21 Cdo 560/2003 – Nejvyšší soud

21 Cdo 560/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Městu V. p. P., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 96/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. ledna 2002 č.j. 11 C 96/2001-60 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2002 č.j. 16 Co 142/2002-93, takto : I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. ledna 2002 č.j. 11 C 96/2001-60 se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. října 2002 č.j. 16 Co 142/2002-93 se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.1.1993 do 31.1.2002 částku 218.045,- Kč s příslušenstvím a aby mu od 1.2.2002 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 9.843,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že dne 3.10.1983 utrpěl jako zaměstnanec Okresního podniku služeb B., s.p. pracovní úraz, pro jehož následky byl přeřazen na jinou práci v závodě V. p. P. a od 22.10.1991 mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Ke dni 30.9.1990 jmenovaný státní podnik zanikl rozdělením a jeho povinnost k odškodnění pracovního úrazu žalobce přešla na Městský podnik služeb, s.p., V. p. P. Následně byly veškeré doklady týkající se žalobce odevzdány žalovanému, který žalobci vyplácel náhradu za ztrátu na výdělku v nesprávné výši až do 31.3.2001 a poté výplatu zcela zastavil s odůvodněním, že z žádného dokumentu „nevyplývá jeho povinnost tyto náhrady platit“. Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 16.1.2002 č.j. 11 C 96/2001-60 připustil změnu žaloby, zamítl žalobu a rozhodl, že „žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně dovodil, že po zániku Okresního podniku služeb B. s.p. (původního zaměstnavatele žalobce) ke dni 30.9.1990 přešla povinnost k odškodnění pracovního úrazu žalobce „v souladu s obsahem delimitačního protokolu a ustanovením § 251 zákoníku práce ve znění účinném k 1.10.1990“ na Městský podnik služeb, státní podnik, V. p. P., který následně ke dni 15.6.2001 rovněž zanikl. Vzhledem k tomu, že k jeho výmazu z obchodního rejstříku došlo teprve po proběhlé likvidaci, spočívala povinnost vypořádat neuspokojené nároky z pracovněprávních vztahů na likvidátorovi (§ 251 odst. 2 zák. práce ve znění účinném k 15.6.2001). Jelikož však žalobce svůj nárok u likvidátora nepřihlásil a nemohl být tedy při likvidaci uspokojen, je podle názoru soudu prvního stupně požadovanou náhradu škody povinna žalobci poskytnout pojišťovna, u níž byl zaniklý zaměstnavatel pojištěn (§ 205d zák. práce); není přitom podstatné, že Městský podnik služeb, státní podnik, V. p. P. fakticky ukončil činnost již ke dni 31.8.1993, kdy jeho majetek přešel podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví žalovaného, neboť z žádného ustanovení tohoto zákona ani zákoníku práce nevyplývá, že by s touto skutečností byl spojen i přechod práv a závazků z pracovněprávních vztahů. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný nenese odpovědnost za škodu způsobenou žalobci v souvislosti s pracovním úrazem a že tudíž „není věcně pasivně legitimován ve sporu“. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.10.2002 č.j. 16 Co 142/2002-93 odmítl odvolání žalobce „proti odstavci I. výroku rozsudku soudu prvního stupně“ (tj. do výroku o připuštění změny žaloby), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v odstavcích II. a III. výroku“ (tj. do zamítavého výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že po zániku Okresního podniku služeb B., s.p. (jako subjektu původně odpovědného za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem ze dne 3.10.1983) „dle § 249 odst. 2 ZPr“ přešla povinnost odškodňovat pracovní úraz žalobce od 1.10.1990 na nově vzniklý Městský podnik služeb, státní podnik, V. p. P., který vznikl ze závodu V. p. P. (kde žalobce do 30.9.1990 pracoval), s jehož činností vznik tohoto závazku souvisí. Dnem 17.9.1999 - jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku - Městský podnik služeb, státní podnik, V. p. P. vstoupil do likvidace a po jejím ukončení byl dne 15.6.2001 z obchodního rejstříku vymazán (nezanikl tedy - jak tvrdí žalobce - bez likvidace již k datu 31.8.1993). Protože „od data 15.6.2001 tento podnik neexistuje a nedošlo ani k přechodu práv a povinností na někoho jiného“, je povinna za této situace podle ustanovení § 205d odst. 8 zák. práce poskytnout požadované plnění pojišťovna, u níž byl zaniklý zaměstnavatel pojištěn pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „žalovaný není odpovědným subjektem za škodu vzniklou žalobci v souvislosti s jeho pracovním úrazem“ a že tedy ani není pasivně věcně legitimován v tomto řízení. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku) a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16.1.2002 č.j. 11 C 96/2001-60 podal žalobce dovolání „z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci podle ust. § 241a odst. 2 o.s.ř.“; přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle jeho názoru závěry soudů ohledně pasivní věcné legitimace žalovaného jsou v rozporu s hmotným právem. Žalobce namítal, že Městský podnik služeb, státní podnik, V. p. P. „se v průběhu let 1990 – 1993 privatizoval podle zákona č. 427/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů“ a poté byl ke dni 31.8.1993 zrušen bez likvidace, když převedl zůstatek majetku bezúplatným převodem zakladateli - Městskému úřadu ve V. p. P. (žalovanému) a od 1.9.1993 již dále nevykonával žádnou činnost. Žalovaný (jako orgán rušící jmenovaný státní podnik, aniž by bylo nutné provést likvidaci) zároveň ve smyslu ustanovení § 251 zák. práce ve znění zákona č. 155/2000 Sb. určil subjekt odpovědný za závazky z pracovně právních vztahů zrušeného státního podniku, a to „sám sebe, neboť nepřehlédnutelně od 1.9.1993 do 31.3.2000 plnil povinnosti zaměstnavatele vůči žalobci“, jestliže mu v této době platil náhradu za ztrátu na výdělku. Skutečnost, že nedošlo k zániku jmenovaného státního podniku jeho výmazem z obchodního rejstříku „nemá v tuto chvíli právní význam“, neboť - jak žalobce dovozoval - „k přechodu práv a povinností, bez ohledu na to, kdy bude výmaz skutečně proveden, dochází v době, specifikované v ust. § 15 odst. 1 ve spojení s ust. § 19 zákona č. 92/1991 Sb.“ („státní podnik se vlastně zbaví svých pohledávek a závazků již v důsledku příslušného aktu zakladatele“, tedy v daném případě rozhodnutím žalovaného o zrušení státního podniku). Proto rozhodl-li následně žalovaný o likvidaci jmenovaného státního podniku „již jednou zrušeného“, byl povinen jako subjekt, na kterého přešly práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, předat veškeré doklady k likvidaci podniku likvidátorovi, který měl podle platných právních předpisů povinnost vypořádat veškeré závazky likvidovaného podniku. Jelikož však žalovaný takto neučinil (čímž porušil povinnost, kterou mu ukládá ustanovení § 8 odst. 3 a § 26 zák. práce) a sám žalobci vyplácel náhradu po celou dobu likvidace, likvidátor objektivně nemohl nároky žalobce vypořádat a ani tak neučinil. V této souvislosti se soudy podle názoru dovolatele nevypořádaly ani s otázkou, zda likvidace Městského podniku služeb, státního podniku, V. p. P. probíhala v souladu se zákonem o státním podniku, když jmenovaný státní podnik v době likvidace již nevykonával žádnou činnost a neměl žádný majetek ani žádného zaměstnance a jedinými nároky, které měly být řešeny v rámci likvidace, byly nároky z pracovněprávních vztahů, kterými se však likvidátor vůbec nezabýval, protože o nich nevěděl. Žalobce navrhl, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o.s.ř.). Rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. ledna 2002 č.j. 11 C 96/2001-60 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. § 10a o.s.ř.). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce prot