21 Cdo 450/2023 – Nejvyšší soud

21 Cdo 450/2023-70 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. Pavla Koláře, narozeného dne 28. června 1953, bytem v Brně-Veveří, Botanická č. 599/12, proti žalované České republice – Vrchnímu soudu v Olomouci, Olomouc, Masarykova třída č. 609/1, o určení, že žalobci ke dni 31. 12. 2023 nezaniká funkce soudce z důvodu ustanovení § 94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 30/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2022, č. j. 16 Co 208/2022-55, takto: Usnesení krajského soudu se mění takto: Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. června 2022, č. j. 23 C 30/2021-37, se mění tak, že řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 25. 5. 2021 domáhal určení, že funkce soudce žalobce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu ustanovení § 94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 27. 6. 1995 byl prezidentem republiky jmenován do funkce soudce, že v současné době vykonává funkci předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci a že s ohledem na věk by měl výkon jeho funkce zaniknout ke dni 31. 12. 2023 podle ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, podle něhož k zániku dochází uplynutím kalendářního roku, v němž soudce dosáhl věku 70 let. Žalobce má za to, že stanovení věkové hranice pro zánik funkce soudce může být považováno za porušení práva na rovné zacházení ve věcech přístupu k povolání, zaměstnání a jiné výdělečné činnosti podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve smyslu přímé diskriminace z důvodu věku (§ 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona), a že ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích je ustanovením zakládajícím diskriminaci z důvodu věku s tím, že jeho důsledkem je porušení ustanovení čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zajišťujícího právo na svobodnou volbu povolání. Žalobce poukázal (mimo jiné) na vývoj právní úpravy postavení soudců po roce 1989, na změnu demografické situace (zejména na výrazné zvýšení průměrné doby dožití a délky života ve zdraví a na zvyšování věkové hranice pracovní schopnosti) a na aktuální právní úpravu zákazu diskriminace. „Právní zájem“ na požadovaném určení žalobce spatřuje ve skutečnosti, že na tomto určení závisí jeho právní postavení od 1. 1. 2024. Závěrem žalobce navrhl, aby soud přerušil řízení a věc předložil v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, s návrhem na zrušení ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích Ústavnímu soudu, protože uvedené ustanovení zákona, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. 2. Žalovaná se připojila k návrhu žalobce, aby Okresní soud v Olomouci přerušil řízení a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích. 3. Okresní soud v Olomouci podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy a podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, neboť měl shodně s žalobcem za to, že je toto ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem (v rozporu s čl. 26 Listiny) pro jeho diskriminační povahu, a usnesením ze dne 27. 8. 2021, č. j. 23 C 30/2021-21, přerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. 4. Ústavní soud usnesením pléna ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 32/21, návrh Okresního soud v Olomouci odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podaný někým zjevně neoprávněným. V odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud (mimo jiné) uvedl, že otázka, zda někomu zaniká funkce soudce, není sporem či jinou právní věcí, která by vyplývala z poměrů soukromého práva ve smyslu § 7 odst. 1 občanského soudního řádu, že ačkoli vedle funkce soudce existuje podle judikatury obecných soudů pracovněprávní vztah soudce ke státu, který je povahou soukromoprávní, soudce „nelze vnímat jako pouhého úředníka či zaměstnance státu“. Naopak, soudci jsou ústavními činiteli, vykonavateli soudní moci a reprezentanty justice jakožto jednoho ze tří pilířů veřejné moci. Funkce soudce je veřejnou funkcí, která má i vzhledem ke svému mimořádnému významu pro řádné fungování demokratického právního státu pevné ústavní zakotvení (čl. 82, čl. 93 Ústavy). Soud proto v občanském soudním řízení nemá pravomoc k určovací žalobě rozhodovat o tom, zda je někdo soudcem, resp. zda něčí funkce soudce k nějakému datu zaniká, stejně jako např. nemá pravomoc určovat, kdo je prezidentem republiky, poslancem či veřejným ochráncem práv. Nic z toho totiž nevyplývá „z poměrů soukromého práva“ a pravomoc činit taková rozhodnutí civilním soudům není svěřena ani jiným způsobem. „Spor“ o to, zda žalobcova funkce soudce zanikne k určitému datu, „vůbec nemá soukromoprávní původ“, neboť k zániku veřejné funkce má dojít přímo ze zákona a podstatou žaloby je toliko žalobcův názor, že tento zákon je neústavní. I kdyby tedy navrhovatel určovací žalobě vyhověl, na zániku žalobcovy funkce by to nemohlo nic změnit, protože civilní soud nemůže o takové otázce závazně rozhodovat, z čehož nevyhnutelně plyne, že navrhovatel není k podání posuzovaného návrhu aktivně legitimován. Ústavní soud se v odůvodnění tohoto usnesení dále zabýval povahou určovací žaloby a poukázal na to, že stanoví-li něco jednoznačně zákon, nemá žádný smysl, aby soud rozsudkem k určovací žalobě určoval, že skutečně zákon platí, že naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 občanského soudního řádu typicky spočívá v tom, že je žalobcovo právo ohroženo v důsledku jeho nejisté situace, avšak že v projednávané věci situace žalobce nikterak nejasná či sporná není (žalobce si je naopak dobře vědom toho, že jeho funkce soudce podle účinné právní úpravy zanikne nejpozději dne 31. 12. 2023). Žalobci mají prostřednictvím určovací žaloby žádat po soudu odpověď na otázku ohledně platného, účinného práva a domnělá neústavnost zákona nevytváří v postavení žalobce žádnou nejistotu. Ústavní soud dále poznamenal, že podle § 80 občanského soudního řádu se lze domáhat určení současného stavu, nikoli stavu budoucího, že soudy nemají fungovat jako jakési právní poradny, na něž by se obraceli žalobci s dotazem, jaké dopady budou v budoucnosti na jejich nyní nesporné postavení mít určité zákony, kterým žalobci nerozumí nebo se kterými nesouhlasí, a (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000) dodal, že určovací žalobou nelze žalovat na určení právní skutečnosti, a že v tomto smyslu by tedy ani „nešlo hovořit o žalobě na určení“, neboť výrokem soudu, že žalobcova funkce soudce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, by se pouze určila neexistence určité (právní) skutečnosti, sám o sobě by takový výrok nedeklaroval žádný právní vztah či právo (žalobce v té době nemusí být soudcem z úplně jiných důvodů). 5. K tomuto usnesení pléna Ústavního soudu připojili své odlišné stanovisko soudci Vojtěch Šimíček, Jaromír Jirsa, Pavel Šámal, David Uhlíř a Jiří Zemánek, kteří mají za to, že návrh měl být zamítnut z věcných důvodů jako nedůvodný, a nikoliv odmítnut pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele. Nesouhlasí s argumentací většiny pléna, naopak mají za to, že v posuzovaném případě jde o návrh, který se týkal existence právního vztahu žalobce, neboť v předmětném řízení u okresního soudu se „nepochybně rozhoduje o tom, zda právní poměr žalobce jakožto soudce bude po 31. 12. 2023 nadále trvat anebo nikoliv“, a nemají „relevantní pochybnosti“ ani ohledně naléhavého právního zájmu žalobce, jelikož v důsledku aplikace napadeného zákonného ustanovení dojde k zániku jeho funkce soudce. Poukázali též na to, že určovací žaloba má rovněž významnou preventivní funkci, a uvedli, že nemají žádné pochybnosti ohledně aplikace napadeného zákonného ustanovení okresním soudem a ani co do jeho aktuálnosti v současném stavu. K tvrzení většiny pléna, že otázka, zda někomu zaniká funkce soudce, není sporem či jinou právní věcí, která by vyplývala z poměrů soukromého práva, připomněli, že „v minulosti Ústavní soud neměl žádné pochybnosti, když opakovaně rozhodoval ve věcech soudcovských platů a na návrhy obecných soudů podané podle čl. 95 odst. 2 Ústavy rušil jejich různé redukce“, stejně jako opakovaně judikoval, že dokonce i kárné řízení ve věcech soudců, které může vést až ke zbavení funkce sou