21 Cdo 4096/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4096/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2017 Spisová značka:21 Cdo 4096/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4096.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Rozvod manželství Příslušnost soudu mezinárodní Přerušení řízení Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 91/2012Sb. § 50 odst. 1 předpisu č. 91/2012Sb. § 49 odst. 1 předpisu č. 91/2012Sb. čl. 2 předpisu č. 91/2012Sb. čl. 3 odst. 1 bod a Nařízení () č. 2201/2003 čl. 7 Nařízení () č. 2201/2003 Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:5. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4096/2016-389 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. G., zastoupeného JUDr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci č. 449/11, proti žalované A. S. G., zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, o rozvod manželství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 48 C 58/2010, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2016 č. j. 19 Co 9/2016-292, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2016 č. j. 19 Co 9/2016-292 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 5. 2015 č. j. 48 C 58/2010-154 se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou ze dne 17. 12. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal rozvodu manželství se žalovanou. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 28. 11. 2012 č. j. 48 C 58/2010-35 řízení o rozvod manželství s odkazem na ustanovení § 25 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, přerušil do doby, než bude rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilé dcery A., pro dobu po rozvodu. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 8. 5. 2015 č. j. 48 C 58/2010-154 rozhodl tak, že v řízení o rozvod manželství vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 48 C 58/2010 se pokračuje, neboť odpadl důvod pro přerušení řízení, když dne 24. 4. 2015 nejmladší dítě manželů nabylo podle českých právních předpisů zletilosti. Soud prvního stupně na řízení aplikoval české hmotné právo, neboť dospěl k závěru, že každý z manželů má rozdílné státní občanství a jejich poslední společné bydliště bylo na území Č. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 3. 2016 č. j. 19 Co 9/2016-292 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že v předmětném řízení je dána pravomoc českých soudů, na věc je třeba použít hmotněprávní ustanovení českého práva, a proto má být v řízení pokračováno, když nejmladší dítě manželů dne 24. 4. 2015 dovršilo osmnáctého roku věku a dosáhlo tak podle ustanovení § 30 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zletilosti. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém v prvé řadě namítá, že soud odvolací i soud prvního stupně nesprávně dovodily použitelnost českého hmotného práva na řízení o rozvod manželství. Následně předkládá k vyřešení otázku, podle jakého právního řádu má být v řízení posuzována zletilost dcery manželů. Žalovaná namítá též vady řízení spočívající v překážce věci zahájené u Nejvyššího soudu v New Yorku, nesprávnou aplikaci kolizních norem, nesprávné posouzení pravomoci českých soudů a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že v předmětném řízení je dána pravomoc českých soudů, že jejich společné dítě je považováno za zletilé podle právních předpisů České republiky i práva státu Massachusetts a že zde není dána překážka věci zahájené. S ohledem na poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání a výše uvedené žalobce navrhnul, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda se rozvod manželství manželů, z nichž jeden je občanem S. a druhý je občanem S. a zároveň S., řídí českým právním řádem. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Podle ustanovení § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „z. m. p. s.“) se zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána (dále jen „mezinárodní smlouva“), a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Podle ustanovení § 8 z. m. p. s. české soudy postupují v řízení podle českých procesních předpisů s tím, že strany mají rovné postavení při uplatňování svých práv. Podle ustanovení § 50 odst. 1 z. m. p. s. se rozvod manželství řídí právním řádem státu, kterým se řídí osobní poměry manželů v době zahájení řízení. Podle ustanovení § 49 odst. 1 z. m. p. s. se osobní poměry manželů řídí právním řádem státu, jehož jsou oba občany. Jsou-li občany různých států, řídí se tyto poměry právním řádem státu, v němž mají oba manželé obvyklý pobyt, jinak českým právním řádem. Protože se jedná o věc s mezinárodním prvkem (účastníci mají cizí státní příslušnost), je pro zjištění rozhodného práva v projednávané věci třeba aplikovat z. m. p. s., a to s výjimkou posouzení pravomoci českých soudů, již by bylo nezbytné posoudit podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (srov. ustanovení § 123 odst. 1 a odst. 2 z. m. p. s.), jestliže by na danou věc nedopadala přednostní aplikace unijních předpisů. O takový případ se v přezkoumávané věci jedná. Z členství České republiky v Evropské unii plyne povinnost vnitrostátních soudů aplikovat příslušné přímo použitelné předpisy unijního práva přednostně před vnitrostátním právem (srov. ustanovení § 2 z. m. p. s. a čl. 10 Ústavy ČR). Vzhledem k tomu, že žalobce má obvyklé bydliště na území České republiky a poslední společné bydliště manželů bylo na území České republiky, je nezbytné za účelem určení pravomoci soudů České republiky v projednávaném případě aplikovat nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále „nařízení Brusel II bis“). Dané nařízení se podle svého čl. 1 odst. 1 písm. a) vztahuje na občanskoprávní věci týkající se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné. Pravomoc českých soudů ve věcech vymezených v ustanovení § 47 z. m. p. s. (rodinné právo, poměry mezi manžely) by mohla být založena pouze tehdy, jestliže by okolnosti případu byly podřaditelné pod tzv. zbytkovou příslušnost soudů ve smyslu čl. 7 nařízení; teprve nebyl-li by žádný soud některého členského státu příslušný (neměl by pravomoc) na základě obecných pravidel obsažených v nařízení, došlo by k určení příslušnosti na základě vnitrostátních pravidel tohoto státu. Judikatura Soudní