21 Cdo 3999/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 3999/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 1. 2013 Spisová značka:21 Cdo 3999/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3999.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Mzda (a jiné obdobné příjmy) Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 1/1992Sb. § 240 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006 § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 1. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 3999/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. R. N., zastoupeného Mgr. Lilianou Křístkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Náměstí I. P. Pavlova č. 3, proti žalovanému CNC Invest Group, s. r. o. se sídlem v Praze 4, V Hodkovičkách č. 116/8, IČ 00548863, zastoupenému JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 60, o 998.619,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 32/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2010 č. j. 30 Co 299/2010-139, takto: Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ohledně částky 59.586,- Kč s 9% úrokem z prodlení od 1. ledna 2006 zrušen a řízení v tomto rozsahu zastaveno) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. prosince 2009 č.j. 15 C 32/2008-94 (s výjimkou částky 59.586,- Kč, o níž rozhodl městský soud) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodního soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 998.619,15 Kč s 9 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2006 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 13.3.2000, a že dne 29.12.2004 byl jmenován do funkce „obchodně-technického ředitele“. Nedílnou součástí dekretu o jmenování byl výměr č. 1/2004 ze dne 7.1.2005 a příloha, která vymezila pracovní náplň a mzdové ohodnocení žalobce. Téhož dne byl uzavřen dodatek č. 6 k pracovní smlouvě. Na základě uvedených dokladů je potom zřejmé, že vzhledem k plánovanému obratu pro svěřené obchodní oddělení za rok 2005 má žalobce nárok na vyplacení složky mzdy ve výši 998.619,15 Kč. Žalovaný však odmítá tuto část mzdy žalobci zaplatit. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9.12.2009 č.j. 15 C 32/2008-94 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 110.612,- Kč na náhradě nákladů řízení a že je povinen zaplatit „na účet zdejšího soudu svědečné v částce 385,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že účastníci si dohodli základní mzdu, osobní ohodnocení, podmínky pro stanovení dalších mimořádných odměn a dále také podmínky pro poskytování provizí v případě splnění určitých ukazatelů, které byly opět písemně stanoveny. Dohodnuté podmínky odměňování však nemohou být měněny vnitřním předpisem žalované společnosti, která by tímto jednostranným úkonem „měnila podmínky, na kterých se účastníci o přiznání mimořádných odměn a provizí dohodli“. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že vydání interní směrnice, která stanovila jiné podmínky pro výpočet ukazatelů, než které byly stanoveny v platovém výměru, nemůže nijak ovlivnit nárok žalobce na vyplacení těchto provizí podle platového výměru. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.9.2010 č.j. 30 Co 299/2010-139 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 59.586,- Kč s 9 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2006 do zaplacení tento rozsudek zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ohledně částky 939.033,15 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil, aby zaplatil České republice 385,- Kč na náhradě nákladů řízení na účet Obvodního soudu pro Prahu 4 a aby zaplatil žalovanému 71.256,- Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a 109.766,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám advokáta JUDr. Jana Brože. Ve věci samé dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce vzal již v pracovní smlouvě ze dne 13.3.2000 na vědomí, že některé otázky, například způsob odměňování, používání osobních vozidel apod., upravuje příslušný vnitřní předpis zaměstnavatele. Zaměstnavatel nemá povinnost seznamovat každého zaměstnance se zněním vnitřního předpisu individuálně. V posuzované věci způsob hodnocení hospodářských výsledků obchodního a servisního oddělení nakonec našel výraz ve směrnici č. CNC/02/2004. Tato směrnice specifikovala pojmy, které obsahovala příloha ke jmenovacímu dekretu ze dne 29.12.2004 a k ní připojený výměr č. 1/2004 (2005), neboť bez této specifikace by pojmy užité v těchto listinách nemohly být samy o sobě podkladem pro přiznání zvláštního prémiového ohodnocení. Směrnice CNC/02/2004 kupříkladu přesně stanovila, jakým způsobem se určuje hodnota čistého výnosu, neboť „je naprosto logické, že žalovaná hodlala přiznávat výši provize až na podkladě čistého výnosu poté, kdy nejprve byly pokryty veškeré její výdaje“. Stanovení ekonomických veličin a ukazatelů podstatných pro odměňování zaměstnanců nepochybně může být upraveno vnitřním předpisem v souladu s ustanovením § 21 zák. práce. Nejedná se o žádnou nepřípustnou jednostrannou změnu podmínek odměňování zaměstnanců. Jde pouze o bližší specifikaci veličin, z nichž má být sjednaná provize vypočtena. Vzhledem k tomu, že výše provize tak, jak byla žalobci stanovena a následně vyplacena za období roku 2005, byla stanovena správně, není žaloba důvodná. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poukázal na skutečnost, že součástí jmenovacího dekretu byla příloha ze dne 29.12.2004, a k tomuto byl vypracován výměr č. 1/2004 (2005) ze dne 29.12.2004, kde byl stanoven plánovaný obrat, plánovaný výnos řízeného útvaru a sazby pro přiznání prémií a provizí z hodnoty navýšení ukazatele plánovaného výnosu. Tento platový výměr v podstatě kopíroval platové výměry žalobce z předchozích let. Podle způsobu výpočtu provedených v těchto platových výměrech byl žalobce v minulých letech odměňován. V průběhu řízení pak byla ze strany žalované předložena vnitropodniková směrnice CNC/02/2004 ze dne 18.12.2004. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že tato směrnice byla vytvořena dodatečně a antidatována poté, kdy ukončil svůj pracovní poměr u žalobce a nárokoval výplatu provize. V průběhu řízení se totiž žalovanému nepodařilo prokázat, že by směrnice v rozhodné době vůbec existovala, natož aby žalobce byl před podpisem platového výměru č. 1/2004 (2005) s touto interní směrnicí seznámen. Kdyby tento vnitřní předpis skutečně existoval před datem 29.12.2004, kdy byla sjednána mzda mezi účastníky, nebránilo nic žalovanému, aby jej učinil přílohou platového výměru, popřípadě v platovém výměru na něj odkázal. Dovozuje-li potom odvolací soud, že směrnice CNC/02/2004 ze dne 18.12.2004 (tento den byla sobota) jednostranně nemění podmínky odměňování, ale pouze upřesňuje veličiny, z nichž má být provize vypočtena, pak je tato argumentace „nepochopitelná“, neboť právě z veličin, z nichž má být provize vypočtena, vycházeli účastníci při výpočtu odměn za předcházející období. V případě směrnice CNC/02/2004 ze dne 18.12.2004 se nejednalo o upřesnění veličin, ale o změnu podmínek výpočtu provize pro žalobce oproti předcházejícím obdobím, které v důsledku znamenají snížení celkové provize o více než 2/3. Jedná se tedy o jednoznačnou změnu mzdových nároků zaměstnance, jež byly dohodnuty. Navíc je zřejmé, že, jestliže by se měnil způsob odměňování žalobce, musel by být o tom písemně informován podle ustanovení § 32 odst. 3 zák. práce. Odkaz na vnitřní předpis ustanovení § 32 odst. 5 zák. práce nepřipouští. Žalobce navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu vrátil věc k dalšímu řízení. Žalovaný uvedl, že změna pohyblivé složky či složek mzdy směrnicí CNC/02/2004 ze dne 18.12.2004 je naprosto legální, neboť „musí platit, že ekonomika podniku je proměnlivá záležitost, a že proto nelze pojmout podmínky pro určení výše provize a způsob jejího určení za jednou provždy dané“. Je jen spekulací žalobce, že tato směrnice snad byla antidatována, toto tvrzení nebylo ani prokazováno a jde o tvrzení nové. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 40