21 Cdo 4543/2018 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4543/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2019 Spisová značka:21 Cdo 4543/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4543.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odúmrť Likvidace dědictví Stát Dotčené předpisy:§ 132 obč. zák. ve znění do 31.12.1997 § 462 obč. zák. ve znění do 31.12.1997 § 175t o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 175u odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 175v odst. 4 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:5. 1. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4543/2018-266 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v exekuční věci oprávněného ARTA REAL, k. s. se sídlem v Praze 7, Přístavní Michal Falešník 321/14, IČO 26174545, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 671/24, proti povinné České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží č. 390/42, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 53 EXE 1475/2013 a u soudního exekutora Mgr. Dušana Šnaidera, Exekutorský úřad Praha – západ, pod sp. zn. 174 EX 212/12, o návrhu povinné na zastavení exekuce, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. srpna 2018 č. j. 10 Co 209/2018-229, takto: Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. dubna 2018 č. j. 53 EXE 1475/2013-211 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: Na návrh oprávněného Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 7. 2016 č. j. 53 EXE 1475/2013-167 nařídil podle vykonatelného usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. 11. 2011 č. j. 50 Nc 3702/2004-100, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2012 č. j. 10 Co 1/2012-111, „exekuci prodejem nemovité zástavy“, a to „budovy č. p. XY, část obce XY – technické vybavení, která je součástí pozemku parc. č. 150/1, budovy č. p. XY, část obce XY – bytový dům, který je součástí pozemku parc. č. 147, budovy bez č. p./č. e. – garáže, která je součástí pozemku parc. č. 150/2, pozemku parc. č. 147 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 148 – ostatní plocha, pozemku parc. č. 150/1 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 150/2 – zastavěná plocha a nádvoří, které se nachází v katastrálním území XY, obec XY a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrálním pracovištěm XY, na LV č. 60000, k uspokojení pohledávky oprávněného v celkové částce 6 228 077,19 Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 21 242 Kč, nákladů oprávněného a nákladů této exekuce, jejichž výše bude určena příkazem exekutora“. Vedením exekuce byl současně pověřen Mgr. Dušan Šnaider, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha – západ. Usnesení o nařízení exekuce bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2016 č. j. 10 Co 858/2016-195. Podáním ze dne 28. 12. 2017 se povinná domáhala, aby exekuce byla zastavena. Návrh zdůvodnila zejména tím, že usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 10. 2003 č. j. D 810/97-350 bylo rozhodnuto, že nemovitosti, které se nepodařilo prodat při likvidaci dědictví (po zůstaviteli M. F.), a to „pozemek parc. č. 150/1, součástí je stavba, budova č. p. XY XY – stavba technického vybavení – stavba stojí na parcele č. 150/1, pozemek parc. č. 147, součástí je stavba, budova č. p. XY, bytový dům, stavba stojí na pozemku parc. č. 147, pozemek parc. č. 150/2, součástí je stavba bez č. p./č. e. – garáž, stavba stojí na pozemku parc. č. 150/2, a pozemek parc. č. 148 – ostatní plocha, to vše v k. ú. XY, obec XY zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, katastrálním pracovištěm XY na LV 60000“, připadají ke dni úmrtí zůstavitele (3. 7. 1997) státu. Povinná namítala, že stát získal vlastnické právo k nemovitostem na základě rozhodnutí státního orgánu – soudu a „nemůže tedy platit zůstavitelovy dluhy“, neboť není dědicem zůstavitele. Okresním soudem v Chomutově byl usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. 35 D 810/97-620 ve spojení s usnesením ze dne 25. 10. 2012 č. j. 35 D 810/97-626 rozvržen výtěžek likvidace dědictví a oprávněný byl částečně uspokojen. Podle názoru povinné pravomocným skončením likvidace dědictví zanikají neuspokojené pohledávky věřitelů a nelze provést exekuci. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 4. 2018 č. j. 53 EXE 1475/2013-211 návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že námitkami povinné se soud již zabýval v rámci návrhu povinné na zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, v nalézacím řízení o soudním prodeji zástavy a v řízení o návrhu povinné na obnovu řízení. Zopakoval závěry, ke kterým soud dospěl v řízení o nařízení exekuce, mimo jiné, že zakládá-li povinná své námitky na ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb. (o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), pak i podle tohoto ustanovení platí, že stát za dluhy odpovídá, neboť v případě dědění a odúmrti je zakotvena výjimka z pravidla, podle kterého dluhy předchozího vlastníka na stát nepřecházejí a zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát nezanikají. K odvolání povinné Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 8. 2018 č. j. 10 Co 209/2018-229 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud nesouhlasil s názorem povinné, že zástavní práva k majetku zůstavitele okamžikem jeho přechodu na stát zanikla. Uzavřel, že ustanovení § 41 zákona č. 219/2000 Sb. dopadá pouze na případy, kdy zástavní práva k majetku přešla na stát po účinnosti uvedeného zákona, tj. po 1. 1. 2001. V projednávané věci se o takový případ nejedná, neboť zůstavitel zemřel dne 3. 7. 1997, a proto bylo při „rozhodnutí o likvidaci dědictví a rozvrhu výtěžku v průběhu likvidace dědictví, jakož i připadnutí neprodaného majetku státu“ postupováno podle ustanovení § 175v o. s. ř. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Podle dovolatelky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, zda „v případě nabytí majetku státem podle § 175u o. s. ř. lze vést exekuci na takto nabytý majetek věřitelem, jehož pohledávka v rámci likvidace dědictví zanikla (ať částečným uspokojením či podle § 175v o. s. ř.), a je-li exekuce vedena, zda v případě zániku pohledávky věřitele v rámci likvidace dědictví a při posuzování návrhu na zastavení exekuce musí být exekuce zastavena“. Dovolatelka namítá, že v posuzovaném případě stát nabyl předmětný majetek rozhodnutím státního orgánu (§ 132 občanského zákoníku) a v souladu s ustanovením § 175u o. s. ř., nikoliv děděním ze závěti či jako odúmrť. Podle ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř. pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění. Na stát se zde hledí jako na dědice. „Jestliže by tomu tak nebylo, jednalo by se o nerovné postavení věřitelů v rámci řízení, kdy ostatním věřitelům neuspokojené pohledávky zanikly a jen oprávněný by měl možnost se dále domáhat jejich uspokojení“. Dovolatelka proto dovozuje, že za situace, kdy Okresní soud v Chomutově usnesením č. j. D 810/97-350 „k těmto nemovitostem“ rozhodl podle ustanovení § 175u odst. 2 o. s. ř. a „majetek státu připadá oproštěn od všech dluhů a zajištění“, stát není ani procesním nástupcem zůstavitele. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že „exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. Davidem Šnaiderem pod sp. zn. 174 EX 212/12 se zastavuje“, nebo aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Oprávněný ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že pravomocným skončením likvidace zanikají neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění pouze ve vztahu k dědicům, nejedná se o hmotněprávní zánik pohledávky jako takové a není-li stát dědicem (stejně jako v posuzovaném případě, kdy „dotčené nemovitosti“ na stát přešly „v důsledku rozhodnutí soudu dle § 175u OSŘ a nikoliv jako odúmrť dle ustanovení § 462 obč. zák.“), pak se na něj ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř. nevztahuje. „Tato situace nezakládá nerovné postavení věřitelů. Zákon rozhodně nedává a z podstaty věci nemůže dávat procesní pokyn k tomu, aby věřitelům zanikla věcná práva zajišťující jejich pohledávky proto, aby všichni (zajištění i nezajištění) věřitelé měli stejné postavení“ (oprávněný v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1741/2007). Není proto pravdou, že za