21 Cdo 604/2025 – Nejvyšší soud

21 Cdo 604/2025-298 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Tyršova č. 1434/4, proti žalovaným 1) statutárnímu městu Most se sídlem magistrátu v Mostě, Radniční č. 1/2, IČO 00266094, zastoupenému JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, a 2) 2. mateřské škole, Most, příspěvkové organizaci, se sídlem v Mostě, Lidická č. 44/4, IČO 72742364, zastoupené JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem v Kadani, Nerudova č. 348, o neplatnost, eventuálně nicotnost vzdání se vedoucího pracovního místa a upozornění na porušení povinnosti a o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 33 C 300/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. srpna 2024, č. j. 11 Co 240/2023-241, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 313,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Kindla, advokáta se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 167,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Veselého, advokáta se sídlem v Kadani, Nerudova č. 348. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 8. 2024, č. j. 11 Co 240/2023-241, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 2. Napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 3. Podle ustálené judikatury soudů žaloba o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. [do 31. 12. 2013 šlo o ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.] má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o splnění povinnosti. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněného pod č. 12/2006 Sb. rozh. obč.). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21/1997 v časopise Soudní judikatura). 4. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3863/2007, uveřejněném pod č. 38/2009 v časopise Soudní judikatura, vyslovil, že odvolaný ředitel školské právnické osoby, ředitel příspěvkové organizace nebo vedoucí organizační složky státu má ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že jeho odvolání z funkce je neplatné, za předpokladu, že dosud (platně) neskončil jeho pracovní poměr u školské právnické osoby, příspěvkové organizace nebo státu a že otázka neplatnosti odvolání z funkce již nebyla vyřešena v souvislosti se soudním rozhodnutím o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Uvedený předpoklad potom není splněn v případě, kdy školská právnická osoba, příspěvková organizace nebo organizační složka státu učinila právní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru a ředitel podal u soudu žalobu o určení neplatnosti tohoto právního jednání podle ustanovení § 72 zákoníku práce; v takovém případě totiž žaloba o určení neplatnosti odvolání ředitele z vedoucího pracovního místa nemůže naplňovat preventivní účel žaloby o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř., neboť uvedené určení nadále není objektivně způsobilé vytvořit pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejít tím dalším žalobám, a její podání vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3182/2021). Uvedené závěry je třeba obdobně vztáhnout na žalobu o určení neplatnosti vzdání se vedoucího pracovního místa. 5. Otázku platnosti (existence) vzdání se pracovního místa ředitelky žalované 2) bude nutno posuzovat jako otázku předběžnou v již zahájeném řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která byla žalobkyni dána žalovanou 2) v návaznosti na její vzdání se vedoucího pracovního místa. Podle ustálených závěrů soudní praxe přitom platí, že žaloba o určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna také tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, s. 113, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod č. 2/2004 Sb. rozh. obč.). 6. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud „neřešil alternativní důvody pro naléhavý právní zájem“ na určení neplatnosti jejího vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky žalované 2), které „nezapovídá“ ani „odkazované rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3182/2021“, a že „seznatelným důvodem podání žaloby byla ochrana její cti v profesní i soukromé sféře, kdy v žalobě byl citován nález Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 23/05“, pak [kromě toho, že citovaný nález, který žalobkyně uvedla v závěru žaloby jako součást výčtu judikatury bez širších souvislostí, se zabýval otázkou zásahu do dobré pověsti fyzické osoby formou zveřejnění difamující informace (kritiky), a nikoliv otázkou naléhavého právního zájmu] přehlíží, že v projednávané věci nebyly tvrzeny ani zjištěny žádné zvláštní okolnosti, na základě nichž by byla splněna podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3245/16, týkající se naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti odvolání stěžovatelky z funkce ředitelky školy). Současně nelze pominout, že žalobkyně nebyla z vedoucího pracovního místa ředitelky žalované 2) odvolána, nýbrž se tohoto místa vzdala. 7. Dospěl-li proto odvolací soud za těchto okolností k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení neplatnosti (eventuálně nicotnosti) jejího vzdání se vedoucího pracovního místa ředitelky žalované 2), odpovídá tento jeho závěr konstantní judikatuře dovolacího soudu. 8. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se rovněž ustálila v závěru, na který správně poukazuje soud prvního stupně i odvolací soud (viz odst. 171 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 21 odůvodnění napadeného rozsudku), že písemné upozornění zaměstnance na možnost výpovědi není právním úkonem (nyní právním jednáním), neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu; jedná se pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon nebo faktické jednání), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkon (nyní právní jednání) – pro výpověď z pracovního poměru z důvodu méně závažného porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci podle § 52