21 Cdo 43/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 43/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2018 Spisová značka:21 Cdo 43/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.43.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Stát Pravomoc soudu Přikázání pohledávky Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 91/2012Sb. § 7 odst. 4 předpisu č. 91/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 6. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 43/2018-102 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v exekuční věci oprávněné M. N., zastoupené JUDr. Danielem Uličným, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská č. 949/32, proti povinné Indické republice – Velvyslanectví Indické republiky se sídlem v Praze 7, Milady Horákové č. 60/93, zastoupené Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 710/31, pro opakující se měsíční plnění ve výši 14 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE 619/2017, o částečné zastavení exekuce, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2017 č. j. 18 Co 283/2017-62, takto: Dovolání oprávněné se zamítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 15. 6. 2017 č. j. 148 EXE 619/2017-19 – poté, co dne 24. 2. 2017 pověřil nařízením a vedením exekuce podle vykonatelného exekučního titulu: usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017 č. j. 65 C 5/2016-102 soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchu se sídlem exekutorského úřadu v Přerově, Komenského č. 38 – rozhodl (na základě podnětu Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 9. 6. 2017), že exekuce se co do způsobu jejího provedení přikázáním pohledávky z účtů povinné, obou vedených u Československé obchodní banky, a. s., na základě exekučního příkazu č. j. 203 EX 07462/17-11 vydaného soudním exekutorem dne 6. 3. 2017, zastavuje [§ 55 odst. 5 a § 52 odst. 1 exekučního řádu, § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu]. Vycházel ze zjištění, že bankovní účty povinné jsou využívány pouze pro výkon funkcí velvyslanectví, a dospěl k závěru, že s ohledem na ustanovení § 7 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, na Úmluvu OSN o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku, kterou Česká republika ratifikovala a která prozatím nevstoupila v platnost, ale představuje kodifikaci mezinárodního práva obyčejového, jakož i na Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích, je exekuce účtů diplomatické mise, které jsou využívány pouze pro výkon funkcí této mise, nepřípustná. K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2017 č. j. 18 Co 283/2017-62 potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Dovodil, že předmětem výkonu rozhodnutí je nucené vymožení soukromoprávního závazku (nároku na proplácení části dohodnuté odměny za práci ve výši 14 000 Kč měsíčně), tedy závazku, který byl založen na principu rovnosti stran a který nesouvisí s výkonem veřejné moci povinné, a že od této skutečnosti není možné odhlédnout ani v řízení exekučním, na které se na základě ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 91/2012 Sb. použijí stejná pravidla upravující rozsah imunity cizího státu jako na řízení nalézací. Avšak vzhledem k tomu, že povinná předložila soudu čestné prohlášení velvyslance Indické republiky v České republice, že bankovní účty velvyslanectví jsou používány výhradně pro výkon funkcí velvyslanectví, dospěl k závěru, že mezinárodní právo obyčejové a ustanovení § 7 zákona č. 91/2012 Sb. chrání veřejnoprávní funkce zahraniční mise poskytnutím imunity, která ukládá České republice, aby upustila od výkonu své pravomoci formou postižení bankovních účtů povinné. Odvolací soud dodal, že neměl-li soud prvního stupně jiné konkrétní poznatky o tom, že předmětné bankovní účty nesouvisí s veřejnoprávní misí povinné, je zřejmé, že rozkrytím jednotlivých příjmů a výdajů by byla narušena její veřejnoprávní imunita. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Uvádí, že dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku, zda ustanovení § 7 zákona č. 91/2012 Sb. ukládá České republice, jako přijímajícímu státu, aby upustila od výkonu své pravomoci formou postižení bankovního účtu cizího státu při výkonu rozhodnutí. Má za to, že exekuční imunita má podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 91/2012 Sb. stejný obsah jako imunita nalézací, že se nevztahuje na případy, kdy je majetek shromážděn za obchodním účelem, a že výkonu rozhodnutí postižením bankovního účtu povinné nebrání. Uvádí, že Úmluva OSN o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku se nemůže aplikovat z titulu čl. 18 Vídeňské úmluvy a že exekuční imunita v rozsahu čl. 19 Vídeňské úmluvy není vyjádřením mezinárodního obyčejového práva. Má za to, že bylo zcela nepřípadně zacházeno s důkazním břemenem ze strany soudů, neboť exekuce byla částečně zastavena na základě prohlášení povinné, že část jejího majetku (coby majetku cizího státu) je užívána výlučně pro výkon funkce velvyslanectví, aniž by soudy provedly dokazování ohledně pravdivosti takového prohlášení. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se návrh na částečné zastavení exekuce zamítá. Povinná navrhla, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl, popřípadě zamítl, neboť má za to, že již na základě gramatického výkladu ustanovení § 7 zákona č. 91/2012 Sb. lze dospět k závěru, že z exekučního řízení je vyňat majetek, který je používán nebo určen k výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí Indické republiky na území České republiky, a že bankovní účty související s veřejnoprávní misí povinné jsou majetkem chráněným imunitou. Dále uvedla, že mezinárodní právo tradičně rozlišuje mezi imunitou jurisdikční a exekuční a že absolutní pojetí exekuční imunity bylo částečně omezeno Úmluvou OSN o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku, která stanoví, že je možné postihnout majetek cizího státu, který je používán pro jiný než státní neobchodní účel, za který se však nepovažuje (mimo jiné) majetek, včetně jakéhokoli bankovního účtu, který je užíván či určen k užívání při výkonu funkcí diplomatické mise státu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání oprávněné podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Napadené usnesení odvolacího soudu závisí mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, zda pohledávka z bankovního účtu cizího státu používaného v souvislosti s výkonem funkcí jeho diplomatické mise může být předmětem výkonu rozhodnutí (exekuce). Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání oprávněné není opodstatněné. Projednávanou věc je třeba posuzovat podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mezinárodním právu soukromém“). Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém z pravomoci českých soudů jsou vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkc