21 Cdo 395/2021 – Nejvyšší soud

21 Cdo 395/2021-308 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce T. C., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Ovesná č. 356/7, proti žalované HOPI s. r. o. se sídlem v Miřeticích u Klášterce nad Ohří, Pražská č. 673, IČO 45356700, zastoupené JUDr. Karlem Vodičkou, LL.M., advokátem se sídlem v Plzni, Kyjevská č. 1228/77, o zaplacení 340.656,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 214/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2020, č. j. 49 Co 126/2019-273, opravenému usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2020, č. j. 49 Co 126/2019-285, takto: Rozsudek krajského soudu ve znění opravného usnesení a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. června 2018, č. j. 5 C 214/2015-187, doplněný usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. února 2019, č. j. 5 C 214/2015-244, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 340.656,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně za dobu od 26. 6. 2015 do zaplacení. Uvedl, že byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy od 26. 4. 2010 jako směnový mistr, že dne 15. 11. 2010 utrpěl pracovní úraz způsobený zvedáním nadměrného břemene a že ode dne 22. 11. 2010 byl dočasně práce neschopným, přičemž pracovní neschopnost trvala do 23. 6. 2011, kdy byl uznán invalidním v prvním stupni pro pokles pracovní schopnosti v míře 40 %. V době od 27. 6. do 31. 7. 2011 byl žalobce na nařízené dovolené. Dopisem ze dne 1. 8. 2011 žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce s odůvodněním, že podle lékařského posudku žalobce pozbyl schopnost dlouhodobě vykonávat dosavadní práci bez zavinění zaměstnavatele. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 6. 2012, č. j. 5 C 428/2011-44, bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Dne 8. 8. 2012 uzavřel žalobce se žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru, na základě které byl pracovní poměr mezi účastníky rozvázán ke dni 31. 7. 2012. V dohodě bylo uvedeno, že žalobci nevzniká právo na odstupné. Podle žalobce bylo skutečným důvodem ukončení pracovního poměru u žalované jeho zdravotní omezení k výkonu dosavadní práce pro následky pracovního úrazu. Domnívá se proto, že mu vzniklo právo na odstupné podle § 67 odst. 2 zákoníku práce. Žalovaná odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku žalobci ale nezaplatila. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že neexistuje žádný pracovnělékařský posudek, z něhož by vyplývalo, že žalobce nesmí konat dosavadní práci pro pracovní úraz, že nebyl tedy dán výpovědní důvod podle § 52 písm. d) zákoníku práce a žalobci tak nemohlo vzniknout právo na odstupné. Žalobce nikdy neuvedl, že by důvodem rozvázání pracovního poměru byly jakékoli zdravotní důvody, sám požadoval, aby v dohodě o rozvázání pracovního poměru bylo uvedeno, že „zaměstnanci nevzniká právo na odstupné“. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 7. 6. 2018, č. j. 5 C 214/2015-187, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 2. 2019, č. j. 5 C 214/2015-244, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 93.743,58 Kč k rukám Mgr. Karla Vodičky a že žalobce je povinen zaplatit České republice, zastoupené Okresním soudem v Prostějově, na náhradě nákladů řízení státem placených částku 630,- Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 4. 2010 vykonával pro žalovanou práce směnového mistra a že na základě listiny, která byla označena jako Lékařský posudek pro účely pracovněprávních vztahů, kterou vypracoval dne 27. 7. 2011 J. Š., dala žalovaná dne 1. 8. 2011 žalobci výpověď podle § 52 písm. e) zákoníku práce. Uvedená výpověď byla rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 12. 6. 2012, č. j. 5 C 428/2011-44, určena jako neplatná, neboť ke dni doručení výpovědi nebyl vydán zařízením závodní preventivní péče lékařský posudek o zdravotním stavu žalobce a ani nebylo vydáno rozhodnutí příslušného správního úřadu, které by jej přezkoumávalo, a zaměstnavatel tedy nemůže dát zaměstnanci výpověď podle § 52 písm. e) zákoníku práce. Žalovaná poté vyzvala žalobce k nástupu do práce nejpozději do 23. 7. 2012. Na tuto výzvu žalobce reagoval návrhem na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 31. 7. 2012. Při jednání o uzavření dohody žalobce navrhoval, aby pracovní poměr byl rozvázán dohodou bez uvedení důvodu a aby v ní bylo uvedeno, že žalobci v souvislosti s touto dohodou nevzniká právo na odstupné. Dohoda o rozvázání pracovního poměru byla uzavřena dne 8. 8. 2012 s tím, že pracovní poměr účastníků končí ke dni 31. 7. 2012. Žalobce v době jednání o uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru pracoval ve Velké Británii, kde mj. vykonával práce spočívající v ručním nakládání a vykládání palet. U žalobce byla již v listopadu 2005 zjištěna herniace disku, pro niž se podrobil operaci, herniace disku byla u žalobce zjištěna i po 15. 11. 2010, pro což byl dne 14. 12. 2010 operován, a ke dni 16. 3. 2012 byl jeho stav stabilizovaný. Žalobce namítal, že důvodem uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, byť v dohodě neuvedeným, byl jeho pracovní úraz ze dne 15. 11. 2010, pro který nebyl schopen vykonávat dosavadní práci spočívající ve zvedání břemen, že k dohodě přistoupil pro důvod spočívající v následcích jeho pracovního úrazu, avšak tento důvod žalované nesdělil, naopak prohlašoval, že takový důvod není. Soud dospěl k závěru, že „žalobcem tvrzený důvod rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne 1. 8. 2012 (správně 8. 8. 2012 – pozn. dovolacího soudu) neplyne z žádného žalobcem předloženého důkazu“, a že „naopak z důkazu žalované vyplývá, že pravým důvodem rozvázání pracovního poměru byl zájem žalobce na ukončení tohoto pracovního poměru, neboť v době, kdy dohodu uzavřel (8. 8. 2012), byl již více jak 6 měsíců zaměstnán ve Velké Británii“ (od 13. 2. 2012 do 18. 5. 2012 a poté od 21. 5. 2012 do 24. 9. 2013 byl zaměstnán ve Velké Británii jako skladník, kde vykonával mj. i práce spočívající v přenášení břemen o hmotnosti až 15 kg). K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 49 Co 126/2019-273, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 11. 2020, č. j. 49 Co 126/2019-285, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 30.551,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Vodičky. Dovodil, že z reakce žalobce na výzvu k nástupu do práce a z následné komunikace účastníků ohledně rozvázání pracovního poměru dohodou a z obsahu této dohody vyplývá, že žalobce, který dohodu inicioval, se ani okrajově nezmínil o svém zdravotním stavu, o následcích úrazu, který utrpěl při výkonu práce pro žalovanou, ani o tom, že pro následky tohoto úrazu již nemůže konat pro žalovanou práci podle pracovní smlouvy. Po žalované požadoval pouze zaplacení náhrady mzdy za dobu, kdy mu žalovaná nepřidělovala práci, a z komunikace před uzavřením dohody je zřejmé, že skončení pracovního poměru dohodou nenavrhl z žádného z důvodů, s nimiž by zákoník práce spojoval nárok na odstupné. Bez významu není ani to, že při uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru se žalovanou žalobce nejednal sám jako laik, nýbrž prostřednictvím své zástupkyně, advokátky. „Skutečným důvodem uzavření předmětné dohody nebyla dnes žalobcem tvrzená nezpůsobilost k práci pro následky pracovního úrazu, ale skutečnost, že žalobce již neměl zájem o práci u žalované a chtěl setrvat v pracovním poměru ve Velké Británii, neboť v zahraničí již od 2/2012 vykonával práci skladníka a tuto práci vykonával ještě více jak rok poté, co skončil jeho pracovní poměr u žalované, tj. do 24. 9. 2013. Tvrzení žalobce, že na výzvu žalované do práce nenastoupil proto, že práci podle pracovní smlouvy nemohl vykonávat pro následky úrazu, je tedy čistě účelové (je zcela v rozporu s jeho jednáním, které předcházelo uzavření dohody).“ Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „v řízení bylo prokázáno, že skutečným důvodem, pro který žalobce se žalovanou rozvázal pracovní poměr dohodou ze dne 8. 8. 2012, byla skutečnost, že žalobce již neměl zájem nadále pracovat u žalované, neboť pracoval ve Velké Británii a hodlal tam pracovat i nadále“. „Odvolací soud neprovedl žalobcem navržené důkazy na doplnění dokazování znaleckými posudky MUDr. Evžena Hrnčíře ze dne 18. 9. 2014 a Fakultní nemocnice Olomouc ze dne 30. 10. 2018. Skutečnost, zda žalobce pro následky úrazu ze dne 15. 11. 2010, který měl utrpět při výkonu práce pro žalovanou, nebyl dále schopen konat práci dle pracovní smlouvy, byla s ohledem na prokázaný skutečný důvod rozvázání pracovního poměru žalobce irelevantní.“ Proti rozsudku odvolacího