21 Cdo 4274/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4274/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2019 Spisová značka:21 Cdo 4274/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4274.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pracovněprávní vztahy Posudek o pracovní činnosti Dotčené předpisy:§ 314 odst. 1 a 2 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2013 § 315 předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 31.07.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 3. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 8.4.2019I.ÚS 1175/19JUDr. Jaroslav Fenyk-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4274/2017-278 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. Č., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1015/55, proti žalované Hasičské vzájemné pojišťovně, a.s. se sídlem v Praze 2, Římská č. 2135/45, IČO 46973451, o úpravu pracovního posudku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 375/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017, č. j. 23 Co 18/2017 – 244, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby z pracovního posudku ze dne 31. 5. 2013 vydaného žalovanou žalobkyni byl vypouštěn poslední odstavec ve znění: „M. Č. svoji práci, zvláště pak funkci ředitelky ekonomického úseku vykonávala s neochotou k týmové spolupráci, která byla pro řádné vykonávání uvedené funkce zcela nezbytná. V průběhu pracovního zařazení se stále více projevovala neschopnost zaměstnankyně spolupracovat s některými úseky zaměstnavatele, kdy nejzávažnějším projevem byla nekomunikace s konkrétními zaměstnanci. Zaměstnankyně nebyla schopná uznat vlastní chybu a odmítla plnit některé příkazy nadřízeného, včetně absencí na předem domluvených jednáních. Zaměstnankyně nedostatečně využívala své odbornosti. Zaměstnankyně nebyla schopná při výkonu své funkce, ač to bylo nezbytné, seznámit se a pracovat s informačním systémem pro pojišťovnictví používaným zaměstnavatelem.“ Žalobu odůvodnila zejména tím, že v uvedeném odstavci pracovní posudek není objektivní a ani pravdivý, a že „po celou dobu trvání pracovního poměru neměla jedinou výtku, vždy plnila své úkoly svědomitě a včas“. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 25 C 375/2013 – 178, rozhodl, že z pracovního posudku ze dne 31. 5. 2013 vydaného žalovanou žalobkyni „se vypouští věta: Zaměstnankyně nedostatečně využívala své odbornosti, a dále se doplňuje věta na konec posudku: M. Č. měla solidní kvalifikaci a byla dobrá v oblasti majetku“ (výrok I.), že se zamítá žaloba, aby se z pracovního posudku ze dne 31. 5. 2013 vydaného žalovanou žalobkyni „vypustilo: M. Č. svoji práci, zvláště pak funkci ředitelky ekonomického úseku, vykonávala s neochotou k týmové spolupráci, která byla pro řádné vykonávání uvedené funkce zcela nezbytná. V průběhu pracovního zařazení se stále více projevovala neschopnost zaměstnankyně spolupracovat s některými úseky zaměstnavatele, kdy nejzávažnějším problémem byla nekomunikace s konkrétními zaměstnanci. Zaměstnankyně nebyla schopna uznat vlastní chybu a odmítala plnit některé příkazy nadřízeného včetně absencí na předem domluvených jednání. Zaměstnankyně nebyla schopná při výkonu své funkce, ač to bylo nezbytné, seznámit se a pracovat s informačním systémem pro pojišťovnictví používaným zaměstnavatelem“ (výrok II.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Vypouštění věty „Zaměstnankyně nedostatečně využívala své odbornosti“ odůvodnil tím, že pracovní posudek se má omezit pouze na konkrétní hodnocení činnosti zaměstnance u bývalého zaměstnavatele a nemůže vyjadřovat v obecné rovině jeho subjektivní hodnotící názor; to, že žalobkyně nedostatečně využívala své odbornosti, je příliš obecné. Doplnění věty „M. Č. měla solidní kvalifikaci a byla dobrá v oblasti majetku“ odpovídá nesporná skutečnost, že žalobkyni byla při výpovědi nabídnuta pozice ředitelky dceřiné společnosti žalované. Z logiky věci plyne, že tato pozice by jistě nebyla žalobkyni nabízena, kdyby žalobkyně neměla dobrou kvalifikaci a nebyla dobrá v oblasti majetku. K zamítavému výroku vedlo soud prvního stupně to, že žalobkyně se nedostavovala na konzultace s úsekem zajištění a pojistné matematiky, že komunikace mezi ekonomickým úsekem, v jehož čele stála žalobkyně, a úsekem zajištění a pojistné matematiky byla nejproblematičtější, a to zejména po upozornění tohoto úseku na chyby v účetnictví žalované, a že byla komplikovaná spolupráce žalobkyně s podřízenými zaměstnanci na jiných úsecích, to, že žalobkyně odmítla splnit příkaz Z. B. k podepsání účetní závěrky, aby žalovaná mohla dostat audit, že žalobkyně odmítala diskutovat o jakékoliv chybě na straně jejího úseku, že chyběla na poradách vedení, a to, že žalobkyně se do informačního systému žalované přihlásila cca 2-3 krát za celou dobu působení u žalované. Neuvěřil výpovědi T. M., která byla ve zřejmém rozporu s ostatními provedenými výpověďmi. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 23 Co 18/2017 – 244, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném „zamítavém výroku o věci samé (II.) a ve výroku o nákladech řízení (III.)“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Pravdivost a objektivnost pracovního hodnocení, jehož vypuštění z uvedeného posudku o pracovní činnosti se žalobkyně domáhala, měl v řízení za prokázány jak svědeckými výpověďmi, tak listinnými důkazy. Dovodil, že zaměstnavatel je oprávněn (a v zájmu objektivity i povinen) uvést v posudku o pracovní činnosti negativní hodnocení, i když v průběhu pracovního poměru nevyzval zaměstnance k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, ani ho neupozornil na porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. O vztahu zaměstnance ke spolupracovníkům a k práci, jejichž hodnocení může zaměstnavatel zahrnout do posudku o pracovní činnosti, nic nevypovídá ani skutečnost, že zaměstnanec pobíral po dobu trvání pracovního poměru odměny, neboť ty se obvykle pojí se splněním mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu nebo se splněním předem daných ukazatelů. Zásadám poctivosti, čestnosti a důvěře by se naopak příčilo, pokud by zaměstnavatel vydal posudek o pracovní činnosti, který by v rozporu se skutečností obsahoval pozitivní hodnocení zaměstnance (například jen z toho důvodu, aby se vyhnul případnému soudnímu sporu s bývalým zaměstnancem). V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu spatřuje žalobkyně nesprávné právní posouzení v otázce, která „dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu ČR řešena, respektive která má být na rozdíl od odvolacího soudu vyřešena jinak“, zda „je zaměstnavatel oprávněn vydat zaměstnanci pouze negativní posudek o jeho pracovní činnosti za předpokladu, že mu v průběhu trvání pracovního poměru písemně nevytknul porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci ani jej na takové porušování povinností neupozornil, ba naopak jej po dobu trvání pracovního poměru za pracovní výsledky finančně odměňoval“. Poukazuje na to, že po celou dobu zaměstnání u žalované nedostala žádnou písemnou výtku, nikdy jí nebyly sníženy odměny, naopak došlo k jejímu pracovnímu postupu a odměny dostávala, byla jmenovaná do představenstva a celý projednávaný případ způsobilo pouze a jen to, že se odmítla podepsat pod konečnou účetní závěrku, které nedůvěřovala. Vyjadřuje domněnku, že „podobným stylem jako k tomu žalovaná přistoupila, není možné vypracovávat pracovní posudky“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kt