21 Cdo 3953/2023 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3953/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 3. 2025 Spisová značka:21 Cdo 3953/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.3953.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Změna návrhu na zahájení řízení Vady řízení Dotčené předpisy:§ 164 o. s. ř. § 95 odst. 1 o. s. ř. § 169 odst. 1 o. s. ř. § 171 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:8. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3953/2023-416 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Olgou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Dubská č. 390/4, proti žalované ORLEN Unipetrol RPA s. r. o., se sídlem v Litvínově – Záluží č. 1, IČO 27597075, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova č. 242/9, o 8 136 100 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 45 C 27/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2023, č. j. 11 Co 245/2022-369, takto: I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které byla nařízena oprava usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 3. 2018, č. j. 45 C 27/2017-42, se odmítá; v dalším se dovolání zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 49 803,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Olgy Růžičkové, advokátky se sídlem v Teplicích, Dubská č. 390/4. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Mostě dne 17. 2. 2017 se žalobce domáhal zaplacení částky 2 052 960 Kč s příslušenstvím (podáním ze dne 31. 1. 2018 rozšířené na částku 8 136 100 Kč s příslušenstvím). Žalobu odůvodnil tím, že byl u žalované v pracovním poměru, který se žalovaná pokusila ukončit neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí ze dne 15. 11. 2013. Žalobce v tomto řízení uplatnil nárok na náhradu mzdy ode dne, kdy oznámil právní předchůdkyni žalované, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávala, až do dne, kdy pracovní poměr skončil platně, a to dohodou o skončení pracovního poměru. 2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Uvedla, že nárok žalobce zcela popírá a neuznává proto, že od 1. 2. 2014 pro žalovanou nevykonával žádnou práci. Žalovaná považovala pracovní poměr žalobce za skončený ke dni 31. 1. 2014. Z toho důvodu navrhla, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. 3. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 9. 9. 2022, č. j. 45 C 27/2017-316, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 8 136 100 Kč s příslušenstvím tam specifikovaným (výrok I), zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mostě náklady řízení za znalecký posudek ve výši 4 949,30 Kč (výrok II) a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1 112 834,26 Kč (výrok III). 4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalované od 5. 11. 1979 do 31. 12. 2017. Konec tohoto období je odvozen od dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 15. 2. 2017, na základě které pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou skončil dne 31. 12. 2017. Žalobce informoval právní předchůdkyni žalované o tom, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávala, ve svém podání ze dne 20. 1. 2014. Skutečnost, že žalovaná se pokusila se žalobcem neplatně ukončit pracovní poměr výpovědí ze dne 15. 11. 2013, byla zjištěna z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 2. 2016, č. j. 45 C 5/2014-207, který byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 11 Co 565/2016-287. Soud proto nepochyboval o nároku žalobce na náhradu mzdy a dále se tedy zabýval pouze stanovením výše dlužné náhrady mzdy. 5. Soud posoudil závěry znaleckého posudku ze dne 15. 8. 2021, vypracovaného JUDr. Martinem Mikyskou, s vlastními výpočty na základě listin dodaných žalobcem i žalovanou a po provedeném dokazování shledal, že žalobce se se svými vlastními výpočty uvedenými v žalobě neodchýlil tak, že by požadoval více, než mu náleží. Uvedl, že soudním znalcem zjištěný průměrný výdělek je pro výpočet náhrady platný pouze v prvním čtvrtletí 2014, nicméně použije se i pro výpočet náhrady mzdy v dalších obdobích s tím, že pro další období se již považuje za pravděpodobný výdělek. Podle zjištění soudu byl žalobce až do dne 31. 12. 2017 zaměstnán u žalované, která mu však nepřidělovala práci ani ho na žádnou práci nepřevedla, proto soud nepřihlédl k návrhu žalované na přiměřené snížení žalobou uplatněné částky ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce a žalobě vyhověl. 6. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 11 Co 245/2022-369, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, a změnil jej ve výroku III potud, že výše náhrady nákladů řízení činí částku 1 010 166,26 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), nařídil opravu usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 3. 2018, č. j. 45 C 27/2017-42, a to doplněním jeho záhlaví (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 123 601,50 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 7. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vzniklo právo na náhradu mzdy. K námitkám žalované uvedl, že každé podání je třeba posuzovat podle jeho obsahu, kdy v projednávané věci bylo z celého kontextu žaloby zřejmé, že žalobce se domáhal náhrady mzdy, ač svůj nárok označil jako dlužnou mzdu; proto byla nedůvodná rovněž námitka žalované, že se nároku žalobce ubránila, neboť se v této věci nejednalo o dlužnou mzdu. To, že usnesení o připuštění změny žaloby neobsahovalo část záhlaví, odvolací soud posoudil jako vadu, ovšem nikoli takovou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto soudu prvního stupně nařídil jeho opravu ve smyslu § 164 občanského soudního řádu. Z vyložených důvodů odvolací soud shledal, že žaloba byla podána včas, stejně jako návrh na její rozšíření, a proto nárok žalobce není promlčen. Odvolací soud dále uvedl, že určení průměrného, či pravděpodobného výdělku žalobce tak, jak jej odůvodnil soud prvního stupně, je v zásadě nepřezkoumatelné; nepovažoval však za hospodárné zrušení a vrácení rozsudku soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť z důkazů provedených soudem prvního stupně bylo podle odvolacího soudu možné výši průměrného výdělku žalobce určit, odpracoval-li žalobce v rozhodném období (tj. poslední čtvrtletí roku 2013) více než 21 dnů. Shodně se soudem prvního stupně pak ani odvolací soud neshledal důvody pro snížení povinnosti žalované k náhradě mzdy žalobci. 8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, výslovně v celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání shledává v otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které nebyly v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Konkrétně se jedná o otázku zásadní odlišnosti dlužné mzdy a náhrady mzdy, otázku možnosti rozhodovat o změněné žalobě, aniž by změna žaloby byla soudem řádně připuštěna, otázku promlčení, otázku určení průměrného výdělku, otázku náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí a jeho nepřezkoumatelnosti a otázku provádění nepřípustných důkazů. 9. Podle žalované posuzovaly soudy žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení mzdy (za období únor 2014 až leden 2015), nesprávně jako nárok na zaplacení náhrady mzdy, ačkoliv žalobce svůj nárok označil jako dlužnou mzdu. Tím se soudy podle dovolatelky odchýlily od právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, že nárok na zaplacení dlužné mzdy je nárokem zcela odlišným od nároku na náhradu mzdy. V této souvislosti se měly soudy rovněž odchýlit od judikatury dovolacího soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011), z níž vyplývá, že ve sporu o zaplacení mzdy se zaměstnavatel takové žalobě ubrání, pokud prokáže, že zaměstnanec pro něj v uvedené době nevykonával práci, což v této věci strany nerozporovaly. Podle dovolatelky tak shora uvedeným postupem soudy přiznaly žalobci zcela jiný nárok, než jak byl skutkově vymezen v žalobě, čímž se měly odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2596/2018 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016. V neposlední řadě pak dovolatelka namítá promlčení nároku. Podle dovolatelky měl odvolací soud hodnotit námitku promlčení nikoli ve vztahu k datu podání žaloby na zaplacení dlužné mzdy,