21 Cdo 6013/2017 – Nejvyšší soud

21 Cdo 6013/2017-448 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) O. T. a b) J. V., obou zastoupených Dr. Jiřím Jonákem, bytem v Praze 4, Dobevská č. 875/5, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, akciové společnosti, IČO 00005886 se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 42/217, o 103.760,- Kč s úrokem z prodlení a o 83.748,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 279/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2017, č. j. 23 Co 47/2017-411, takto: Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. září 2016, č. j. 6 C 279/2007 – 374 (s výjimkou výroku, jímž bylo řízení co do částky 10.902,- Kč „s požadovaným příslušenstvím“ zastaveno), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobci se domáhali zaplacení žalobce a) částky 103.760,- Kč s úrokem z prodlení, za dobu od listopadu 2005 do prosince 2008, a žalobkyně b) částky 83.748,- Kč s úrokem z prodlení, za dobu od listopadu 2005 do března 2008, za neproplacenou mzdu, která jim náleží za dobu přiměřenou pro oddech a jídlo bez přerušení provozu nebo práce, kterou vykonávali, neboť pracovali v nepřetržitém provozu, žalobce a) jako hasič, žalobkyně b) jako dispečerka, přičemž nemohou v žádném případě v době dvou půlhodinových přestávek opustit pracoviště. Za vykonanou práci jim však bylo započítáno a propláceno jen 11,25 hodin za směnu, místo 12,25 hodin za směnu, čímž se žalovaný na žalobcích bezdůvodně obohatil o žalované částky. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 6 C 279/2007-218, ve znění usnesení ze dne 4. 11. 2013, č. j. 6 C 279/2007-246, žalobu ve vztahu k žalobci a) zamítl (výrok I.), ve vztahu k žalobkyni b) uložil žalovanému, aby žalobkyni b) zaplatil 71.589,- Kč s úrokem z prodlení z částek, za dobu a ve výši, jež rozvedl (výrok II.) a ohledně částky 12.159,- Kč s úrokem z prodlení z částek, za dobu a ve výši, jež rozvedl, žalobu zamítl (výrok III.), a rozhodl, že českému státu se přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 7.889,- Kč (výrok IV.), že žalobce a) je povinen zaplatit českému státu náhradu nákladů řízení 4.339,- Kč (výrok V.), že žalobkyně b) je povinna zaplatit českému státu náhradu nákladů řízení 497,- Kč (výrok VI.), že žalovaný je povinen zaplatit českému státu náhradu nákladů řízení 3.053,- Kč (výrok VII.), že ve vztahu žalobce a) k žalovanému nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů řízení ve výši 2.881,- Kč (výrok IX.). Vyšel z toho, že žalobce a) vždy pracoval u žalovaného „v pozici“ hasič, přičemž podle denního řádu, který upravoval výkon tohoto povolání, měl mimo jiných činností též 2 přestávky na jídlo a oddech v přesném rozpisu, tj. se stanoveným počátkem a koncem v délce 30 minut, že nikdy u žalovaného nepracoval „v pozici“ hasiče - spojaře či hasiče - staršího spojaře ani v tzv. dispečinku, tedy v místech, která zaměstnanec nemohl opustit, neboť se jednalo o nepřetržitý výkon práce. Uzavřel, že nárok žalobce a) není důvodný, přestože i po dobu přestávek v práci „se nacházel v hasičském stejnokroji“, který ho ale v odpočinku nemohl omezovat, neboť výjezd jednotek k nahlášeným akcím byl žalovaným, jako zaměstnavatelem, zajištěn pomocí vysílaček a přistavených vozidel, a to i v době čerpání přestávek pro oddech a jídlo. Naproti tomu žalobkyně b) fakticky vykonávala práci „na pozici“ hasiče - spojaře a později hasiče - staršího spojaře, tj. „na pozici“ žalovaným kolektivní smlouvou vyňaté k poskytnutí přiměřené doby na oddech a jídlo, která se započítává do pracovní doby bez poskytnutí přestávky v práci na jídlo a oddech z důvodu pracovní činnosti na tzv. dispečinku, tj. v místě, které pracovník nemohl opustit, neboť se jednalo o nepřetržitý výkon práce. Proto její nárok posoudil jako důvodný. K odvolání žalobce a) a žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 23 Co 118/2014-260, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu k žalobci a) [ve výroku I.], ve výroku o nákladech státu ve vztahu k žalobci a) [ve výroku V.] a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným [ve výroku VIII.] zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, výrokem II. jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé ve vztahu k žalobkyni b) [ve výroku II.], ve výroku o nákladech státu [ve výroku IV.], ve výroku o nákladech státu ve vztahu k žalobkyni b) [ve výroku VI.] a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným [ve výroku IX.] potvrdil a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovaným. Vytknul soudu prvního stupně, že již z vylíčených skutkových tvrzení a pracovního zařazení žalobce a) „na pozici“ hasič lze dovodit, že tato profese zaměstnance vykonávaná v hlavním pracovním poměru u žalovaného odpovídá náplni nepřetržitého výkonu práce podle ustanovení § 89 odst. 1 věty druhé zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a ustanovení § 88 odst. 1 věty druhé zákona č. 266/2006 Sb., zákoníku práce, při kterém nelze přestávku na jídlo a oddech v trvání nejméně 30 minut čerpat. Připustil, že si lze i za výše uvedené situace představit, že zaměstnavatel svým vnitřním technickoorganizačním opatřením umožní zastupitelnost dané osoby (hasiče) tak, aby jí bylo umožněno čerpat přestávku na jídlo a oddech, pro konkrétní okamžik přestávky na jídlo a oddech, aniž by byl ohrožen výkon - případný hasičský zásah. Z tohoto pohledu se však soud prvního stupně věcí nezabýval a žalovaného (kterého tíží břemeno tvrzení a důkazní k této skutečnosti) v tomto směru nepoučil. Nadto při hodnocení důkazů pominul, že vnitřní směrnice zaměstnavatele 3/2007 a 5/2007 se týkají pouze části žalovaného období a že žalovaný soudu nepředložil vnitřní předpis, kterým by případně upravil čerpání přestávek v práci pro náplň práce hasiče; předložil pouze kolektivní smlouvy. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 6 C 279/2007-374, výrokem I. řízení se co do částky 10.902,- Kč, „s požadovaným příslušenstvím“, zastavil, výrokem II. žalovanému uložil zaplatit žalobci a) částku 5.577,- Kč, 26.658,- Kč, 39.779,- Kč a 23.321,- Kč vždy s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl, výrokem III. uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.032,- Kč, a výrokem IV. žalovanému uložil zaplatit Českému státu „prostřednictvím účtárny zdejšího soudu“ na nákladech tohoto řízení 4.130,- Kč. Po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaný neposkytoval žalobci a), zaměstnanému jako hasič - velitel, později hasič, přiměřenou dobu na oddech a jídlo, „ač z povahy a charakteru uvedené profese má soud za legitimní, že tomu tak býti mělo.“ Z hlediska posouzení kritéria „nepřerušení výkonu práce“ žalobcem a) považoval za „naprosto zásadním“ zjištění, že žalobce mohl být v čase stanoveném žalovaným pro jídlo a oddech v denní i noční směně kdykoliv odvolán. Uvedené omezení v rovině mentální i fyzické připravenosti shledal velmi intenzivním, a to bez ohledu na četnost faktického zásahu. Vzhledem k tomu, že žalobce a) vzal podáním ze dne 8. 8. 2016 (doručeným soudu dne 23. 8. 2016) žalobu z části, co do částky 10.902,- Kč se zákonným úrokem z prodlení, zpět a že žalovaný s částečným zpětvzetím souhlasil, zastavil v této části řízení. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č. j. 23 Co 47/2017-411, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na nákladech odvolacího řízení 600,- Kč. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě měla práce žalobce a) charakter výkonu práce v nepřetržitém provozu, „kdy nebyla zaměstnavatelem ošetřena zastupitelnost jednotlivých hasičů (a to zřejmě i s personálních důvodů)“; argumentace žalovaného o nízkém počtu výjezdů zůstala pouze v rovině tvrzení. Z uvedeného charakteru práce žalobce a) je zřejmé, že neexistoval žádný úsek směny, ve kterém by byl vyloučen nepředpokládaný výkon práce, a ve kterém by dle vnitropodnikového předpisu mohl žalobce čerpat přestávky na jídlo a oddech. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že práce hasiče, údržba hasičské techniky, školení, vše probíhá na pracovištích žalovaného, kde zaměstnanci sice vzhledem k odlehlosti areálu tento areál neopouštějí, ale mohou si v době přestávek v práci odpočinout, projít se, ohřát si jídlo, občerstvit se. Zaměstnanci mají - i vzhledem k odlehlosti areálu - veškeré zázemí k občerstvení a relaxaci k dispozici v areálu. Jsou omezeni pouze tím, že mají u pasu vysílačku pro potřebu toho, aby byli informováni