21 Cdo 4333/2017 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4333/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 7. 2018 Spisová značka:21 Cdo 4333/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4333.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Závěť Dotčené předpisy:§ 1542 předpisu č. 89/2012Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 10. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4333/2017-267 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Jiřího Doležílka ve věci žalobce M. S., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova ul. 1202/5, o žalobě na určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 218/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře - ze dne 19. května 2016, č. j. 15 Co 206/2016-77, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku krajského soudu se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře dne 30.9.2015 (v souladu s usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 14.5.2015, č.j. 24 D 1107/2014-114, vydaným v řízení o pozůstalosti po J. S.) domáhal určení, že je závětním dědicem po J. S., zemřelém dne 21.7.2014 (dále i „zůstavitel“), s tvrzením, že jeho dědickým titulem je ústní závěť zůstavitele ze dne 13.7.2014. Podáním doručeným soudu dne 9.12.2015 žalobu změnil tak, že navrhuje, aby soud určil, že žalobce je závětním dědicem po zemřelém J. S., in eventum (pro případ zamítnutí žaloby na určení, že je dědicem ze závěti), aby určil, že je jediným zákonným dědicem po J. S. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 23.12.2015, č.j. 9 C 218/2015-51, žalobu na určení, že žalobce je závětním dědicem po J. S., zemřelém 21.7.2014, i žalobu na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem po J. S., zemřelém 21.7.2014, zamítl a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované. Při rozhodování o primárním petitu soud vycházel ze závěru, že zůstavitel J. S. se v době, kdy měl podle tvrzení žalobce pořídit ústní závěť, nenacházel v ohrožení života nenadále a bezprostředně, naopak jeho zdravotní stav byl dlouhodobě problematický, postupně docházelo k jeho zhoršování, čehož si byl vědom a z toho důvodu také uvažoval o pořízení závěti, za tím účelem i sjednal schůzku v advokátní kanceláři, která se však neuskutečnila, nešlo tedy o ustanovením § 1542 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), předpokládanou extrémní situaci, v níž by bylo možné pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Pokud jde o eventuální návrh – určení, že žalobce je zákonným dědicem zemřelého J. S. - soud uzavřel, že jakkoli byly vztahy mezi žalobcem a zůstavitelem těsné, nejednalo se o společnou domácnost ve smyslu společného bydlení a společného hospodaření. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře - rozsudkem ze dne 19.5.2016, č.j. 15 Co 206/2016-77, rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je závětním dědicem, potvrdil (výrok I.) a v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že z provedeného dokazování vyplývá, že nebyly splněny podmínky ustanovení § 1542 odst. 1 o.z. o ústní závěti, a to se v odvolacím řízení nepodařilo žalobci ničím relevantním zpochybnit. V části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je jediným zákonným dědicem zůstavitele, však podle odvolacího soudu nemůže rozsudek soudu prvního stupně obstát v důsledku nesprávného procesního postupu, a to neprovedení všech žalobcem navrhovaných důkazů k prokázání společné domácnosti se zůstavitelem a péče o tuto domácnost. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19.5.2016, č.j. 15 Co 206/2016-77, v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení, že žalobce je závětním dědicem zůstavitele J. S. (výrok I.), podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jedná se o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, jakou povahu musí mít nenadálá událost při pořízení závěti s úlevami ve smyslu ustanovení § 1542 o.z. a jakými důkazy to prokázat, a vztah mezi ustanoveními § 574 a § 1542 o.z. Dovolatel namítá, že odvolací soud sice poměrně správně zahrnul do svých úvah o nenadálé události i infarkt a podobné jednání, „držel se však konstrukce, která odpovídá spíše poměrům z minulého století, kdy je vnímána nenadálá událost jako vnějšími vlivy zásadně ovlivnitelná skutečnost, požár, havárie, válečné zranění apod.“, přehlíží však to, že „základním nositelem náhodných událostí je dnes samotný život, fyzická existence jedince a jeho zdravotní stav“. Dovolatel je přesvědčen, že „nenadálou událostí je potřeba rozumět i prudký rozvoj onemocnění, či prudký negativní rozvoj zdravotního stavu zůstavitele, byť se částečně objektivně nachází v dosahu běžné lékařské péče“. Navíc se podle jeho názoru nejedná o posouzení, které je možné ponechat pouze na úvaze soudu, ale je potřeba vycházet ze znaleckého posudku z oboru lékařství nařízeného po provedení důkazů. Zůstavitel se nacházel v blízkosti smrti (zemřel za méně než 10 dnů), byl v situaci, kdy sám subjektivně, ale i objektivně, nemohl nevnímat nenadálou událost a bezprostřední ohrožení svého života, proto měl potřebu vyjádřit již mnohokrát zopakované, tedy vůli závětí přenechat dědictví jemu (dovolateli). Zpráva MUDr. Doudové o náhlém zhoršení zdravotního stavu je sice ze dne 15.7.2016, to je den, kdy byl zůstavitel po opakovaných urgencích odvezen do nemocnice a umíral, jeho zdravotní stav se však rapidně zhoršil již ve dnech 12. a 13.7.2016. Dále dovolatel upozorňuje na možnou aplikaci ustanovení § 574 o.z. (podle kterého je na místě hledat spíše důvod pro platnost právního jednání než pro jeho neplatnost) ve vztahu k § 1542 o.z. Chybou je podle jeho názoru také to, že soudy ignorovaly návrh na výslech advokáta, u něhož podle pokynu zůstavitele sjednal sepis závěti, i fakt, který byl objektivně zjištěn, že fakticky zůstavitel vedl s ním a jeho rodinou společnou domácnost, a je tedy osobou blízkou. V situaci, kdy na jedné straně stojí možný závětní dědic a na druhé straně stát, kterému svědčí pouze odúmrť, není důvodu preferovat stát, když je možno na základě rozumně zjištěných skutkových okolností předpokládat, že se jedná o formu privilegované závěti. Protože ve světle těchto právních závěrů nastalou situaci soudy nehodnotily, dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23.12.2015, č.j. 9 C 218/2015-51. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s..ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Pro rozhodnut