21 Cdo 569/2009 – Nejvyšší soud

21 Cdo 569/2009 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v P., o 13.750,- USD s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 57/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008 č.j. 53 Co 216/2008-50, takto: I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. října 2007 č.j. 19 C 57/2006-25 se zrušují a řízení se zastavuje. II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena ministru obrany České republiky k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 31.7.2006) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 13.750,- USD s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že jako voják z povolání byl žalovanou vyslán jako tzv. vojenský pozorovatel do mírové mise v B. a H. a v Ch. a že podle zákona č. 143/1992 Sb. mu měl být za dobu jeho působení v zahraničí poskytnut zvláštní příplatek v cizí měně v rozmezí stanoveném jednak nařízením vlády č. 79/1994 Sb.,a konkrétněji pak rozkazem ministra obrany ČR č. 33 ze dne 30.5.1994, podle kterého by žalobce měl s ohledem na 8. platovou třídu nárok na zvláštní příplatek ve výši 950,- až 1.800,- USD měsíčně. Protože původní stanovisko ministerstva obrany, že zvláštní příplatek náleží pouze členům českých jednotek v zahraničí a nikoli samostatně vyslaným jedincům – vojenským pozorovatelům, bylo rozhodnutím ministra obrany ČR ze dne 5.8.2004 č.j. 10161/2004-8764 „přehodnoceno a bylo konstatováno, že vojenští pozorovatelé mají na příplatek nárok“, požaduje žalobce touto žalobou po žalované „nárok alespoň v polovině daného rozmezí čili 1.375,- USD měsíčně“, tedy za období od 1.4.1994 do 31.1.1995 celkem 13.750,- USD. Žalobce si je sice vědom, že jeho nárok je v současné době promlčen, avšak podle jeho názoru za daných okolností, kdy „původním výkladem ministerstva obrany byli vojenští pozorovatelé uváděni v omyl“, není případná námitka promlčení ze strany žalované namístě, a to s ohledem na „judikaturu Ústavního soudu, dle které lze za určitých okolností považovat námitku promlčení za jednání v rozporu s dobrými mravy čili za jednání, které je neúčinné“. Kromě toho žalobce upozornil, že „věc je možné s ohledem na okolnosti hodnotit jako nárok žalobce z titulu náhrady škody, která mu ve výši nevyplaceného příplatku vznikla v důsledku jednání žalované, která žalobce uvedla v omyl“. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12.10.2007 č.j. 19 C 57/2006-25 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zabývaje se nejprve jako otázkou předběžnou tím, zda je v projednávané věci dána pravomoc soudu (§ 7 o.s.ř.), s poukazem na ustanovení § 4 zák. práce a se zřetelem k tomu, že v době vzniku uplatněného „mzdového“ nároku (tj. v období od 1.4.1994 do 31.1.1995) upravoval právní poměry vojáků z povolání zákon č. 76/1959 Sb., který „nevylučoval použití zákoníku práce“, dovodil, že „v dané věci jde o pracovněprávní vztah a spor vzniklý z tohoto vztahu je pravomocný projednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení“. Ve věci samé pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb. a § 10 odst. 8 nařízení vlády č. 79/1994 Sb. žalobci sice náležel od 1.4.1994 nárok na zvláštní příplatek v měsíční výši stanovené ministrem obrany, který mu měl být „poprvé vyplacen v květnu 1994 ve výplatním termínu stanoveném žalovanou, naposledy pak v únoru 1995“, avšak, že „tříletá promlčecí lhůta k uplatnění nároku u soudu (§ 261 odst. 1 zák. práce) uplynula nejpozději dnem 1.3.1998“; protože žalovaná namítla promlčení nároku žalobce, který svou žalobu podal u soudu prvního stupně až dne 31.7.2006, soud k námitce promlčení, jejíž „uplatnění žalovanou neshledal v rozporu s dobrými mravy (§ 7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb.)“, přihlédl a žalobu zamítl. Kromě toho „nad rámec výše uvedeného“ doplnil, že případné posouzení žalobcova požadavku jako nároku na náhradu škody ve výši nevyplaceného příplatku, vzniklou přehodnocením stanoviska žalované rozhodnutím ministra obrany ČR ze dne 5.8.2004 č.j. 10161/2004-8764, spadá do režimu „zákona č. 221/1999 Sb. a k jeho projednání a rozhodnutí je pravomocný příslušný státní orgán, nikoliv soud“. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.9.2008 č.j. 53 Co 216/2008-50 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci vznikl za období 1.4.1994 do 31.1.1995 nárok na zvláštní příplatek, který by ovšem nemohl být žalobci jako promlčený přiznán (tříletá promlčecí doba k jeho uplatnění uplynula nejpozději v březnu 1998, zatímco žaloba v této věci byla podána až 31.7.2006), kdyby námitka promlčení vznesená žalovanou „nebyla námitkou rozpornou s dobrými mravy“. V této souvislosti zdůraznil, že „má-li být v určité věci posouzeno vznesení námitky promlčení jako výkon práva odporující dobrým mravům, musí tomu napovídat právě a jedině konkrétní podmínky souzené věci“. Rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy – jak odvolací soud dále uvedl – „z povahy věci nelze shledat en bloc ve vztahu ke sporům určitých typů nebo ve vztahu k většímu okruhu adresátů právní normy“, neboť „pak by ohled na dobré mravy nesloužil jako prostředek korekce individuálně tvrdé aplikace práva, nýbrž by – definováním sporů určitého typu nebo vymezením většího okruhu adresátů právní normy – vlastně nahrazoval hypotézu právní normy“. Proto „nemůže být správným závěr nabízený žalobcem“, podle něhož již samotný fakt, že ministr obrany svého času v důsledku nesprávného výkladu nepřiznal některým oprávněným osobám nárok na zvláštní příplatek, zakládá rozpor posléze vznesené námitky promlčení nároku s dobrými mravy. Aby tomu tak bylo, pak podle názoru odvolacího soudu „by k tomu musely přistoupit další zvláštní okolnosti souzené věci, ať na straně žalované, ať na straně žalobce“. Za takovou „zohlednitelnou okolnost“ přitom nelze podle mínění odvolacího soudu považovat žalobcem zdůrazňovanou „větší vážnost“ autority nadřízených ve vojenském prostředí, neboť, ať je „jakkoli obecně vzato žádoucí dodržovat ve vojenském prostředí disciplínu a respektovat autoritu nadřízených, nemůže být tento požadavek vykládán tak, že by takový ohled měl zamezit konkrétní osobě starat se o správnost jejího odměňování“. Za tohoto stavu, kdy „nic nebránilo žalobci v tom, aby svůj nárok uplatnil u soudu včas, byť přesvědčení žalobce o správnosti nároku oponoval výklad ministra obrany“, odvolací soud „neshledal v úvahách soudu prvního soudu stupně žádná pochybení“, a proto napadený rozsudek „v jeho celku jako věcně správný potvrdil“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud při rozhodování o tom, zda námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, nepřihlédl náležitě k tomu, že k promlčení nároku žalobce na zvláštní příplatek za období od 1.4.1994 do 31.1.1995 „došlo v důsledku výkladu právního předpisu ze strany státu jakožto autora normy, přičemž šlo dokonce o oficiální výklad“. Dále odvolací soud pochybil, jestliže se „striktně zaměřil pouze na zkoumání argumentace ohledně rozporu námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy“, ačkoli podle názoru dovolatele „lze nárok posuzovat i jako nárok na náhradu škody ve výši nevyplaceného příplatku v důsledku jednání žalované, která žalobce uvedla v omyl, nebo jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalované v téže výši“. O škodě či vzniku bezdůvodného obohacení se žalobce dozvěděl v okamžiku, kdy ministr obrany v roce 2004 změnil stanovisko a rozhodl, že vojenští pozorovatelé měli a mají nárok na zvláštní příplatek, přičemž žalobu žalobce podal „necelé dva roky“ po vydání uvedeného rozhodnutí ministra obrany. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že svými úvahami „popírá jednu z funkcí judikatury“, jíž je v případě existence dalších analogických případů „napomáhání aplikaci práva a určité právní jistotě“, a že žalobci tak postupem odvolacího soudu „bylo de facto upřeno právo na soudní ochranu“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve z