21 Cdo 4234/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4234/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2017 Spisová značka:21 Cdo 4234/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4234.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Závěť Dotčené předpisy:§ 476 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb. ve znění do 31.12.2013 § 17 předpisu č. 97/1963Sb. ve znění do 31.12.2013 § 18 předpisu č. 97/1963Sb. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 3. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4234/2016-692 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci dědictví po F. V., zemřelém dne 4. září 2013, za účasti: 1) I. J. V., zastoupená Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá č. 6, 2) J. V. D. a 3) D. E. M. B. V., obě zastoupeny JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Plzni, Nám. Republiky č. 2, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 32 D 1443/2013, o dovolání J. V. D. a D. E. M. B. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2016, č. j. 24 Co 43/2015-564, takto: Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 11. 2014, č. j. 32 D 1443/2013-503, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Řízení o dědictví po F. V., zemřelém dne 4. 9. 2013 (dále jen „zůstavitel“) bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 10. 2013, č. j. 32 D 1443/2013-43. Provedením úkonů v řízení o dědictví byla pověřena JUDr. Adéla Matějková, notářka Praze (§ 38 občanského soudního řádu). Jako dědičky zůstavitele, který byl občanem České republiky i francouzským státním občanem, byly v řízení o dědictví probíhajícím v České republice zjištěny dcery zůstavitele I. J. V., J. V. D. a D. E. M. B. V. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 11. 11. 2014, č. j. 32 D 1443/2013-503, určil obvyklou cenu zůstavitelova jmění částkou 9.006.430,15 Kč, výši zůstavitelových dluhů částkou 306.200,90 Kč, čistou cenu dědictví částkou 8.700.229,25 Kč (výrok I.), potvrdil, že veškeré zůstavitelovo jmění (ve výroku specifikované) nabyly I. J. V. spoluvlastnickým podílem 2/3, D. E. M. B. V. a J. V. D. každá spoluvlastnickým podílem 1/6 (výrok II.), určil povinnost dědiců k náhradě nákladů řízení státu (výrok III.), určil odměnu notářky a povinnost dědiců k jejímu zaplacení (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z dědiců nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). V odůvodnění usnesení uvedl, že „zůstavitel zanechal univerzální holografní závěť ze dne 15. 10. 2011 ve prospěch své dcery I. J. V., kterou zároveň upřesnil svou závěť dřívější ze dne 10. 2. 2011“, že „zůstavitelovy dcery J. V. D. a D. E. M. B. V. uznaly tuto závěť za pravou a platnou, přičemž namítly její relativní neplatnost a žádaly svůj neopominutelný dědický podíl“, že „zrušení všech závětí je zůstavitelem připsáno a podepsáno na listině ze dne 15. 10. 2011, kterou byla upřesněna závěť ze dne 10. 2. 2011“ a že „tato jedna zrušovací věta je umístěna za textem závěti a není datována, a proto z hlediska českého práva není možné ji považovat za platnou závěť či její zrušení“. K návrhu na započtení darů na dědické podíly soud uvedl, že „péče zůstavitelovy dcery I. J. V. byla natolik významná a rozsáhlá z hlediska intenzity péče i její délky, že ve svých důsledcích jí neumožňovala vést normální život“, dary, které od svého otce obdržela, tak „byly nejen výrazem jeho vděku, ale též jistou formou odškodnění“, proto „nebyla oproti svým sestrám zvýhodněna neodůvodněně“, a tedy „nebyl důvod k započtení darů na její dědický podíl“. Započtení darů nemovitostí nacházejících se ve Francii je pak podle soudu v jurisdikci francouzského soudu, aby bylo zamezeno případnému dvojímu započtení jednoho daru. K odvolání J. V. D. a D. E. M. B. V., ve kterém namítaly, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku existence závěti, když zůstavitel ve svém posledním projevu vůle odvolal všechny závěti, a že soud měl přistoupit k započtení na dědické podíly, Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2016, č. j. 24 Co 43/2015-564, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III., IV. a V. a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění usnesení uvedl, že „zruší-li zůstavitel závěť jejím odvoláním, musí mít odvolání závěti formu, kterou je třeba k závěti“, tedy, že „musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná“, a že dovětek ohledně zrušení závětí „je sice zůstavitelem podepsán, není však datován“, a proto k němu nelze přihlížet. Dále uvedl, že „soud prvního stupně se také správně vyrovnal s námitkou započtení darů poskytnutých zůstavitelem dceři I. J. V.“, a že „k závěru, že dcera I. J. V. byla dary poskytnutými zůstavitelem zvýhodněna neodůvodněně, nelze v daném případě dojít, neboť ze skutkových zjištění je nepochybné, že se po řadu let cele věnovala péči o zůstavitele i o jeho majetek“. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2016, č. j. 24 Co 43/2015-564, podaly J. V. D. a D. E. M. B. V. dovolání, jehož přípustnost dovozují ze skutečnosti, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v otázce posouzení platnosti závěti ze dne 15. 10. 2011, resp. poslední věty závěti, když jí posoudily jako dovětek závěti bez data, a tedy neplatný právní úkon“, a dále že „soudy obou stupňů vyřešená právní otázka neodůvodněného zvýhodnění by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“. V otázce posouzení poslední věty listiny obsahující datum 15. 10. 2011, kterou zůstavitel ruší všechny předchozí závěti, dovolatelky poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3597/2009, podle něhož není umístění data podpisu na závěti významné, od čehož se odvolací soud podle jejich názoru v nyní projednávané věci odchýlil. Mají také za to, že zejména z dopisu zůstavitele advokátovi, který na jeho pokyn připravoval darovací smlouvu dceři I. ohledně nemovitého majetku v České republice, je vůle zůstavitele zcela zřejmá a svědčí zrušení všech závětí, že „v závěti ze dne 10. 2. 2011 zůstavitel vyjádřil přání, aby si dcera I. mohla vybrat majetek, který jí připadne“, což tato „po sepisu závěti provedla a obdržela od zůstavitele darem téměř veškerý majetek v České republice“, a proto „měl zůstavitel potřebu závěť upřesnit, resp. zrušit, protože drtivou většinu majetku si již dcera I. vybrala a neměla tak již nic obdržet z majetku zbývajícího“. Dále dovolatelky namítají, že „důkaz uznání dluhu zůstavitele vůči své dceři I., který soudy pokládaly za důkaz péče dcery I. o něj“ je podle nich důkazem toho, že „si jejich sestra vytvářela podmínky pro to, aby je z dědění vyloučila a měla v dědickém řízení možnost započtení své pohledávky“, jelikož „pokud by úmyslem zůstavitele skutečně bylo odvděčit se v maximální míře dceři I. za péči, kterou jemu a jeho manželce ve stáří poskytovala, jak uvádí soudy, mohl jí přece darovat i zbývající majetek, který je nyní předmětem dědictví“. Podle názoru dovolatelek „to neudělal jen proto, že tento majetek měl připadnout jim (dovolatelkám), neboť to byly ony, které mu pomohly tento majetek získat zpět v restituci, o tento majetek se staraly a investovaly do něj nejen svůj čas a práci, ale i finanční prostředky, vše na základě zmocnění a dohody se zůstavitelem, s příslibem budoucího nabytí“. Proto dovolatelky „skutečnost, že by dcera zůstavitele I. měla vedle darů (majetek ve Francii v hodnotě dle daňových dokladů cca 300.000 Eur, ve skutečnosti v několikanásobně vyšší hodnotě, v České republice nemovitosti v hodnotě cca 60.000.000 Kč a nejméně 12.000.000 Kč v hotovosti), uznání dluhu zůstavitele ve výši celkem 95.000 Eur, příspěvku na péči o zůstavitele od státu a vybírání si peněz z účtu zůstavitele (což potvrzuje i dopis správkyně paní V., který přikládají), nabýt 4/6 zbývajícího majetku“ považují za její neodůvodněné zvýhodnění a dovozují, že „by se jednalo spíše o upřednostnění jednoho dědice na úkor druhých dědiců, a vzhledem k celkové hodnotě majetku možná až o vydědění“. Dále dovolatelky namítají, že dovoláním napadené usnesení „nepokládají za spravedlivé“ a že „ve svém důsledku povede k zániku rodinného sídla v D. L.“, že „v žádném z dosud předložených materiálů není zmínka, že by se ke svým rodičům chovaly hrubě, nestaraly se o ně, nepomáhaly jim, pomoc jim odmítly, tedy, že by měl otec důvod je takovým způsobem opominout“, že „na druhé straně je všude zdůrazňována nadstandardní péče sestry I. o rodiče, jako oběť na úkor toho, aby si mohla založit rodinu, mít děti, najít si z