21 Cdo 550/2014 — Nejvyšší soud

21 Cdo 550/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 2. 2015 Spisová značka:21 Cdo 550/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.550.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Výpověď z pracovního poměru Dotčené předpisy:§ 50 odst. 4, § 52 písm. f) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 30.06.2012 § 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 563/2004Sb. ve znění do 31.08.2012 § 2 odst. 1 písm. c) předpisu č. 561/2004Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 3. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 550/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Mgr. I. K., zastoupeného Mgr. Markem Konečným, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova č. 2583/15, proti žalované Tyršově základní škole a mateřské škole Praha 5 – Jinonice, U Tyršovy školy 1/430, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 5 – Jinonice, U Tyršovy školy č. 1/430, IČO 70107661, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 229/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 62 Co 425/2013-89, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. června 2013, č. j. 16 C 229/2012-58, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Dopisem ze dne 18. 6. 2012 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce ztratil bezúhonnost dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o pedagogických pracovnících. Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru žalobce provedená dopisem žalované ze dne 18. 6. 2012 je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval jako učitel a ředitel základní školy, že důvod výpovědi – ztráta jeho bezúhonnosti - nebyl v písemné výpovědi skutkově specifikován a že pro podání výpovědi nejsou žádné důvody, neboť zákon o pedagogických pracovnících zcela jasně stanoví, že ke ztrátě bezúhonnosti může dojít pouze v případě, kdy je dotyčná osoba pravomocně odsouzena, a to žalobce v žádném případě nebyl. Jiným způsobem nelze na bezúhonnost pohlížet. Žalovaná uvedla, že žalobce byl před podáním výpovědi z pracovního poměru odvolán z funkce ředitele, že toto odvolání obsahovalo dostatečný skutkový popis důvodu, proč k odvolání došlo, bylo totiž zveřejněno a vyšlo najevo, že žalobce se účastnil na natáčení krajně nevhodných videozáznamů, které lze označit za erotické se sado-masochistickou tématikou. Tyto videomateriály jsou přístupné na internetu a žalobce svoji účast a roli přiznal. Pojem bezúhonnosti vztahující se k předpokladům výkonu pedagogické činnosti považuje žalovaná za obsahově širší, chování a jednání učitele nemůže snižovat důstojnost učitelského povolání, mravní postavení učitele a jeho vlastní autoritu i autoritu školy, ve které vyučuje. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, č. j. 16 C 229/2012-58, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 16.000,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“ Mgr. Marka Konečného. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ode dne 1. 11. 2006 ve funkci učitele a ředitele základní školy, že dne 12. 6. 2012 byl žalobce odvolán z funkce ředitele s odůvodněním, že byl identifikován na několika fotografiích a video sekvencích s erotickou tématikou, volně přístupných na internetových serverech (žalobce sám potvrdil, že se na fotografiích poznává), a že dne 18. 6. 2012 obdržel žalobce výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, jejímž důvodem byla ztráta bezúhonnosti ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona o pedagogických pracovnících. Dovodil, že text výpovědi je formulován stručně, bez jakýchkoli konkrétních skutečností a omezuje se pouze na odkaz na právní předpis, a že „již v nedostatečném skutkovém vymezení lze spatřovat nesplnění potřebných náležitostí výpovědi podle § 50 odst. 4 zákoníku práce“. „I pokud by však bylo možno výpověď považovat za dostatečně skutkově vymezenou, pak není tato výpověď platná, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce pozbyl bezúhonnosti tak, jak vyplývá ze zákona o pedagogických pracovnících. Žalobce nemá žádný záznam v evidenci rejstříku trestů a z pohledu zákona o pedagogických pracovnících se tak jedná o bezúhonnou osobu.“ Soud prvního stupně se nezabýval tvrzením žalované ohledně toho, jakého jednání se žalobce dopustil, neboť toto jednání žalovaná ve výpovědním důvodu nijak nezmínila. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, č. j. 62 Co 425/2013-89, rozsudek soudu prvního stupně ve „výroku I.“ (ve věci samé) potvrdil, ve „výroku II.“ (o nákladech řízení) ho změnil tak, že se žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává, a rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 18. 6. 2012 obsahuje náležité vymezení výpovědního důvodu tak, jak vyplývá z ustanovení § 50 odst. 4 zákoníku práce, neboť z uvedeného vymezení je zcela zřejmé, z jakého důvodu byla žalobci výpověď dána, a to i se zřetelem na předchozí odvolání žalobce z funkce ředitele ze dne 12. 6. 2012. Se závěrem soudu prvního stupně o tom, že uplatněný výpovědní důvod podle § 52 písm. f) zákoníku práce není naplněn, však odvolací soud souhlasil. Bezúhonnost je jedním z předpokladů pro výkon činnosti pedagogického zaměstnance a z vymezení tohoto pojmu v § 29a odst. 1 písm. a) bod 1. a 2. zákona o pedagogických pracovnících lze dovodit, že osoby, které nebyly pravomocně odsouzeny za trestný čin spáchaný úmyslně nebo z nedbalosti v souvislosti s výkonem činnosti pedagogického zaměstnance, se považují za bezúhonné. „Výklad žalované, že pojem bezúhonnost je třeba vykládat v širším slova smyslu, že trestní bezúhonnost je pouze jednou ze složek bezúhonnosti jako předpokladu pro výkon učitelské profese, není správný a nemá v zákoně oporu.“ Uvedl, že žalované lze přisvědčit, že učitel a tím spíše ředitel školy, by měl disponovat takovými morálními vlastnostmi, které skýtají dostatečnou záruku toho, že učitel (ředitel) bude řádně vzdělávat a vychovávat mládež, která mu byla svěřena, „nicméně z textu zákona takovýto předpoklad nelze dovodit“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, podle kterého odvolací soud obsah pojmu bezúhonnost spojuje výlučně s trestní odpovědností. Domnívá se, že obsah pojmu bezúhonnost jako zákonný předpoklad k výkonu profese pedagogického pracovníka se nevyčerpává výlučně trestní bezúhonností, že trestní bezúhonnost je jednou ze složek bezúhonnosti jako předpokladu možnosti vykonávat učitelskou profesi. Je zcela nemyslitelné, aby učitelskou profesi vykonávala osoba, jejíž mimopracovní aktivity jsou stejného nebo podobného charakteru jako u žalobce, i když se nejedná ani o trestný čin ani o přestupek, takové jednání je zcela v rozporu s požadavky etiky a morálky. V oblasti pedagogiky jde o to, aby učitelé svým chováním, vystupováním a celým způsobem života poskytovali identifikační vzory. Musí platit obecně, že za bezúhonného pedagogického pracovníka nelze považovat někoho, kdo v rámci i svých mimopracovních aktivit se dopouští jednání, které sice není nezákonné, ale je vnímáno z pohledu morálky či obecné slušnosti jako neslušné. Je obtížně představitelné, že by konkrétní osoba byla bezúhonná z pohledu prezentovaného závěru odvolacím soudem a mohla být zaměstnávána v učitelské profesi, a přitom by po večerech vystupovala v různých veřejně známých striptýzových představeních apod. Protože soudy neposuzovaly konkrétní jednání žalobce z výše naznačeného pohledu, žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl nebo zamítl, neboť právní závěry odvolacího soudu považuje za správné. Nesouhlasil pouze se závěrem odvolacího soudu ohledně nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalobci. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (sr