21 Cdo 4813/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 4813/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 11. 2017 Spisová značka:21 Cdo 4813/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4813.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědění Vydědění Prohlášení za mrtvého Dotčené předpisy:§ 195 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 198 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 § 469a odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:29. 1. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 4813/2016-218 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce nezletilého M. Ř., zastoupeného matkou L. Ř. T., ., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská č. 728/2, proti žalované M. Ř., zastoupené Mgr. Lukášem Krumlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 892/1, o ochranu oprávněného dědice a zaplacení 3,378.013,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 12/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2015, č. j. 54 Co 359/2015-178, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. května 2014, č. j. 7 C 12/2010-100, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 29. 1. 2010 (změněnou se souhlasem soudu) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 3,378.013,- Kč s příslušenstvím. Žalobce má za to, že je oprávněným dědicem zůstavitele K. Ř., zemřelého dne 17. 10. 2005 (dále jen „zůstavitel“). Ze spisu Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 25 D 1298/2005, žalobce zjistil, že zůstavitel zanechal závěť ze dne 4. 7. 2003, obsahující též listinu o vydědění, kterou odkázal veškerý svůj majetek žalované (pozůstalé manželce) a současně vydědil svého syna M. Ř. (otce žalobce), včetně jeho potomků, a že zanechal listinu o vydědění ze dne 8. 6. 2004, kterou opětovně ze stejných důvodů vydědil svého syna (otce žalobce), včetně jeho potomků. Dále uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 12. 2009, č. j. Nc 732/2007-41, byl M. Ř. (otec žalobce) prohlášen za mrtvého s tím, že za den jeho smrti se považuje den 17. 4. 2003. Vzhledem k tomu, že „listiny o vydědění, na jejichž základě bylo rozhodováno v dědickém řízení, byly sepsány až po smrti M. Ř.“, je žalobce přesvědčen, že je nelze považovat za „platné a účinné“, a že byl tudíž „pominut v závěti sepsané zůstavitelem a mělo by se mu dostat tolik, kolik činí dědický podíl ze zákona, tj. poloviny dědictví“. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 5. 2014, č. j. 7 C 12/2010-100, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 3,361.549,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů od 6. 9. 2010 do zaplacení, a zamítl žalobu o zaplacení dalších 16.463,44,- Kč s příslušenstvím; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „závěť a listiny o vydědění byly sice zůstavitelem učiněny platně, protože odpovídaly tehdy platným ustanovením občanského zákoníku, nicméně byly-li sepsány dne 4. 7. 2003, resp. 8. 4. 2004“ (správně 8. 6. 2004), „pozbyly účinnosti s ohledem na prohlášení otce žalobce, syna zůstavitele, za mrtvého ke dni, který předcházel sepsání uvedených listin, tj. 17. 4. 2003“. Jelikož žalobce samostatně vyděděn nebyl, „stal se oprávněným dědicem“ podle ustanovení § 473 odst. 1 a 2 občanského zákoníku a „oprávněně se domáhá vydání dědictví podle ustanovení § 485 občanského zákoníku“, neboť „žalovaná je oprávněnou dědičkou jenom poloviny dědictví a je povinna žalobci vydat bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 457 odst. 1 a 2 občanského zákoníku“. K výše uvedeným závěrům dospěl soud prvního stupně i s ohledem na ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku, neboť má za to, že „jiný výklad by byl v rozporu s dobrými mravy“, když v případě žalobce nebyly dány důvody pro vydědění, a „vedl by ke krutosti a bezohlednosti vůči žalobci, kterému bylo v době smrti zůstavitele 5 let“. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2015, č. j. 54 Co 359/2015-178, rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.080,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miroslava Zemana. Odvolací soud se poté, co dospěl k závěru, že řízení nebylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že soud prvního stupně „provedl dokazování v postačujícím rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a v odůvodnění podrobně vyložil, které skutečnosti byly prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil“, ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že „za situace, kdy závěť s listinami o vydědění M. Ř. – syna zůstavitele a žalobcova otce byly zůstavitelem K. Ř. sepsány 4. 7. 2003 a 8. 6. 2004, avšak M. Ř. byl již ke dni 17. 4. 2003, předcházejícímu datu úmrtí svého otce (17. 10. 2005), rozhodnutím soudu prohlášen za mrtvého, nemohl být účinně vyděděn“. Dále konstatoval, že jelikož „žalobce samostatně vyděděn nebyl, je oprávněným dědicem zůstavitele“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu a má za to, že účinky rozhodnutí o prohlášení za mrtvého „působí ex nunc, a proto následky nemohou nastat zpětně“. Žalovaná zejména namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „zakládá právní nejistotu ohledně obsahu závěti a listin o vydědění, když jím byla připuštěna možnost za pomoci právní fikce (nikoli faktických zjištění) zpochybnit vykonatelné výsledky dědického řízení“. Dále dovozuje, že vzhledem k jí uvedeným skutečnostem byl den úmrtí M. Ř. určen „chybně“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že v dědickém řízení po zůstaviteli byli jako dědici povoláni pozůstalá manželka M. Ř. (žalovaná) a pozůstalý syn M. Ř., otec žalobce (dále též jen „M. Ř. st.“), že zůstavitel zanechal závěť ze dne 4. 7. 2003, kterou ustanovil dědičkou veškerého svého majetku žalovanou, obsahující též listinu o vydědění M. Ř. st., listinu o vydědění ze dne 8. 6. 2004 (obsahově shodnou s předchozí) a listinu o ustanovení správce dědictví ze dne 1. 2. 2005 a že usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 1. 2007, č. j. 25 D 1298/2005-184, ve spojení s usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 6. 2007, č. j. 25 D 270/2007-236, ve věci dodatečného projednání dědictví, bylo (mimo jiné) potvrzeno nabytí dědictví jediné dědičce zůstavitele, pozůstalé manželce M. Ř. (žalované). Dále bylo zjištěno, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 12. 2009, č. j. Nc 732/2007-41, které nabylo právní moci dne 10. 2. 201