21 Cdo 5903/2016 — Nejvyšší soud

21 Cdo 5903/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2018 Spisová značka:21 Cdo 5903/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5903.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Popření otcovství Dotčené předpisy:§ 791 o. z. § 792 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 4. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 5903/2016-139 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci matky T. H., zastoupené Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí č. 42, proti nezletilému F. H., zastoupenému městem Frýdkem-Místkem se sídlem magistrátu ve Frýdku-Místku, Radniční č. 1148, jako kolizním opatrovníkem, a otci M. K., zastoupenému JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická č. 613, o prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství a o popření otcovství, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 0 Nc 3711/2015, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2016, č. j. 71 Co 171/2016-82, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Návrhem podaným dne 20. 4. 2015 se matka nezletilého domáhala jednak prominutí zmeškání popěrné lhůty k popření otcovství k nezletilému a dále též samotného popření otcovství matrikového otce M. K. k nezletilému. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 25. 9. 2015 č. j. 0 Nc 3711/2015-48 zamítl návrh matky na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Soud se v tomto rozhodnutí vyjádřil též k možnému postupu podle ustanovení § 793 občanského zákoníku, pro nějž neshledal důvod. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 12. 2015 č. j. 13 Co 649/2015-62 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Okresní soud ve Frýdku-Místku následně rozsudkem ze dne 5. 2. 2016 č. j. 0 Nc 3711/2015-68 zamítl návrh matky na popření otcovství matrikového otce M. K. k nezletilému F. H. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že za situace, kdy nebylo vyhověno návrhu matky na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, je třeba návrh považovat za podaný po lhůtě, a tudíž nezbývá, než jej zamítnout. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 5. 2016 č. j. 71 Co 171/2016-82 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že nebylo-li zmeškání popěrné lhůty prominuto, je tato skutečnost sama o sobě důvodem pro zamítnutí popěrného návrhu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka (dále jen „dovolatelka“) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Dovolatelka namítá, že odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval věcnými námitkami vztahujícími se k problematice biologického a právního rodičovství a uzavřel, že samotná skutečnost, že matce nebylo prominuto zmeškání lhůty k popření otcovství, je sama o sobě důvodem pro zamítnutí návrhu. Takovým postupem soud podle dovolatelky rezignoval na zjišťování nejlepšího zájmu dítěte a zasáhl do práva nezletilého na respektování soukromého a rodinného života. Dovolatelka dále namítá též nesprávné posouzení naplnění podmínek pro prominutí zmeškání lhůty pro popření otcovství, neboť se domnívá, že nemůže být pochyb o tom, že je třeba uvést právní stav do souladu s realitou. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. 5. 2016 a řízení bylo zahájeno dne 20. 4. 2015, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné pro řešení právní otázky, zda v případě, že je samostatným usnesením rozhodnuto o zamítnutí návrhu na zmeškání prominutí lhůty, je tato skutečnost sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby na popření otcovství bez dalšího pro zmeškání hmotněprávní prekluzivní lhůty pro popření otcovství, aniž by soud zkoumal, zda je popření otcovství v zájmu dítěte. Podle ustanovení § 791 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), může matka dítěte popřít, že otcem dítěte je muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, a to ve lhůtách stanovených v § 790 odst. 1 větě druhé. Podle ustanovení § 790 odst. 1 o. z. může muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, otcovství k dítěti popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte. Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; dojde-li k určení otcovství před narozením dítěte, neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození. Podle ustanovení § 792 o. z. je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Dovolací soud se již v minulosti ve vztahu k úpravě obsažené v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“) zabýval otázkou možnosti popřít otcovství k dítěti i po uplynutí popěrné lhůty, je-li to v jeho zájmu, a povinností soudu zkoumat zájem dítěte na popření otcovství, bylo-li popřeno po lhůtě. Opakovaně přitom uvedl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 677/2013 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 30 Cdo 544/2014), že systém popírání otcovství, tak jak byl stanoven v zákoně o rodině, je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů, jež ve vztahu mezi dítětem, matkou a právním otcem, případně i otcem biologickým, existují. Stanovení lhůty, ve které lze otcovství popřít, je výrazem požadavku právní jistoty a stability rodinných vztahů. Možnost státu omezit popěrné právo matrikového otce v zájmu dítěte na stabilitě rodinných vztahů, stejně jako nutnost poměřovat zájmy všech zúčastněných a posuzovat význam biologického a sociálního rodičovství lze dovodit také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Ve věci N. proti Finsku (stížnost č. 27110/95) ESLP odmítl jako zjevně nepřijatelnou stížnost tvrzeného biologického otce, který se domáhal určení biologického otcovství k dítěti (počatému před uzavřením manželství a narozenému za trvání manželství), neboť neshledal nic svévolného na postupu státu, který v zájmu právní jistoty v rodinných vztazích stanoví obecný předpoklad, že za otce dítěte narozeného za trvání manželství se považuje manžel matky dítěte. Ve věci Věc S. proti Š. (stížnost č. 24484/97) nebo ve věci E. proti R. (stížnost č. 21949/03) biologický otec neúspěšně bránil osvojení dítěte. ESLP neshledal zásah do práva na rodinný život chráněný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod s odůvodněním, že za daných okolností a s ohledem na způsob, jakým vnitrostátní soudy posoudily nadřazený zájem dítěte, jakož i na omezené vztahy mezi stěžovatelem a dítětem, byl ESLP přesvědčen, že vnitrostátní rozhodnutí nepřekročilo prostor, jaký vnitrostátní soudy k posouzení mají. V rozhodnutí R. proti P. (stížnost č. 55339/00) ESLP připustil, že v určitých situacích nemusí mít ani biologická realita přednost před právní domněnkou (jež odpovídá realitě sociální). Ve věci K. proti N. (stížnost č. 23338/09) neshledal ESLP porušení článku 8 Úmluvy v případě, kdy národní soudy n