21 Cdo 486/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 486/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2016 Spisová značka:21 Cdo 486/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.486.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědění Vady řízení Dotčené předpisy:§ 479 obč. zák. ve znění do 31.12.2012 § 484 bod věty druhé obč. zák. ve znění do 31.12.2012 § 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:14. 3. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 486/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po B. L., zemřelé dne 4. srpna 2012, za účasti 1) L. L., zastoupené Mgr. Lenkou Matoušovou, advokátkou se sídlem ve Velkých Popovicích, Sokolská č. 239, a 2) M. G., zastoupené JUDr. Ladislavem Sádlíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 103/31, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 D 680/2012, o dovolání L. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2015, č. j. 24 Co 122/2015-269, takto: Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: Řízení o dědictví po B. L., zemřelé dne 4.8.2012, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16.8.2012, č.j. 13 D 680/2012-4. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen Mgr. Radim Neubauer, notář v Praze (§ 38 občanského soudního řádu). Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 11.9.2014, č.j. 13 D 680/2012-165, určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku částkou 12,179.854,02 Kč, výši dluhů částkou 0,- Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 12,179.854,02 Kč a potvrdil nabytí veškerého majetku zůstavitelky (v usnesení blíže specifikovaného) podle dědických podílů tak, že 3/4 celku nabyla L. L. a 1/4 celku nabyla M. G.; současně určil odměnu soudního komisaře Mgr. Radima Neubauera a jeho hotové výdaje včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 37.155,- Kč s tím, že povinnost k jejich úhradě uložil L. L. částkou 27.867,- Kč a M. G. částkou 9.288,- Kč, dále dědičkám uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení, které platil, tj. část nákladů znalečného soudní znalkyně Ing. Taťany Holoušové, CSc., a to tak, že L. L. je povinna uhradit částku 8.779,- Kč a M. G. částku 1.926,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně předně uvedl, že obvyklá cena majetku, výše dluhů a čistá hodnota dědictví byly určeny „v souladu se soupisem aktiv a pasiv dědictví“. Na základě zjištění, že zůstavitelka „zanechala jednu vlastnoruční závěť ze dne 20.12.2010“, jíž ustanovila dědičkou „nově postaveného obytného domku č. na kat. parcele 32, dále garáže, studny atd., zahrady kat. č. 23 a další kat. sjednocené parcely 25/1, 2, 3 a 106, vodní plochy a sdružené plochy, všeho majetku a inventáře, nacházejícího se v domku a garáži je povětšinou přivezen z Německa L. a tedy patří jí, rovněž věci, které se nacházejí v družstevním bytě, lesy B. kat. území 89/16, T. 895/82, 7, 1, jednocené, Š. 438/2 evidované ve zjednodušené evidenci 639, 2, 1, 4, V.920/12, dceru L. L.“ a dále uvedla, že „M. G. odkázala jsem družstevní byt svému vnukovi T. G. v ceně 2,500.000,- Kč“, soud prvního stupně dovodil, že „ze zákona by k celému dědictví byly povolány rovným dílem pozůstalé dcery jakožto dědičky I. dědické skupiny“, které „dědictví neodmítly“, že tyto „uznaly závěť ze dne 20.12.2010 po formální stránce za platnou“, jen M. G. namítla jednak „relativní neplatnost“ závěti z důvodu, že byla pominuta jakožto neopomenutelný dědic ze zákona, jednak že „dar vnukovi nelze jakkoliv započítat na její dědický podíl“. Vzhledem k tomu, že dědičky „neuzavřely dohodu o vypořádání dědictví“, soud prvního stupně jim „potvrdil nabytí dědictví podle jejich dědických podílů“, přičemž „zohlednil“ závěť zůstavitelky a námitku její relativní neplatnosti ze strany M. G. . K odvolání L. L. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.7.2015, č.j. 24 Co 122/2015-269, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že okolnost převedení bytu v P., zůstavitelkou do vlastnictví syna M. G. „nemůže být v tomto dědickém řízení nikterak zohledněna“, neboť T. G., který je synem pozůstalé dcery M. G., „není dědicem zůstavitelky, a není proto ani účastníkem předmětného dědického řízení“, a „zápočet lze provést pouze v případě takového daru, který zůstavitel za svého života poskytl dědici“, a proto, neobdržela-li darem předmětný byt od zůstavitelky dědička dcera M. G., nýbrž její syn T. G., když „není ani možné dovozovat, že byt byl ve skutečnosti darován dceři, stal-li se na základě platné darovací smlouvy vlastníkem uvedeného bytu vnuk zůstavitelky“, potom „nelze ustanovení § 484 obč. zák. aplikovat“. Za neopodstatněnou odvolací soud dále označil námitku L. L. týkající se nesprávného ocenění nemovitostí, a to s odůvodněním, že „nemá pochybnosti o správnosti závěru znaleckého posudku, v němž znalkyně stanovila obvyklou (tržní) cenu nemovitostí náležejících do dědictví“. Soudu prvního stupně však vytknul, že se „dosud nezabýval otázkou tvrzených investic L. L. do výstavby domu v D., které mohou představovat její pohledávku vůči zůstavitelce“, a proto usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že teprve po doplnění řízení ohledně těchto investic „bude možné znovu rozhodnout o obvyklé ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví a o nabytí dědictví podle § 483 obč. zák.“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala L. L. dovolání. Namítá, že v dědickém řízení po zemřelé B. L. „mělo být ustanovení § 484 občanského zákoníku ke stanovení velikosti podílu dědičky M. G. zohledněno, resp. aplikováno“, a že soudy „nesprávně vyložily skutečnou vůli zůstavitelky“, která ve své závěti „jasně dala najevo, že darováním se ještě za svého života chtěla vypořádat (a ve skutečnosti se vypořádala) s dcerou M. G.“, když ve všech dokumentech - závětích sepsaných zůstavitelkou je zmíněno, že zůstavitelka „již za svého života odkázala (resp. smlouvou ještě za svého života darovala) dceři M. G. družstevní byt “, a tedy „žila v přesvědčení, že M. G. ještě za svého života spravedlivě odkázala jiný nemovitý majetek, jehož hodnota odpovídá hodnotě majetku, který má po smrti zůstavitelky obdržet dovolatelka“, přičemž „na tom nemůže nic změnit fakt, že předmětný byt byl ve skutečnosti darovací smlouvou převeden z vlastnictví zůstavitelky přímo do vlastnictví syna paní M. G.“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda lze na dědický podíl dědičky neopomenutelné podle ustanovení § 479 občanského zákoníku (tzv. povinný díl) započítat dar, který od zůstavitelky obdržel potomek této dědičky. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a že její vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání L. L. je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud Čes