21 Cdo 533/2024 — Nejvyšší soud

21 Cdo 533/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 10. 2024 Spisová značka:21 Cdo 533/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.533.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nepřípustnost dovolání Zástavní právo Smlouva zástavní Neplatnost smlouvy Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 153 odst. 1 obč. zák. § 159 odst. 1 obč. zák. § 267 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 533/2024-565 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně PPF banka a. s. se sídlem v Praze 6, Evropská č. 2690/17, IČO 47116129, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži č. 2102/61a, proti žalované ŠKODA PRAHA a. s. se sídlem v Praze 4, Duhová č. 1444/2, IČO 00128201, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí č. 193/2, o 42 996 380 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 139/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022, č. j. 36 Co 5/2021-489, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 74 778 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Muzikáře, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Křížovnické náměstí č. 193/2. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 36 Co 5/2021-489, Městský soud v Praze výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 10. 2020, č. j. 12 C 139/2018-324, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení 42 996 380 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „… povaha (pohledávky) připouští zastavení jen tehdy, jde-li o pohledávku převoditelnou, tedy pohledávku, kterou lze postoupit jinému …“ a že „… v tomto případě bránilo zastavení pohledávek na zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo ujednání účastníků …, jímž strany smlouvy sjednaly zákaz postoupení pohledávek jednou smluvní stranou bez předchozího písemného souhlasu druhé smluvní strany …“. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku absolutní či relativní neplatnosti zástavní smlouvy, při jejímž posouzení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007, ze dne 1. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1404/2019, nebo ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007), případně má být právní otázka posouzena jinak. Uvedla, že sjednaný zákaz postoupení pohledávek ve smlouvě o dílo jednoznačně sloužil ochraně pouze jedné smluvní strany (dlužníka), jak vyplývá i ze samotného ustanovení § 525 odst. 2 občanského zákoníku, a je tak aplikovatelné ustanovení § 267 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Namítla, že pokud odvolací soud shledal důvody k neplatnosti zástavní smlouvy, pak se jedná v intencích ustanovení § 267 odst. 1 obch. zák. o neplatnost relativní, dále že právo žalované namítat relativní neplatnost zástavní smlouvy je již promlčeno. Uvedla, že v judikatuře dovolacího soudu, na kterou v řízení odkazovala žalovaná, se nejedná o obchodně závazkové vztahy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 882/2005), nebo že vůbec není řešena otázka absolutní či relativní neplatnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Odo 821/2013). 3. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 4. 2023, č. j. 21 Cdo 2936/2022-528, jímž dovolání odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. 4. Proti tomuto usnesení podala ústavní stížnost žalobkyně. 5. Nálezem ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1725/23, Ústavní soud vyslovil, že výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky (žalobkyně) na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a napadené usnesení zrušil. Ústavní soud dospěl k závěru, že „… z obsahu rozsáhlého dovolání mohl Nejvyšší soud požadovanou právní otázku (neplatnost zástavní smlouvy), a tím i přípustnost dovolání, vyložit, stejně jako dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení (ne)platnosti zástavní smlouvy, které je závislé na vyhodnocení, zda jejím předmětem byla (ne)převoditelná pohledávka. Přitom podrobná argumentace stěžovatelky o účincích postoupení pohledávky v rozporu se smluvním zákazem cese v právním vztahu mezi podnikateli (tj. hodnocení, zda jde o absolutní neplatnost, či relativní neplatnost) má podstatný právní význam pro určení (ne)platnosti zástavní smlouvy; tato argumentace, včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu (bod 20., 24., 26 aj.) zůstala nevypořádaná ...“. 6. Nejvyšší soud, jsa vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), se věcí opětovně zabýval a dospěl k následujícím závěrům. 7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) znovu projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 10. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknuté otázky (relativní či absolutní neplatnosti zástavní smlouvy) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak. 11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaná uzavřela dne 11. 3. 2010 jako objednatel se společností Chladící věže, a. s. jako zhotovitelem smlouvu o dílo (dále jen „smlouva o dílo“), v níž si strany sjednaly zákaz postoupení pohledávek bez předchozího písemného souhlasu druhé smluvní strany. Společnost Chladící věže, a. s. uzavřela dne 1. 12. 2010 s žalobkyní zástavní smlouvu, kterou bylo ve prospěch žalobkyně zřízeno zástavní právo k veškerým pohledávkám na peněžitá plnění vůči žalované ze smlouvy o dílo. V příloze dodatku ze dne 28. 3. 2011 bylo žalované oznámeno zřízení zástavního práva spolu s požadavkem, aby bylo plnění poskytováno na účet žalobkyně. Žalovaná uhradila společnosti Chladicí věže na její účet ze smlouvy o dílo částku 478 957 934 Kč. Dne 23. 6. 2015 byl zjištěn úpadek dlužníka společnosti Chladicí věže, a. s., následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Žalobkyně přihlásila svou pohledávku ve výši 42 996 380 Kč, a to jako pohledávku podmíněnou a zajištěnou majetkem dlužníka. Insolvenční správce dlužníka postoupil po zahájení insolvenčního řízení na žalobkyni žalobní pohledávku. 12. Otázku vzniku zástavního práva je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že k uzavření zástavní smlouvy došlo dne 1. 12. 2010 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“ (srov. ustanovení § 3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). 13. Podle ustanovení 153 odst. 1 obč. zák. zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví. Podle ustanovení 159 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k pohledávce vzniká uzavřením smlouvy, pokud v ní není ujednáno něco jiného. 14. Při výkladu ustanovení § 153 odst. 1 obč. z