21 Cdo 684/2001 — Nejvyšší soud

21 Cdo 684/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 1. 2002 Spisová značka:21 Cdo 684/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.684.2001.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 28 předpisu č. 95/1963Sb. § 33 předpisu č. 95/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 684/2001 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po J. M., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 10 D 101/78 a 19 Nc 4393/99, o dovolání M. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2000 č.j. 24 Co 16/2000-52, takto: Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Bývalé Státní notářství pro Prahu 10 rozhodnutím ze dne 21.5.1979 č.j. 10 D 101/78-25 potvrdilo, že dědictví po J. M., zemřelém dne 27.12.1977, nabyl jeho vnuk J. M. Při svém rozhodování vycházelo ze zjištění, že zůstavitel nezanechal závěť a že jeho dědici ze zákona jsou manželka zůstavitele A. M., nar. 27.12.1907, a vnuci zůstavitele J. M., nar. 19.11.1953, a M. M., nar. 8.9.1963. Protože A. M. a M. M. (za něhož jednala z důvodu jeho nezletilosti matka M. M.) dědictví odmítli, bylo nabytí dědictví potvrzeno J. M. Podle potvrzení obsaženém ve spise nabylo toto rozhodnutí dne 21.5.1979 právní moci. Odvolání, které proti tomuto rozhodnutí podal M. M., Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.2.2000 č.j. 24 Co 16/2000-52 podle ustanovení § 218 odst.1 písm.b) o.s.ř. odmítl. Odvolací soud dovodil, že za účastníka řízení, který je oprávněn podat odvolání, je nutno v dědickém řízení považovat \"jen toho, s kým v jeho rámci státní notářství jednalo, koho předvolávalo k projednání věci, komu doručovalo svá rozhodnutí (včetně napadeného rozhodnutí), případně i toho, s kým jako s účastníkem sice nejednalo (ač s ním mělo jednat), podá-li tato osoba odvolání před právní mocí napadeného rozhodnutí, tj. v době, kdy ještě běží odvolací lhůta některému z účastníků řízení, s nimiž bylo jako s účastníky jednáno, popř. i tehdy, je-li takové osobě doručeno napadené rozhodnutí před jeho právní mocí v době, kdy ještě neskončila odvolací lhůta těm, s nimiž bylo jako s účastníky jednáno (a pak se počítá odvolací lhůta této osobě ode dne, kdy jí bylo rozhodnutí doručeno)\"; jiný výklad \"pojmu účastník řízení\" by byl podle názoru odvolacího soudu \"v naprostém rozporu s požadavkem právní jistoty, protože by umožňoval zrušit rozhodnutí, která byla již považována za pravomocná a závazná pro účastníky i všechny orgány\". Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že M. M. jako matka jménem tehdy nezletilého M. M. odmítla dědictví a že s M. M. nebylo za řízení \"nakládáno jako s dědicem\". I když z obsahu spisu není patrno, zda právní úkon odmítnutí dědictví za nezletilého byl schválen \"opatrovnickým soudem\", nemůže to být podle názoru odvolacího soudu \"důvodem pro možnost napadení rozhodnutí o dědictví řádným opravným prostředkem, podaným po uplynutí 20 let od jeho vydání\". Odvolání tedy podala \"jiná osoba než účastník řízení\" a M. M. se mohl domáhat svých dědických práv jinými právními prostředky, například žalobou podle ustanovení § 485 obč. zák. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal M. M. dovolání. Namítá, že okruh dědiců po zemřelém J. M. byl v dědickém řízení znám; byli jimi manželka zůstavitele A. M., která \"se dědictví výslovně vzdala\", a vnuci zůstavitele J. M. a M. M:, který byl v té době nezletilý a kterého proto v řízení zastupovala matka M. M. jako jeho zákonný zástupce. Odmítnutí dědictví představovalo \"záležitost nikoliv běžnou\" a k takovému úkonu zákonného zástupce bylo třeba schválení soudu; odmítnutí dědictví učiněné za M. M. však soudem schváleno nebylo. M. M. byl oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí státního notářství, neboť byl účastníkem dědického řízení. Se závěrem odvolacího soudu, že z hlediska právní jistoty nelze opravným prostředkem přezkoumat rozhodnutí po 20 letech od jeho vydání, dovolatel nesouhlasí s tím, že rozhodnutí si \"nechal doručit\", že podal proti němu odvolání a že právní jistotě nepřispěje skutečnost, že \"v předmětném dědickém řízení, které probíhalo v rozporu se zákonem, byl o majetek připraven nezletilý\". Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a rozhodnutí státního notářství a aby věc \"postoupil příslušnému soudu k dalšímu řízení\". Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen \"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst.1 písm.e) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednání dědictví po J. M. se i v současné době řídí - jak správně uvedl odvolací soud - právními předpisy, účinnými ke dni smrti zůstavitele (tj. ke dni 27.12.1977). Posouzení otázky, kdo je účastníkem tohoto řízení, se tedy řídí zákonem č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění zákona č. 158/1969 Sb. (dále jen \"not.ř.\"). Podle ustanovení § 28 věty první not.ř. účastníky řízení jsou ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát. Účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která jako dědic skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele. Na důvodnost toho, zda určitá osoba je zůstavitelovým dědicem, soud (dříve státní notářství) usuzuje na základě skutečností, které jsou významné podle hmotného práva. Počátek účastenství závisí na tom, kdy se soud (dříve státní notářství) dozví o skutečnostech, z nichž dědické právo vyplývá, a trvá tak dlouho, dokud chování nebo jednání osoby, které svědčí některý z důvodu dědění, směřuje k tomu, aby se stala dědicem, nebo dokud nebudou zjištěny další skutečnosti, které ukazují, že dědicem je někdo jiný, popřípadě že zůstavitel nemá žádného dědice. Skutečnosti, které jsou významné pro posouzení dědického práva, šetří soud (dříve státní notářství) z vlastní iniciativy, aniž by byl vázán případnými návrhy, které u něj činí osoby, které uplatňují své dědické právo. Ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici, pak vyrozumí o jejich dědickém právu a o možnosti dědictví odmítnout (srov. § 33 not.ř.); není-li takových osob, vyrozumí stát, že mu má dědictví připadnout podle ustanovení § 462 obč. zák. Z uvedeného vyplývá, že osoby, které u soudu (dříve státního notářství) uplatnily své dědické právo (osoby, které o sobě tvrdí, že jsou zůstavitelovými dědici) nebo které byly soudem (dříve státním notářstvím) vyrozuměny o svém dědickém právu, jsou účastníky dědického řízení a že postavení účastníků řízení ztrácí, jestliže bude zjištěno, že jim ve skutečnosti žádný z dědických titulů nesvědčí nebo že z jiných důvodů nemohou dědit. V posuzovaném případě byl - jak vyplývá z obsahu spisu – M. M., který byl v době projednávání dědictví býv. Státním notářstvím pro Prahu 10 nezletilý a za něhož proto v řízení jednala matka M. M. jako jeho zákonný zástupce, vyrozuměn o svém dědickém právu a o možnosti dědictví odmítnout. M. M. se tedy stal účastníkem řízení o dědictví po J. M. Ze záznamu ze dne 18.10.1978 obsaženého ve spise vyplývá, že M. M. jménem M. M. dědictví odmítla. Právní úkon odmítnutí dědictví, který učinil v zastoupení nezletilého dědice jeho zákonný zástupce, vyžaduje ke své platnosti schválení soudem péče o nezletilé (srov. § 28 Občanského zákoníku ve znění účinném v době smrti zůstavitele a § 179 Občanského soudního řádu ve znění účinném v době smrti zůstavitele). Dokud nebyl právní úkon odmítnutí dědictví schválen soudem péče o nezletilé, nestal se perfektním a soud (dříve státní notářství) z něj nemohl v řízení a při rozhodování o dědictví vycházet; nelze proto za této situace dovozovat, že by nezletilý dědic z důvodu odmítnutí dědictví nemohl dědit a že by tedy ztratil postavení účastníka dědického řízení. Nebylo-li odmítnutí dědictví, které za M. M. učinila jeho matka M. M. dne 18.10.1978, schváleno soudem péče o nezletilé (jak tvrdí dovolatel), nemohl M. M. ztratit v důsledku tohoto právního úkonu postavení účastníka ří