21 Cdo 4136/2011 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4136/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 6. 2013 Spisová značka:21 Cdo 4136/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.4136.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědění Dotčené předpisy:§ 476 odst. 1 obč. zák. § 476 odst. 2 obč. zák. § 477 odst. 1 obč. zák. § 35 odst. 2 obč. zák. § 483 obč. zák. § 175q odst. 1 písm. d) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 7. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4136/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po A. T., za účasti 1) V. H., 2) K. V., zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 56/11, a 3) J. H., zastoupeného JUDr. Monikou Kolrosovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Mařákova č. 302/8, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 3392/2003, o dovolání Josefa Holubovského proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2011 č. j. 24 Co 341/2010-282, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. května 2010 č. j. 34 D 3392/2003-230 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 12.12.2003 č.j. 34 D 3392/2003-3 zahájil řízení o dědictví po A. T., zemřelé dne 16.11.2003. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen JUDr. Ondřej Holub, notář v Praze 4 (§ 38 občanského soudního řádu). V průběhu řízení před soudem prvního stupně V. H. (jeho zástupce advokát JUDr. Jaroslav Kojda) předložil listinu sepsanou zůstavitelkou a datovanou dne 4.10.2003, jejíž stav a obsah byl zjištěn protokolem sepsaným soudním komisařem dne 16.3.2004. Zůstavitelka v této listině ustanovila svou sestru K. V. dědičkou poloviny svého majetku s tím, že "z příjmu domu Spálená bude měsíčně vyplácet 1.000,- Kč J. H.", a svého bratra V. H. dědicem druhé poloviny svého majetku s tím, že "z příjmu domu Spálená bude měsíčně vyplácet 1.000,- Kč J. H.“ Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7.5.2010 č.j. 34 D 3392/2003-230 potvrdil, že celé dědictví po zůstavitelce nabyli "stejným dílem, tj. každý jednou polovinou", V. H. a K. V., a stanovil notáři JUDr. Ondřeji Holubovi odměnu, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 40.566,- Kč s tím, že jsou povinni ji uhradit "stejným dílem" V. H. a K. V., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že zůstavitelka ustanovila v závěti ze dne 4.10.2003 svými dědici V. H. a K. V. a že "ve vztahu k J. H. je obsah závěti natolik neurčitý a nesrozumitelný, že podle ní nelze vyložit, co z dědictví nebo jakou část dědictví má J. H. nabýt". Podle soudu prvního stupně "neurčitost a nesrozumitelnost této části závěti" spočívá "v tom, že v ní nejsou zůstavitelkou vyjádřeny základní podmínky výplat důchodu, jako především stanovení doby, po kterou má být důchod vyplácen, termíny, kdy má být důchod vyplácen, stanovení, zda má být důchod vyplácen po zaplacení všech ostatních plateb, které stíhají vlastníka nemovitosti (tj. z čistého příjmu) nebo ještě před zaplacením všech ostatních plateb (tj. z hrubého příjmu), eventuality pro případy, kdy dědic nedosáhne žádného příjmu z předmětné nemovitosti atd". Protože nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví, soud prvního stupně potvrdil nabytí dědictví dědicům V. H. a K. V. podle dědických podílů stanovených závětí ze dne 4.10.2003. K odvolání J. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.3.2011 č.j. 24 Co 341/2010-282 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že "předmětem dědictví a předmětem závěti může být výhradně majetek, který zůstavitel vlastnil ke dni svého úmrtí, nikoliv majetek, který představuje teprve budoucí výnos z tohoto majetku (budoucí příjmy z nemovitosti)"; i když soudní praxe připouští, aby zůstavitel v závěti uvedl, že některý z dědiců má být uspokojen výplatou peněžité částky od jiného dědice, musí být z takové závěti zřejmé, že jde o výplatu dědického podílu a celková výše vyplácené částky musí být "jednoznačná", tedy že "musí být stanovena buď celková konkrétní částka, která má být vyplacena, nebo musí obsahovat jasné vodítko pro její výpočet", přičemž - jak bylo dovozeno v "rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 427/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2010" - ani v tomto případě nelze rozhodnutím soudu uložit povinnost k výplatě peněžitého plnění jinému dědici. Vzhledem k tomu, že zůstavitelka neustanovila J. H. "dědicem majetku, který jí náležel ke dni úmrtí, ani dědicem podílu na takovém majetku, ani dědicem konkrétní věci či práva, které by jí náleželo ke dni úmrtí", a že ustanovení o tom, že "dědici mají vyplácet J. H. měsíčně částku 1.000,- Kč z příjmu z domu Spálená", se netýká "majetku, který by zůstavitelce náležel v době pořízení závěti, resp. v době úmrtí, ale jde o výnos z majetku v době, kdy tento majetek již náleží někomu jinému (dědicům)", je závěť ze dne 4.10.2003 v tomto směru v rozporu s ustanovením § 477 odst.1 občanského zákoníku; ustanovení závěti o povinnosti každého z dědiců nemovitosti vyplácet J. H. měsíčně částku 1000,- Kč navíc nelze posuzovat ani jako jejich povinnost k výplatě dědického podílu, neboť "ze závěti nelze dovodit, že má jít o výplatu konkrétně určeného dědického podílu", naopak, ze závěti je zcela zřejmé, že se má jednat o pravidelné, časově neomezené vyplácení renty z budoucích výnosů z nemovitosti, celková "výše výplaty však není určena a není určen ani způsob, jakým by bylo možno celkovou výši vypočíst". Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že J. H. "není povolán k žádnému konkrétnímu podílu na dědictví", neboť právní úprava nezná dědické podíly, jejichž výši by nebylo možné určit. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. H. dovolání. Namítá, že závěť zůstavitelky ze dne 4.10.2003 jako jednostranný právní úkon má všechny "atributy platného a bezvadného právního úkonu", a to včetně obsahu části závěti, kde je uvedeno, že V. H. a K. V. "z příjmu domu Spálená budou měsíčně vyplácet 1000,- Kč J. H.", neboť tím zůstavitelka určila J. H. "dědicem užitků z jedné čtvrtiny" domu Spálená, v závěti byla osoba dědice dostatečně identifikována a "sousloví příjem z domu Spálená" není nutné definovat, když tuto otázku lze "překlenout výkladem". Povolá-li zůstavitel někoho za dědice peněžní částky, která se nenachází v zanechaném majetku, je podle názoru dovolatele takové ustanovení v závěti platné a ostatní dědici jsou povinni uspokojit nárok takového dědice. Dovolatel je přesvědčen, že zůstavitelka v posuzované věci uspořádala dědické poměry v závěti způsobem, kterým "v jistém smyslu zřídila ve prospěch dovolatele věcné břemeno", jež vázne na nemovitosti, kterou zdědí zbylí závětní dědici; "příjem z domu Spálená" je potřebné kvalifikovat jako "právo způsobilé být předmětem dědictví a že rozsah dědictví umožňuje stanovit výplatu důchodu, resp. renty". Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívěj