21 Cdo 4543/2018 – Nejvyšší soud

21 Cdo 4543/2018-266 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v exekuční věci oprávněného ARTA REAL, k. s. se sídlem v Praze 7, Přístavní Michal Falešník 321/14, IČO 26174545, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 671/24, proti povinné České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží č. 390/42, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 53 EXE 1475/2013 a u soudního exekutora Mgr. Dušana Šnaidera, Exekutorský úřad Praha – západ, pod sp. zn. 174 EX 212/12, o návrhu povinné na zastavení exekuce, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. srpna 2018 č. j. 10 Co 209/2018-229, takto: Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. dubna 2018 č. j. 53 EXE 1475/2013-211 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: Na návrh oprávněného Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 7. 2016 č. j. 53 EXE 1475/2013-167 nařídil podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 11. 2011 č. j. 50 Nc 3702/2004-100, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2012 č. j. 10 Co 1/2012-111, „exekuci prodejem nemovité zástavy“, a to „budovy č. p. XY, část obce XY – technické vybavení, která je součástí pozemku parc. č. 150/1, budovy č. p. XY, část obce XY – bytový dům, který je součástí pozemku parc. č. 147, budovy bez č. p./č. e. – garáže, která je součástí pozemku parc. č. 150/2, pozemku parc. č. 147 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 148 – ostatní plocha, pozemku parc. č. 150/1 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 150/2 – zastavěná plocha a nádvoří, které se nachází v katastrálním území XY, obec XY a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrálním pracovištěm XY, na LV č. 60000, k uspokojení pohledávky oprávněného v celkové částce 6 228 077,19 Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 21 242 Kč, nákladů oprávněného a nákladů této exekuce, jejichž výše bude určena příkazem exekutora“. Vedením exekuce byl současně pověřen Mgr. Dušan Šnaider, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha – západ. Usnesení o nařízení exekuce bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016 č. j. 10 Co 858/2016-195. Podáním ze dne 28. 12. 2017 se povinná domáhala, aby exekuce byla zastavena. Návrh zdůvodnila zejména tím, že usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 10. 2003 č. j. D 810/97-350 bylo rozhodnuto, že nemovitosti, které se nepodařilo prodat při likvidaci dědictví (po zůstaviteli M. F.), a to „pozemek parc. č. 150/1, součástí je stavba, budova č. p. XY XY – stavba technického vybavení – stavba stojí na parcele č. 150/1, pozemek parc. č. 147, součástí je stavba, budova č. p. XY, bytový dům, stavba stojí na pozemku parc. č. 147, pozemek parc. č. 150/2, součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, stavba stojí na pozemku parc. č. 150/2, a pozemek parc. č. 148 – ostatní plocha, to vše v k. ú. XY, obec XY zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrálním pracovištěm XY na LV 60000“, připadají ke dni úmrtí zůstavitele (3. 7. 1997) státu. Povinná namítala, že stát získal vlastnické právo k nemovitostem na základě rozhodnutí státního orgánu – soudu a „nemůže tedy platit zůstavitelovy dluhy“, neboť není dědicem zůstavitele. Okresním soudem v Chomutově byl usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. 35 D 810/97-620 ve spojení s usnesením ze dne 25. 10. 2012 č. j. 35 D 810/97-626 rozvržen výtěžek likvidace dědictví a oprávněný byl částečně uspokojen. Podle názoru povinné pravomocným skončením likvidace dědictví zanikají neuspokojené pohledávky věřitelů a nelze provést exekuci. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 4. 2018 č. j. 53 EXE 1475/2013-211 návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že námitkami povinné se soud již zabýval v rámci návrhu povinné na zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, v nalézacím řízení o soudním prodeji zástavy a v řízení o návrhu povinné na obnovu řízení. Zopakoval závěry, ke kterým soud dospěl v řízení o nařízení exekuce, mimo jiné, že zakládá-li povinná své námitky na ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb. (o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), pak i podle tohoto ustanovení platí, že stát za dluhy odpovídá, neboť v případě dědění a odúmrti je zakotvena výjimka z pravidla, podle kterého dluhy předchozího vlastníka na stát nepřecházejí a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát nezanikají. K odvolání povinné Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 8. 2018 č. j. 10 Co 209/2018-229 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud nesouhlasil s názorem povinné, že zástavní práva k majetku zůstavitele okamžikem jeho přechodu na stát zanikla. Uzavřel, že ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb. dopadá pouze na případy, kdy zástavní práva k majetku přešla na stát po účinnosti uvedeného zákona, tj. po 1. 1. 2001. V projednávané věci se o takový případ nejedná, neboť zůstavitel zemřel dne 3. 7. 1997, a proto bylo při „rozhodnutí o likvidaci dědictví a rozvrhu výtěžku v průběhu likvidace dědictví, jakož i připadnutí neprodaného majetku státu“ postupováno podle ustanovení § 175v o. s. ř. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Podle dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, zda „v případě nabytí majetku státem podle § 175u o. s. ř. lze vést exekuci na takto nabytý majetek věřitelem, jehož pohledávka v rámci likvidace dědictví zanikla (ať částečným uspokojením či podle § 175v o. s. ř.), a je-li exekuce vedena, zda v případě zániku pohledávky věřitele v rámci likvidace dědictví a při posuzování návrhu na zastavení exekuce musí být exekuce zastavena“. Dovolatelka namítá, že v posuzovaném případě stát nabyl předmětný majetek rozhodnutím státního orgánu (§ 132 občanského zákoníku) a v souladu s ustanovením § 175u o. s. ř., nikoliv děděním ze závěti či jako odúmrť. Podle ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř. pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění. Na stát se zde hledí jako na dědice. „Jestliže by tomu tak nebylo, jednalo by se o nerovné postavení věřitelů v rámci řízení, kdy ostatním věřitelům neuspokojené pohledávky zanikly a jen oprávněný by měl možnost se dále domáhat jejich uspokojení“. Dovolatelka proto dovozuje, že za situace, kdy Okresní soud v Chomutově usnesením č. j. D 810/97-350 „k těmto nemovitostem“ rozhodl podle ustanovení § 175u odst. 2 o. s. ř. a „majetek státu připadá oproštěn od všech dluhů a zajištění“, stát není ani procesním nástupcem zůstavitele. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. Davidem Šnaiderem pod sp. zn. 174 EX 212/12 se zastavuje“, nebo aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Oprávněný ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že pravomocným skončením likvidace zanikají neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění pouze ve vztahu k dědicům, nejedná se o hmotněprávní zánik pohledávky jako takové a není-li stát dědicem (stejně jako v posuzovaném případě, kdy „dotčené nemovitosti“ na stát přešly „v důsledku rozhodnutí soudu dle § 175u OSŘ a nikoliv jako odúmrť dle ustanovení § 462 obč. zák.“), pak se na něj ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř. nevztahuje. „Tato situace nezakládá nerovné postavení věřitelů. Zákon rozhodně nedává a z podstaty věci nemůže dávat procesní pokyn k tomu, aby věřitelům zanikla věcná práva zajišťující jejich pohledávky proto, aby všichni (zajištění i nezajištění) věřitelé měli stejné postavení“ (oprávněný v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1741/2007). Není proto pravdou, že zanikla pohledávka oprávněného a její zajištění. Dovolání proto podle oprávněného není přípustné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, po