21 Cdo 486/2000 – Nejvyšší soud

21 Cdo 486/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) České republice - Okresnímu úřadu v Jindřichově Hradci, 2) Z. H., o určení nároku ve výši 60.121,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 922/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. prosince 1999 č.j. 8 Co 3116/99-65, takto: Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že \"ku dni úmrtí J. H., tedy ku dni 26.6.1995, existovala pohledávka žalobce vůči J. H. v částce 60.121,- Kč\". Žalobu odůvodnil tím, že dne 26.6.1995 zemřel jeho zaměstnavatel J. H., u kterého pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31.12.1993 jako mistr - stavbyvedoucí, a že podle dohody o rozvázání pracovního poměru skončil uvedený pracovní poměr ke dni 30.6.1995; důvodem rozvázání pracovního poměru bylo to, že smrt J. H. měla za následek \"faktický zánik zaměstnavatelské firmy\". Protože všichni zákonní dědicové dědictví po zemřelém J. H. odmítli a celá pozůstalost připadá jako odúmrť státu, má žalobce vůči žalovaným z titulu nevyplacené mzdy za měsíce duben až červen 1995, cestovních náhrad, odstupného odpovídajícího dvojnásobku průměrného výdělku a nemocenských dávek za červenec 1995 nárok ve výši 60.121,- Kč. Proti žalované 2) vzal žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobu zpět. Okresní soud v Jindřichově Hradci proto usnesením ze dne 12.8.1999 č.j. 4 C 922/97-43 řízení proti této žalované zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 1.725,- Kč. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 14.9.1999 č.j. 4 C 922/97-50 určil, že \"ku dni úmrtí J. H., tedy ku dni 26.6.1995, existovala pohledávka žalobce vůči J. H. ve výši 33.503,- Kč\", zamítl žalobu o určení, že k tomuto dni \"existovala pohledávka žalobce vůči J. H. ve výši 26.818,- Kč\", a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.562,50 Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 31.12.1993 zaměstnancem \"stavební firmy J. H.\" a že J. H. dne 26.6.1995 zemřel. Dne 30.6.1995 žalobce uzavřel se synem J. H. M. H. dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.6.1995. V průběhu dědického řízení po J. H., vedeném u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. D 617/95, které dosud není skončeno, dědicové ze zákona (manželka zůstavitele Z. H. a děti zůstavitele M. H. a R. K.) dědictví \"i za své děti\" odmítli a bezpodílové spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky bylo vypořádáno usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 7.11.1997 č.j. D 617/95-1031. Na základě uvedených zjištění soud prvního stupně dovodil, že pracovní poměr žalobce u J. H. skončil okamžikem smrti zaměstnavatele (\"ztrátou jeho způsobilosti být subjektem práv a povinností pracovně právního vztahu\"), neboť \"nenastal dle § 251a zákoníku práce přechod práv a povinností na jiné subjekty\"; dědicové ze zákona totiž dědictví odmítli a práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a J. H. nepřešla ani na stát, jemuž dědictví připadne jako odúmrť, neboť není ve smyslu ustanovení § 462 obč. zák. dědicem. Vzhledem k tomu, že prohlášení o odmítnutí dědictví má \"zpětné účinky k době zůstavitelovy smrti\", nemohl \"nastat přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu na syna J. H.\"; M. H. proto nebyl \"legitimován\" k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně dále za prokázané, že J. H. dlužil žalobci mzdu, cestovní náhrady a nemocenské za období od dubna do července 1995 ve výši 33.503,- Kč. Odstupné poskytované při rozvázání pracovního poměru, požadované ve výši 24.618,- Kč (s připočtením vyplacené zálohy ve výši 2.000,- Kč), žalobci nenáleží, neboť podle ustanovení § 60a odst.1 zák. práce \"je vázáno na organizační změny, vyplývající z vůle zaměstnavatele, kdy podnět zaměstnavatele je z hlediska právní konstrukce odstupného rozhodující\". K odvolání žalobce, které bylo podáno proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba \"ohledně částky 24.618,- Kč představující nárok na odstupné\", a k odvolání žalované 1), které směřovalo jen proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9.12.1999 č.j. 8 Co 3116/99-65 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil \"v odstavci II, ve výroku o určení pohledávky žalobce vůči J. H. ve výši 24.618,- Kč\", a změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že \"žalobci se právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává\"; současně vyslovil, že \"rozsudek soudu prvního stupně ve zbytku zůstává nedotčen\", a rozhodl, že žalovaná 1) nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že se připouští dovolání \"k otázce, zda je možné analogickým výkladem § 60a zákoníku práce dospět k závěru, že je dán nárok pracovníka na odstupné i v případě zániku jeho pracovního poměru událostí - smrtí zaměstnavatele\". Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že pracovní poměr žalobce skončil (zanikl) okamžikem smrti zaměstnavatele J. H.; shodně se soudem prvního stupně dovodil, že \"v důsledku absence dědiců nenastal ve smyslu § 251a zákoníku práce přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiné subjekty\", že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a J. H. nemohla přejít ani na stát, jemuž dědictví připadne jako odúmrť, neboť není ve smyslu ustanovení § 462 obč. zák. dědicem, a že syn J. H. nebyl \"legitimován\" k uzavření dohody o skončení pracovního poměru se žalobcem, neboť dědictví posléze odmítl, čímž \"ztratil dosavadní postavení tzv. domnělého dědice, přičemž platí domněnka, jako by tu v době nápadu dědictví nebyl\". Odvolací soud dovodil, že žalobce nemá nárok na odstupné, neboť zákoník práce se skončením pracovního poměru úmrtím zaměstnavatele \"bez možnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu na jiný subjekt\" vznik tohoto nároku nespojuje. Podle ustanovení § 60a zák. práce je právo zaměstnance na odstupné při skončení pracovního poměru \"vázáno na organizační změny vyplývající z vůle zaměstnavatele, kdy podnět zaměstnavatele je z hlediska právní konstrukce odstupného rozhodující\", a podle názoru odvolacího soudu \"není na místě pomocí analogie rozšiřovat úmysl zákonodárce, který zcela jednoznačně váže nárok zaměstnance na odstupné na vůli zaměstnavatele, a tím tedy na činění ať již jednostranného či dvoustranného právního úkonu, a nikoli na každé skončení či zánik pracovního poměru mající za důsledek ztrátu zaměstnání, byť v daném případě bez vlastního zavinění žalobce\". Rozsudek soudu prvního stupně je proto v části napadené žalobcem věcně správný. Rozhodnutí o připuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že \"shledává řešenou otázku po právní stránce za zásadního významu\". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovozuje, že projednávaná věc \"ukazuje na určitou mezeru v právních předpisech\", kterou je ovšem možné \"překlenout interpretací za použití analogie (extenzivním výkladem)\". Žalobce poukazuje na okolnost, že zákoník práce vznikl a nabyl účinnosti v polovině 60. let, kdy bylo \"takřka nemyslitelné\", aby jako zaměstnavatel vystupovala fyzická osoba, a protože i v době, kdy byl zaveden nárok na odstupné, vystupovaly jako zaměstnavatelé jen tzv. socialistické organizace, nepředpokládal se zánik pracovního vztahu z důvodu právní události - smrti zaměstnavatele; i když se společenské poměry podstatně změnily, tato mezera v zákoníku práce zůstala a \"přetrvává navzdory novelizacím\" bez povšimnutí zákonodárců. Za této situace se proto soudy měly pokusit mezeru odstranit výkladem v souladu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Soudy obou stupňů však postupovaly způsobem, který \"bezdůvodně zakládá faktickou nerovnost pracovníků\", jelikož je znevýhodněn zaměstnanec, jehož pracovní poměr skončil na základě události (smrtí zaměstnavatele) oproti tomu zaměstnanci, jehož pracovní poměr skončil právním úkonem, tj. výpovědí nebo dohodou, ačkoliv o jeho nároku na odstupné nejsou - vzhledem ke znění ustanovení § 60a odst. 1 zák. práce - žádné pochybnosti. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a ně