21 Cdo 3958/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3958/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2017 Spisová značka:21 Cdo 3958/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3958.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Okamžité zrušení pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 9 předpisu č. 552/1991Sb. ve znění do 31.12.2013 § 15 předpisu č. 552/1991Sb. ve znění do 31.12.2013 § 34 předpisu č. 111/1994Sb. ve znění do 31.05.2012 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 3. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.4.2018III.ÚS 1304/18JUDr. Radovan Suchánek-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3958/2017-341 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 699/30, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, Csc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 57/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2015 č. j. 23 Co 187/2015-259, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, Csc., advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4. Odůvodnění: Dne 28. 2. 2011 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Žalobce se žalobou podanou dne 21. 4. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal určení neplatnosti uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán jako kontrolor taxislužby na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 4. 2006, že dne 28. 2. 2011 byl vedoucím oddělení taxislužby B. „nařčen z údajného protiprávního jednání“, ke kterému mělo dojít dne 16. 1. 2011 při kontrolní činnosti a téhož dne mu bylo B. sděleno, že nepřistoupí-li na rozvázání pracovního poměru dohodou, bude jeho pracovní poměr okamžitě zrušen, a že dne 21. 3. 2011 obdržel od žalovaného potvrzení o zaměstnání, ze kterého se dozvěděl, že jeho pracovní poměr skončil okamžitým zrušením dne 28. 2. 2011 přesto, že mu nebylo žalovaným (ani přes opakovanou výzvu) předloženo písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru a nebylo mu tak ani sděleno, v jakém konkrétním jednání spatřuje žalovaný důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru. Žalovaný k žalobě namítal, že žalobci bylo okamžité zrušení pracovního poměru řádně doručeno tím, že jej odmítl dne 28. 2. 2011 na jednání převzít (za přítomnosti tři zaměstnanců žalovaného), a jeho pracovní poměr tak zanikl dne 28. 2. 2011. K důvodům okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaný uvedl, že žalobce porušil své povinnosti tím, že dne 16. 1. 2011 nesepsal protokol o kontrolní jízdě, na níž byly zjištěny nedostatky a které se účastnil jako kontrolní pracovník, což vedlo k tomu, že nebylo s provozovatelem taxislužby zahájeno správní řízení (a nebyl sankcionován), dále téhož dne žalobce nesepsal s figuranty oznámení o poskytnuté přepravě a nevykázal tuto kontrolní jízdu v systému, kde jsou jednotlivé kontroly zaznamenávány. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 2. 2013 č. j. 23 C 57/2011-109 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 28. 2. 2011 je neplatné, a zároveň uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 21 054 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Podle soudu prvního stupně měl povinnost k sepsání protokolu dne 16. 1. 2011 B., který tvrdil, že protokol sepsal, ale jeho doručení bránilo neskončené řízení vůči kontrolované osobě a kontrolu nemohl dokončit, neboť mu byl žalovaným zamezen přístup do kontrolního systému. Soud prvního stupně došel dále k závěru, že žalovaný nezjistil objektivně skutkový stav, který byl podkladem pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobce, a nedal žalobci možnost se k důvodům okamžitého zrušení pracovního poměru vyjádřit. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2014 č. j. 23 Co 27/2014-140 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, zda došlo k předražení jízdy a kdo byl vedoucím kontroly (a nesl tak odpovědnost za nesepsání protokolu), a že na podkladě těchto zjištění nezkoumal, zda žalovaný prokázal, že žalobce porušil své pracovní povinnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 7. 1. 2015 č. j. 23 C 57/2011-230 ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 28. 2. 2011 je neplatné a ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladu řízení ve výši 60 984 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobce porušil zvlášť hrubým způsobem své povinnosti vyplývající pro něj z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to z ustanovení § 16 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a změně některých zákonů, z ustanovení § 15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, z ustanovení § 34 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a z vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, tím, že dne 16. 1. 2011 nevyhotovil protokol o kontrolní jízdě, nepožadoval sepsání záznamu o provedené jízdě po figurantech, nevyúčtoval předmětnou kontrolní jízdu taxislužby a nevykázal tuto kontrolní jízdu v systému, kde jsou jednotlivé kontroly zaznamenávány, ačkoliv bylo v řízení prokázáno, že předmětná jízda byla předražena o 100 Kč. Uvedené jednání žalobce vedlo podle soudu prvního stupně k tomu, že o zjištěném předražení jízdného ze dne 16. 1. 2011 nemohlo být zahájeno správní řízení, a nemohlo tak být sankcionováno. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2015 č. j. 23 Co 187/2015-259 potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně, výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil tak, že náklady řízení činí 2 000 Kč, ve zbytku výrok o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud došel k závěru, že podle ustanovení § 15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, byl jak žalobce, tak B. povinen dne 16. 1. 2011 sepsat o předmětné kontrole protokol, přičemž případná dohoda mezi kontrolory nebyla právně významná, neboť žalovaný nestanovil jednoznačná pravidla pro určení vedoucího kontrolního pracovníka. Odvolací soud označil protokol o kontrole ze dne 16. 1. 2011, který žalobce předložil dne 7. 7. 2014 na jednání, za účelově vytvořený (a výpověď svědka B. v tomto směru za nevěrohodnou), a proto nebyla povinnost vyhotovit protokol o kontrole ze dne 16. 1. 2011 podle odvolacího soudu splněna ani jedním z odpovědných subjektů, což vedlo k tomu, že se jednak kontrolovaný subjekt zbavil odpovědnosti, jednak byl porušen základní účel státní kontroly. Odvolací soud uzavřel, že žalobce jako zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť nejenže o kontrole ze dne 16. 1. 2011 nesepsal protokol, ale v řízení bylo dále prokázáno, že nezanesl do pěti pracovních dnů do systému ORGA informace o předmětné kontrole ze dne 16. 1. 2011 a nevyžádal si záznam figurantů z průběhu uvedené kontrolní jízdy. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž předně poukázal na to, že odvolací soud došel výkladem ustanovení § 15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, k nesprávnému závěru o tom, že žalobce byl dne 16. 1. 2011 vedle B. vedoucím kontrolním pracovníkem. Podle dovolatele však uvedený závěr nelze z obecných ustanovení zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, dovodit, a proto byl u žalovaného dán obsah kontrolních postupů zavedenou praxí, podle které kontrolu prováděly alespoň dvě osoby, z nichž vždy jedna byla vedoucím kontrolním pracovníkem, který byl povinen o kontrole sepsat protokol (uvést v něm své údaje) a předložit kontrolované osobě průkaz. Dovolatel dále namítal, že soud prvního stupně nejprve došel k závěru, že předmětný protokol byl sepsán, avšak svůj závěr (bez opory v dokazování) změnil