21 Cdo 4041/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4041/2018 citace  Název judikátu:Vymezení pojmu "správní činnosti" ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o úřednících Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2020 Spisová značka:21 Cdo 4041/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4041.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Územní samosprávné celky Dotčené předpisy:§ 2 odst. 3 a 4 předpisu č. 312/2002Sb. § 52 písm. f) předpisu č. 262/2006Sb. § 58 předpisu č. 262/2006Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:21. 11. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4041/2018-223 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce G. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, proti žalovanému M. K. se sídlem městského úřadu v XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Jaromírem Závadou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí č. 35/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 13/2016, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2018, č. j. 16 Co 32/2018-176, t a k t o: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Dovolání žalobce se v části směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení odmítá. III. Rozsudek krajského soudu se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 11 C 13/2016-135 ve výroku o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci žalovaným dne 5. 5. 2016, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Dopisem ze dne 5. 5. 2016, doručeným žalobci dne 9. 5. 2016, žalovaný sdělil žalobci, že mu podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru, protože nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce byl pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 295/2015 ze dne 4. 5. 2016, kterému předcházel rozsudek Okresního soudu v Bruntále sp. zn. (správně č. j.) 1 T 123/2014-1160 ze dne 16. 6. 2015, uznán vinným ze spáchání „trestného zločinu“ zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, jichž se dopustil při výkonu funkce vedoucího investičního oddělení Odboru regionálního rozvoje Městského úřadu XY. Tím žalobce „ztratil bezúhonnost ve smyslu § 4 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících ÚSC, v platném znění“. Dopisem ze dne 28. 7. 2016, doručeným žalobci dne 10. 8. 2016, žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, neboť žalobce porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a jsou dány důvody, pro které s ním lze okamžitě zrušit pracovní poměr. Výpověď odůvodnil tím, že jednáním, pro které byl žalobce odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 4 To 295/2015-1328, jemuž předcházel rozsudek Okresního soudu v Bruntále č. j. 1 T 123/2014-1160 ze dne 16. 6. 2015, žalobce „ohrozil, oprávněné zájmy zaměstnavatele, kdy tato porušení povinností zaměstnance plynoucí (…) přímo ze zákona i z pracovní smlouvy jsou mimořádným a zcela výjimečným vybočením z normálního chování a činnosti zaměstnance“. Žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 9. 11. 2016 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že obě výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 12. 2002 pracoval u žalovaného na pozici vedoucího Investičního oddělení Odboru regionálního rozvoje Městského úřadu XY. Tuto práci vykonával až do 9. 3. 2015, kdy došlo ke změně pracovní smlouvy a žalobce byl přeřazen na pozici referenta Odboru veřejných zakázek Městského úřadu XY, na které byl tajemníkem městského úřadu zařazen „k výkonu správních činností, tedy na tzv. úřednickou pozici“. K jeho zařazení na pozici úředníka však vůbec nemělo dojít, neboť žalobce „fakticky nikdy správní činnosti nevykonával a náplň práce dle jejího popisu tomu ani nenasvědčuje“; k výkonu jeho zaměstnání nebylo třeba složení zkoušky odborné způsobilosti podle vyhlášky č. 512/2002 Sb. a žalobce současně ani nebyl oprávněnou úřední osobou ve smyslu zákona č. 500/2000 Sb. K jeho zařazení došlo v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), podle které je třeba vykládat pojem správních činností (resp. pojem pracovníka ve veřejné správě) velmi restriktivně a současně musí být pojem „veřejná správa“ vykládán a používán jednotným způsobem v celé Evropské unii, a není proto možné ponechat jeho výklad a používání na uvážení členských států; s ohledem na konstantní judikaturu SDEU lze shrnout, že zaměstnání ve veřejné správě musí být chápáno jako pozice zahrnující přímou nebo nepřímou účast na výkonu veřejné moci svěřené veřejným právem a na funkcích, jejichž smyslem je ochrana obecných zájmů státu nebo jiných veřejných orgánů. Na tuto judikaturu také žalovaný reagoval „přeřazením“ některých úředníků na tzv. „neúřednické“ pozice, k němuž došlo na základě usnesení Rady města XY ze dne 16. 3. 2016. Výpovědi z pracovního poměru ze dne 28. 7. 2016 žalobce vytkl nedostatečné skutkové vymezení jejího důvodu, neboť žalovaný pouze odkázal na závěry trestního řízení a konkrétně nevymezil, v čem spatřuje porušení povinností žalobce. S ohledem na skutečnost, že k vytýkanému jednání žalobce mělo dojít v roce 2013 a žalovaný se jako poškozený účastnil trestního řízení, k výpovědi navíc přistoupil po uplynutí prekluzivních lhůt podle ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 30. 11. 2017 č. j. 11 C 13/2016-135 určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovaným dne 5. 5. 2016 je neplatná (výrok I), určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovaným dne 28. 7. 2016 je neplatná (výrok II), a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám JUDr. Jiřího Nováka náhradu nákladů řízení ve výši 27 744,50 Kč (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 12. 2002 pracoval u žalovaného od 1. 1. 2003 ve sjednaném druhu práce „9.10. komplexní zajišťování rozsáhlé investiční činnosti“, „časem“ se žalobce stal „vedoucím investičního oddělení Odboru regionálního rozvoje MěÚ XY“, z této funkce byl dne 8. 9. 2014 odvolán a s účinností od 9. 3. 2015 byl žalobce „přeřazen“ na pozici „referenta odboru veřejných zakázek Městského úřadu XY“. Od počátku byl žalobce „zařazen jako úředník dle zákona č. 312/2002 Sb.“ (takto byli „zařazeni v podstatě všichni zaměstnanci Městského úřadu XY s výjimkou uklízeček, řidiče, domovníka a správce“), teprve v roce 2016 „došlo k revizi zařazení zaměstnanců na tzv. úřednická místa“ a na základě „Opatření obce č. 1/2016“ přijatého usnesením 1114/27 na 27. schůzi Rady města XY konané dne 16. 3. 2016 byla k 1. 7. 2016 „z tzv. úřednických míst vyňata mimo jiné funkční místa v odboru veřejných zakázek – vedoucí odboru a referenti odboru“ (ke změně pracovní náplně na dotčených pracovních místech v této souvislosti nedošlo). Žalobce se nepodílel na výkonu správních činností, pro jím zastávanou funkci referenta odboru veřejných zakázek nebylo vyžadováno složení odborné způsobilosti podle vyhlášky č. 512/2002 Sb. a žalobce nebyl ani oprávněnou úřední osobou podle zákona č. 500/2004 Sb., o čemž žalovaný v době doručení výpovědi věděl. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce ke dni 9. 5. 2016 nespadal pod zákon č. 312/2002 Sb., a tudíž se na něj nevztahovala podmínka bezúhonnosti vymezená v ustanovení § 4 odst. 1, 2 tohoto zákona a výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce byl žalovaným použit neoprávněně a výpověď je neplatná. V případě výpovědi z pracovního poměru ze dne 28. 7. 2016 (poté, co dospěl k závěru o řádném skutkovém vymezení důvodu výpovědi) se soud zabýval tím, zda k ní žalovaný přistoupil před uplynutím lhůt podle ustanovení § 58 zákoníku práce. Vyšel přitom se skutečnosti, že k ní žalovaný přistoupil z důvodu porušení pracovních povinností, jehož se žalobce podle trestního rozsudku (jímž byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody) dopustil v době od 8. 4. 2013 do 27. 8. 2013, takže výpověď „byla tedy žalobci dán