21 Cdo 4123/2013 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4123/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. N. Č., proti žalovanému Statutárnímu městu Ostrava se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Prokešovo nám. č. 1803/8, IČO 00845451, zastoupenému Mgr. Janou Wranikovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Slezské Ostravě, Občanská č. 1115/16, o neplatnost odvolání z funkce tajemnice a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 149/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. května 2013, č. j. 16 Co 30/2013-136, takto: I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 3. 3. 2010 žalovaný sdělil žalobkyni, že ji podle ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, v platném znění, a ustanovení § 140 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, odvolává z funkce tajemníka Úřadu městského obvodu Nová Ves z důvodu porušení zákonem stanovené povinnosti závažným způsobem spočívající v tom, že „jakožto vedoucí úřadu v období od 1. 9. 2007 do 14. 12. 2007 prováděla ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a ověřování podpisů (dále jen vidimace a legalizace) – viz Ověřovací kniha položky 148/07 až 161/07 včetně (celkem 7 vidimací a 7 legalizací), aniž by prokázala příslušnou odbornou způsobilost nebo složila zkoušku ve smyslu § 14 zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o ověřování). Dřívější oprávnění k výkonu vidimace a legalizace jí zaniklo dne 31. 8. 2007 a nové oprávnění vzniklo na základě složení zkoušky podle zákona o ověřování až dne 14. 12. 2007“. Žalovaný následně dopisem ze dne 30. 3. 2010 oznámil žalobkyni, že ji v souladu s § 12 odst. 4 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů, dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce z důvodu, že „žalobkyně odmítla všechny nabídky zaměstnavatele na jiné pracovní zařazení v návaznosti na odvolání z funkce tajemníka ÚMOb Nová Ves (doručeno dne 3. 3. 2010)“. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že odvolání z funkce tajemníka Úřadu městského obvodu Nová Ves, dané žalobkyni dne 3. 3. 2010, a výpověď z pracovního poměru, kterou dal žalovaný žalobkyni dne 30. 3. 2010, jsou neplatné. Namítla, že žádné právní povinnosti neporušila, že výpověď z pracovního poměru a odvolání z funkce byly dány opožděně a že žalovaný nesplnil řádně svou nabídkovou povinnost vůči žalobkyni. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 9. 2012, č. j. 85 C 149/2010-82, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2.000,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „z ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících územních samosprávných celků vyplývá, že vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu lze z funkce odvolat, porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností (nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností) v době posledních 6 měsíců, a že odvolal-li žalovaný žalobkyni pro závažné porušení zákonem stanovené povinnosti až dne 3. 3. 2010 pro jednání, kterého se měla dopouštět již v roce 2007, pak bylo toto odvolání učiněno až po zákonem stanovené lhůtě šesti měsíců“. „Z tohoto důvodu je předmětné odvolání z funkce neplatné. Protože je neplatné odvolání z funkce tajemnice, je neplatná rovněž výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 3. 2010.“ K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2013, č. j. 16 Co 30/2013-236, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že samotný jazykový či gramatický výklad ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících nevede k jednoznačnému závěru, zda se lhůta „v době posledních 6 měsíců“ vztahuje jen na odvolání z funkce z důvodu nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností nebo i na odvolání z funkce z důvodu porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem. Smyslem a účelem zákona o úřednících je zajistit vyšší kvalitu rozhodování obecních a krajských úřadů prostřednictvím úředníků, kteří jsou kvalifikovaní a odpovědní, mají přesně určené povinnosti, jsou řízeni kvalifikovanými, odpovědnými a nezávislými vedoucími. Zvýšená ochrana vedoucího úředníka (vedoucího úřadu) má být zárukou „odpolitizování“ výkonu veřejné správy. Účelu a smyslu zákona o úřednících by se jednoznačně příčilo, aby ten, kdo má oprávnění provinilého odvolat, měl tuto možnost „v šuplíku“ i několik let pro případ, až se mu to bude hodit a trvale tím provinilého vedoucího úředníka (vedoucího úřadu) „držel v šachu“. „Účelem šestiměsíční lhůty v § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících je tedy nepochybně ukončit období nejistoty provinilého vedoucích úředníka (vedoucího úřadu), zda bude odvolán či nikoliv, a tím obnovit ochranu jeho dalšího řádného, nestranného a nerušeného rozhodování. K naplnění účelu této lhůty je nezbytné, aby dopadala i na případy závažného porušení zákonem stanovených povinností. Argumentace žalovaného, že odvolání vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu z důvodu porušení zákonem stanovených povinností není omezeno žádnou lhůtou, je v naprostém rozporu se zásadou právní jistoty.“ V posuzované věci žalovaný odvolal žalobkyni dne 3. 3. 2010 z funkce tajemníka pro závažné porušení zákonem stanovené povinnosti, kterého se měla dopustit v období od 1. 9. 2007 do 14. 12. 2007, tj. „zcela jednoznačně po zákonem stanovené prekluzivní lhůtě 6 měsíců“. Z tohoto důvodu „jsou předmětná odvolání z funkce tajemníka ze dne 3. 3. 20010 i na něj navazující výpověď z pracovního poměru ze dne 30. 3. 2010 neplatnými právními úkony“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících, neboť lhůta 6 měsíců stanovená v tomto ustanovení se vztahuje pouze na případ odvolání z funkce z důvodu nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností a nikoliv na případ odvolání z funkce pro porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem. Z citovaného ustanovení vyplývá (z hlediska gramatického a jazykového výkladu), že lhůta 6 měsíců se vztahuje pouze na druhou část věty, tedy na nejméně dvě méně závažná porušení zákonem stanovených povinností, v posuzovaném případě jde o typický případ disjunkce, kdy se mají v hypotéze právní normy spojit dva výroky, které se vzájemně nevylučují, a kdy může platit samostatně výrok A i výrok B, není však vyloučeno, aby platil současně výrok A i výrok B (tzn., že by se vedoucí úředník či vedoucí úřadu dopustil porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem a také by se dopustil nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců). Disjunkce se vyjadřuje spojkou „nebo“, která v takovém případě nemá vylučující funkci. Má-li právní norma umožňovat volbu z více než dvou možných hypotéz, klade se rozlučovací spojka „nebo“ mezi poslední dvě z předpokládaných hypotéz. V uvedeném ustanovení pomocí spojky „nebo“ vyjadřujeme volbu mezi dvěma eventualitami, které mohou nastat, a vzhledem k formulaci celého ustanovení je nutno interpretovat druhou eventualitu „nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců“ jako samostatný celek a nelze tuto lhůtu oddělit a vztáhnout ji současně k eventualitě první, tedy k závažnému porušení zákonem stanovených povinností. Uvedl, že jednání žalovaného vůči žalobkyni nebylo v rozporu s dobrými mravy, anebo zneužitím práva, že přistoupení k „opakovanému“ odvolání žalobkyně z funkce tajemnice ÚMOb Nová Ves až po uplynutí více než 2 let od vytýkaného jednání žalobkyně byl naopak postup žalovaného logický a předvídatelný, když po tuto dobu probíhala řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, v nichž byla přezkoumávána platnost předchozího odvolání žalobkyně z funkce a výpovědi z pracovního poměru z totožného důvodu (dopisem ze dne 5. 5. 2008), a že z logiky věci vyplývá, že žalovaný mohl přistoupit k opětovnému odvolání žalobkyně z funkce a k rozvázání jejího pracovního poměru nejdříve po vynesení rozsudku odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl, neboť právní závěry odvolacího soudu považuje za správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudní