění zbývajících předpokladů obecnou odpovědnost zaměstnance za škodu podle § 250 zákoníku práce. Tento závěr ale neplatí paušálně bez dalšího. Zaměstnanec je obecně povinen zachovávat při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na zdraví a majetku; zaměstnanci však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím vznik škody zcela vyloučit. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný při řízení motorového vozidla prevenční povinnost „porušil, když chybně zařadil rychlostní stupeň“, je v souladu s těmito ustálenými závěry dovolacího soudu. Nelze přitom pominout, že uvedené pochybení je i v rozporu s povinnostmi řidiče věnovat se plně řízení vozidla a přizpůsobit jízdu technickým vlastnostem vozidla [srov. § 5 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném ke dni vzniku škody]. Odvolací soud též správně poukázal, že „způsob, jakým má být předmětný automobil obsluhován, …, jakým způsobem mají být řazeny rychlostní stupně, … je základní znalostí obsluhy motorového vozidla“; ověřování těchto znalostí a dovedností je součástí zkoušky odborné způsobilosti žadatelů o řidičská oprávnění [srov. § 39 odst. 1 písm. b) a c), § 41