21 Cdo 3958/2017 – Nejvyšší soud

21 Cdo 3958/2017-341 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 699/30, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, Csc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 57/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2015 č. j. 23 Co 187/2015-259, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, Csc., advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4. Odůvodnění: Dne 28. 2. 2011 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Žalobce se žalobou podanou dne 21. 4. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal určení neplatnosti uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán jako kontrolor taxislužby na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 4. 2006, že dne 28. 2. 2011 byl vedoucím oddělení taxislužby B. „nařčen z údajného protiprávního jednání“, ke kterému mělo dojít dne 16. 1. 2011 při kontrolní činnosti a téhož dne mu bylo B. sděleno, že nepřistoupí-li na rozvázání pracovního poměru dohodou, bude jeho pracovní poměr okamžitě zrušen, a že dne 21. 3. 2011 obdržel od žalovaného potvrzení o zaměstnání, ze kterého se dozvěděl, že jeho pracovní poměr skončil okamžitým zrušením dne 28. 2. 2011 přesto, že mu nebylo žalovaným (ani přes opakovanou výzvu) předloženo písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru a nebylo mu tak ani sděleno, v jakém konkrétním jednání spatřuje žalovaný důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru. Žalovaný k žalobě namítal, že žalobci bylo okamžité zrušení pracovního poměru řádně doručeno tím, že jej odmítl dne 28. 2. 2011 na jednání převzít (za přítomnosti tři zaměstnanců žalovaného), a jeho pracovní poměr tak zanikl dne 28. 2. 2011. K důvodům okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaný uvedl, že žalobce porušil své povinnosti tím, že dne 16. 1. 2011 nesepsal protokol o kontrolní jízdě, na níž byly zjištěny nedostatky a které se účastnil jako kontrolní pracovník, což vedlo k tomu, že nebylo s provozovatelem taxislužby zahájeno správní řízení (a nebyl sankcionován), dále téhož dne žalobce nesepsal s figuranty oznámení o poskytnuté přepravě a nevykázal tuto kontrolní jízdu v systému, kde jsou jednotlivé kontroly zaznamenávány. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 2. 2013 č. j. 23 C 57/2011-109 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 28. 2. 2011 je neplatné, a zároveň uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 21 054 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Podle soudu prvního stupně měl povinnost k sepsání protokolu dne 16. 1. 2011 B., který tvrdil, že protokol sepsal, ale jeho doručení bránilo neskončené řízení vůči kontrolované osobě a kontrolu nemohl dokončit, neboť mu byl žalovaným zamezen přístup do kontrolního systému. Soud prvního stupně došel dále k závěru, že žalovaný nezjistil objektivně skutkový stav, který byl podkladem pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobce, a nedal žalobci možnost se k důvodům okamžitého zrušení pracovního poměru vyjádřit. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2014 č. j. 23 Co 27/2014-140 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, zda došlo k předražení jízdy a kdo byl vedoucím kontroly (a nesl tak odpovědnost za nesepsání protokolu), a že na podkladě těchto zjištění nezkoumal, zda žalovaný prokázal, že žalobce porušil své pracovní povinnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 7. 1. 2015 č. j. 23 C 57/2011-230 ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 28. 2. 2011 je neplatné a ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladu řízení ve výši 60 984 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobce porušil zvlášť hrubým způsobem své povinnosti vyplývající pro něj z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to z ustanovení § 16 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a změně některých zákonů, z ustanovení § 15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, z ustanovení § 34 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a z vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, tím, že dne 16. 1. 2011 nevyhotovil protokol o kontrolní jízdě, nepožadoval sepsání záznamu o provedené jízdě po figurantech, nevyúčtoval předmětnou kontrolní jízdu taxislužby a nevykázal tuto kontrolní jízdu v systému, kde jsou jednotlivé kontroly zaznamenávány, ačkoliv bylo v řízení prokázáno, že předmětná jízda byla předražena o 100 Kč. Uvedené jednání žalobce vedlo podle soudu prvního stupně k tomu, že o zjištěném předražení jízdného ze dne 16. 1. 2011 nemohlo být zahájeno správní řízení, a nemohlo tak být sankcionováno. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2015 č. j. 23 Co 187/2015-259 potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně, výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil tak, že náklady řízení činí 2 000 Kč, ve zbytku výrok o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud došel k závěru, že podle ustanovení § 15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, byl jak žalobce, tak B. povinen dne 16. 1. 2011 sepsat o předmětné kontrole protokol, přičemž případná dohoda mezi kontrolory nebyla právně významná, neboť žalovaný nestanovil jednoznačná pravidla pro určení vedoucího kontrolního pracovníka. Odvolací soud označil protokol o kontrole ze dne 16. 1. 2011, který žalobce předložil dne 7. 7. 2014 na jednání, za účelově vytvořený (a výpověď svědka B. v tomto směru za nevěrohodnou), a proto nebyla povinnost vyhotovit protokol o kontrole ze dne 16. 1. 2011 podle odvolacího soudu splněna ani jedním z odpovědných subjektů, což vedlo k tomu, že se jednak kontrolovaný subjekt zbavil odpovědnosti, jednak byl porušen základní účel státní kontroly. Odvolací soud uzavřel, že žalobce jako zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť nejenže o kontrole ze dne 16. 1. 2011 nesepsal protokol, ale v řízení bylo dále prokázáno, že nezanesl do pěti pracovních dnů do systému ORGA informace o předmětné kontrole ze dne 16. 1. 2011 a nevyžádal si záznam figurantů z průběhu uvedené kontrolní jízdy. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž předně poukázal na to, že odvolací soud došel výkladem ustanovení § 15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, k nesprávnému závěru o tom, že žalobce byl dne 16. 1. 2011 vedle B. vedoucím kontrolním pracovníkem. Podle dovolatele však uvedený závěr nelze z obecných ustanovení zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, dovodit, a proto byl u žalovaného dán obsah kontrolních postupů zavedenou praxí, podle které kontrolu prováděly alespoň dvě osoby, z nichž vždy jedna byla vedoucím kontrolním pracovníkem, který byl povinen o kontrole sepsat protokol (uvést v něm své údaje) a předložit kontrolované osobě průkaz. Dovolatel dále namítal, že soud prvního stupně nejprve došel k závěru, že předmětný protokol byl sepsán, avšak svůj závěr (bez opory v dokazování) změnil poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou vnitřně rozporná a nelze zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud prvního stupně rozhodl, a že v řízení bylo prokázáno, že B. sepsal o kontrole ze dne 16. 1. 2011 protokol (opačný závěr odvolacího soudu vychází podle dovolatele z nesprávného hodnocení důkazů), přičemž tento protokol obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Dovolatel poukázal na to, že mu nelze přičítat skutečnost, že předmětná kontrola nebyla zapsána do systému ORGA, neboť tuto povinnost měl B., který ji však nemohl splnit, když mu byl přístup do systému ORGA znemožněn žalovaným, a dále na to, že protokolárnímu otevření skříněk B. nebyl přítomen žalobce ani B., a proto je zjištění, že předmětný protokol se nenacházel ve skříňce B., nevěrohodné. Dovolatel dále zpochybnil způsob, jakým odvolací soud došel k závěru, že předmětná jízda byla předražená, a namítal, že figuran